Premiér Klein je čítankovým příkladem moderního pravicového konzervativce. Jeho politika je založená na nízkých daních, fiskální zodpovědnosti, na co nejmenším vměšování státu do byznysu a na co nejširším poli působnosti soukromého sektoru. Tato filozofie velmi akurátně reflektuje mentalitu obyvatel této provincie. A skutečně.
Na provinční úrovni vládnou konzervativci (s většinovým parlamentem) již od roku 1971 a na federální bázi mají různé konzervativní strany (PC, Reform, Canadian Alliance ) většinu mandátů již od roku 1958. Jinými slovy, jiné než pravicové strany v Albertě téměř nikdo nevolí. Tato provincie, jenž je společně s provincií Ontário hnacími motory a průmyslovými centry Kanady, má velké zásoby ropy a dalších nerostů.
Je tedy pochopitelné, že s ohledem na uvedenou mentalitu Alberťanů, vyvolávají enormní nelibost rozhazovačné levicové federální vlády - zejména ta poslední – pokrytecký a arogantní Jean Chretien, který je v Albertě osobně velmi neoblíben. Nejlépe to vystihla jedna Alberťanka v rozhovoru s televizním reportérem. Na dotaz, jaký má názor na znovuzvolení Chretiena do funkce federálního premiéra vloni na podzim, odpověděla lakonicky: “Je to unfair… téměř každý tu volí pravici, a přesto stále dostáváme levicové federální vlády…”
Zde je třeba se zmínit o jednom albertském politikovi, který v posledních 14 letech alespoň trochu změnil zažitý styl federální politiky a docílil stran federálních levicových Liberálů alespoň částečnou fiskální zodpovědnost. Preston Manning byl do loňského července opoziční lídr a je zakladatelem Reformní strany. Dříve, než několika větami popíšeme vznik a činnost této partaje, je třeba se zmínit o jedné zajímavosti z kanadské politické scény. Českého čtenáře asi překvapí, že je obrovský rozdíl v platformách provinčních PC a jejich federální sestrou. Zatímco provinční PC nejevidentněji právě v Albertě a v Ontáriu jsou skutečně konzervativními stranami, federální odnož – ať už pod vedením bývalého premiéra Braina Mullroneyho či jeho pozdějších nástupců - je konzervativní pouze podle názvu.
Za devět let (1984-93), kdy byla PC u federální vlády a měla většinu v Parlamentu, působila stejně fiskálně nezodpovědně jako liberálové. Zvýšila daně včetně zavedení nejnenáviděnější kanadské sedmiprocentní taxy (GST = goods and services tax , daň ze zboží a služeb), což je obdoba české daně z přidané hodnoty a přitom nijak nesnížila státní dluh a ani nezredukovala deficit.
Stačila však ještě oslabit již tak zubožené kanadské obranné síly. Z těchto a dalších důvodů se v roce 1987 odtrhlo pravé křídlo od federální PC a pod vedením Prestona Manninga byla založena Reform Party, ze které vloni vzešla Kanadská aliance, jenž je nyní druhou nejsilnější stranou ve federálním parlamentu a oficiální opozicí. Ale nepředbíhejme. Po dvou federálních volbách (1993 a 1997) se sice reformisté stali oficiální opozicí, ale zároveň bylo jasné, že bez konzervativců, kdy se pravice mezi sebou hašteří, není šance vládní liberály porazit.
Začalo se pracovat na sjednocení pravice a nalezení alespoň pro obě strany částečně přijatelné platformy, což s ohledem na silně levicové tendence federální PC úkol takřka neuskutečnitelný. Přesto se v loňském roce ustavila Kanadská aliance, jejímž lídrem se nestal Preston Manning, nýbrž mnohem mladší a charismatičtější Stockwell Day, jenž do té doby zastával funkci ministra financí právě v Kleinově provinčním kabinetu v Albertě.
Bohužel, společná platforma, která by umožnila fúzi s federální PC se nenašla, a výsledek loňských voleb v tomto směru nic nezlepšil. Day se sice stal opozičním lídrem, ale popsané problémy, roztříštěné v některých případech mezi sebou dětinsky se hašteřící pravice, se nijak nevyřešily. Manning tento týden oznámil, že koncem roku ukončí svou aktivitu ve federální politice. Je nepochybné, že na jeho rozhodnutí mají vliv zdravotní důvody (nedávno podstoupil operaci rakoviny prostaty), stejně jisté však je, že nemenší vliv na jeho rozhodnutí měly zklamání a frustrace z bezmoci věci změnit. Je to pochopitelné. V současné době, kdy ani zmíněný Stockwell Day se bohužel nevyhnul řadě chyb, které žádný politik nemůže v Kanadě potřebovat, se nejeví nejmenší známka, že by Aliance federální Liberály porazila.
Zde jsou ty pravé příčiny albertské frustrace. Většina obyvatel Alberty jsou sice loajální Kanaďané, ale jejich rozpaky nad tím, zda-li je pro ně opravdu výhodné zůstat v kanadské federaci, jsou již mnoho let známé. Alberta např. na rozdíl od zbytku Kanady, je velmi negativní vůči Quebecku a jeho neustálým vyhrožováním separací. Zatímco např. postoj většiny Ontárijců je téměř sloganový - “Moje Kanada je včetně Quebecku a musíme udělat všechno pro to, abychom Quebeck udrželi” – albertský postoj je spíše – “Když chtějí jít, tak ať jdou “.
V roce 1995 k tomu málem došlo. Quebecké referendum o odtržení prohráli separatiské o necelé jedno procento. Na tomto hrozivém výsledku měl lví podíl tehdejší diletantský přístup federálního premiéra Chretiéna, který nálady v Quebecku evidentně podcenil. Zatímco otázka quebecké separace je po mnoho desetiletí celosvětově známá, již méně se ví o separatistickém flirtování Alberťanů. Je to velmi přirozené. Daňová politika a právní systém federálních levicových vlád jsou diametrálně odlišné od představ konzervativně smýšlejících Alberťanů. Nejvážnější tendence se zřejmě projevily v 70. letech, kdy v důsledku celosvětové energetické krize po nepokojích v arabském světě, stoupla cena ropy na světových trzích do závratných výšek. Alberta, jejíž ekonomie je založená na petrochemickém průmyslu, byla však nucena prodávat ropu a ostatní energetické produkty zbytku Kanady za pakatel.
Podle posledních průzkumů veřejného mínění, nespokojenost Alberťanů s postojem jejich provincie ve federaci roste. Není to příliš dobré znamení pro Kanadu. Racionální řešení tohoto stavu, jenž by uspokojilo obyvatele Alberty a zbytek Kanady, však není v dohlednu.
Své čtenáře zdraví a každý den úsměv přejí Věra a Petr Kohoutovi. Chcete-li nám psát: petrvera@home.com
 |
