náhledy
Reportér Tomáš Poláček projel stopem Tunisko, Libyii, pak se dostal do Egypta. Za tři týdny zvládl ve třiašedesáti autech 4 740 kilometrů. "Egypt je na stopování zdaleka nejhorší," tvrdí autor. "Což o to, poušť tu je nádherná, ale všude jsou vojenské hlídky, které si rozhodně nepřejí, aby jim po Egyptě někdo cestoval svobodně." Na tomto snímku je bezejmenný řidič a hranice Egypta - Marsá Martúh (250 km). Egypt bude průšvih. Na celnici mě drželi dvě hodiny – kvůli dýce, kterou jsem dostal v Libyii. Nakonec mi ji zabavili, a když konečně přejdu hranici, hned zastaví tenhle chlap. Nepromluví na mě dvě hodiny ani slovo. Pořád poslouchá hlasité modlitby. Odmítne se podepsat. Nakonec jen řekne, že chce 40 liber, to je 135 korun.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Slafansler, Marsá Martúh – konec světa v poušťi (50 km). Tak tohle vypadá na těžkou stopařskou maturitu! Všude jsou vojáci, kteří se tváří extrémně důležitě. Zastaví mi dva Beduíni, kteří se naštěstí bojí uniforem stejně jako já, takže po chvíli rezignují na asfaltku a jedeme po poušti – já sedím na korbě. Což zní romanticky, ale vítr a prach moc příjemné nejsou.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Řidič Yusúf, konec světa v poušti – Siwa (250 km). Řidiče Yusúfa jsem nestopl – je to kamarád těch předchozích, který se k nám na poušti připojil a posadil mě k sobě. Pořád dokola hraje kazeta, na které modlitby k Alláhovi přerušuje střelba ze samopalu. Když v noci zapadneme do písku, poznám, že můj řidič nemá levou nohu. Spíme v poušti. Do Siwy se dostaneme až po jedenadvaceti hodinách.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Řidič Mustafa, Síwa – Bahariya (410 km). Vojáci mi nedovolí stopovat, na cestu do další oázy si musím pronajmout džíp. Nádhernou pouští jedeme ve složení Česko, USA, Irsko, Belgie, každý z nás zaplatil tisícovku. Cesta trvá sedm hodin, za kteroužto dobu nás kontroluje sedm oddílů ozbrojených vojáků.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Řidič Mahmut, Bahariya – bílá poušť (85 km). Na konci oázy Bahariya čekám na auto hodinu a půl, už se nudím sám se sebou. Házím kamínky do pouště, opaluju si paže. Pak zastaví náklaďáček, vezu se na korbě mezi igelitkami se zeleninou.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Řidič Ismani, bílá poušť – Farafra (100 km). Neuvěřitelné místo, kde se střídá poušť úplně černá s pouští bílou. Zastaví mi kamion, do Farafry jedeme padesátkou. Na chvíli z toho loudání usnu. Pak mě řidič probudí a nabízí hrst dýňových semínek. Brzy mám plné zuby slupek.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Řidič Magdi, Farafra – konec oázy (25 km). Studentík Magdi mě sice veze jen na konec oázy, což je čtvrt hodiny, ale něčím pro mě zajímavý bude. Nakonec mi totiž představí svou sestru – a to bude jediná žena, která se na mě za tři týdny v arabském světě usměje. Jedna z mála, které vůbec potkám…
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Řidič Rafat, Konec oázy – Dakhla (270 km). Ajajaj, tak teď jsem stopl jakýsi minibus. Ale jak to mám poznat? No nic, ptám se na cenu. Prý jenom 25 egyptských liber, tak to beru. Jsem špinavý, brzy usínám. Vzbudí mě šílení spolucestující, kteří si z mobilů hlasitě pouštějí zdejší klasiku neboli modlitby a střelbu ze samopalu. Poušť má barvu růžovooranžovou, na silnici jsme jediným autem.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Řidič Mohamed, Dakhla – Kharga (205 km). A zase na korbě. Tentokrát to skutečně není nic příjemného, protože jedeme sto dvacítkou. Je vichr, očekávám brzký zánět středního ucha. Válejí se tu se mnou i dva puberťáci, ukazují mi na mobilech videa s pornem. Toho bych se v téhle zemi nenadál.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Řidič Mahammad, Kharga – Asyút (230 km). Skutečný mamlas. Nejdřív se tváří jako kamarád – uděláme si pauzu, při níž na korbě poobědváme kuře, při jízdě si zpíváme, ale jakmile mám vystoupit, najednou chce prachy. Dám mu dvacet liber, ale on mě chytne za krk, že chce víc. Vytrhnu se mu a odcházím do bezpečí pouště. Ještě pět minut za sebou slyším jeho řev.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Řidič Mahmut Mohammed Saum, Asyút – Qiná (250 km). Krásný, dlouhý, pohodlný stop. Jedeme na jih podél Nilu. Snažíme se o nějaké povídání, ale s Araby je to těžké. Vypadá to například následovně: řidič mi neustále říká, "Zavork, zavork", tak hledám v mapě město toho jména. Nenacházím. Až po čtvrt hodině mi dojde, že se mě ten chlap ptá na práci: "The Work".
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Řidič Alaa, Qiná – Hurgháda (215 km). Jsem rád, že je konec. Nemám už energii na úsměv, nemám sílu donekonečna opakovat svých šest arabských slov. Dáme si čaj a žvýkáme slunečnicová semínka. Pak spatřím první nápisy v azbuce a za chvíli si připadám jak v Rusku. Je to však Hurgháda. Vběhnu do moře, ledové. Usnu na pláži, spálím si břicho. Vypiju šest piv. A stopnu letadlo domů.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES
Trasa stopaře Tomáše Poláčka přes Egypt: Vjezd do Egypta u moře, pořád podél něj do asi 230 km vzdáleného města Marsa Matruh. Pak poněkud nelogicky na jihozápad, to zamená tak trochu vracečka k Libyii, do známé, 320 km vzdálené oázy Síwa. Z ní 400 km na východ do další oázy jménem Bahariya, její hlavní městečko se jmenuje Al Bawiti. Pak asi 400 km více méně na jih přes oázu Farafra do oázy Dakhla (hlavní městečko se jmenuje Mút), pak 200 km na východ do poslední oázy jménem Kharga. Z ní na sever, do velkého města Asyút, a tam už je Nil, tak potom podél něj na jih do města Qiná. A z něj konečně na severovýchod, do Hurghady.
Autor: Tomáš Poláček, MF DNES