Chumelí tak hustě, že pomalu není vidět, kde je nahoře a kde dole. V rolbě sjíždíme černou sjezdovku. Tedy lze jen tušit, že se držíme ještě na ní.
"Po levý straně les, po pravý taky. Směr pořád dobrý," říká s úsměvem řidič Miloš Patrman, jeden z mých průvodců po horském středisku Tanvaldský Špičák.
Tady jsem čtyřiadvacet hodin zkoušel, co obnáší šichta rolbařů a vlekařů. A zjišťoval, proč nám hory občas ublíží. Jen za poslední rok na nich přišlo o život víc než deset lidí. Češi lyžování milují, velká část národa jezdí na hory pravidelně. Jak se na nich chováme?
Jak jsem rolboval
Náš život teď visí na laně, které je uchycené na kopci. Bez něj bychom se zřítili, svah je tak příkrý, že by se na něm rolba sama neudržela. Z kabiny to lano vypadá jako provázek, přitom musí utáhnout dvě a půl tuny.
Jenže tahle úprava nejstrmější sjezdovky v areálu není nebezpečná jen pro posádku rolby. Když v půlce kopce zatočíme, lano se vymrští do vzduchu a zakrojí se do svahu. Kdyby zrovna někdo šel po sjezdovce, uřízne mu hlavu.
Ptáte se, kdo by tam večer co pohledával, když je tu pohyb po půl páté zakázán? Tím spíš, že jsou u vleku, na sjezdovce, nebo dokonce v chalupách varovné cedule, jaké hrozí nebezpečí?
Při cestě nahoru míjíme lyžaře - otce s malým dítětem!
"Je docela zázrak, že se tady ještě nic nestalo," říká Patrman a zaklepe to o čelo. Radši zastaví v kopci a počká, než dvojice zmizí ve tmě. Na vrcholu Špičáku je restaurace, zřejmě se tu zdrželi a teď spěchají domů.
Někteří lidé si na svazích o neštěstí vyloženě koledují. A není jich zrovna málo.
Ale nehazardují jen návštěvníci hor. Nedávno se v Rokytnici zřítila rolba, která fungovala jako soukromé taxi. Řidič převážel víc pasažérů, než měl, a zranil jedenáct lidí. V rozhlase zrovna hlásí, že rolba měla navíc rok propadlou technickou kontrolu. "Hm, tak to půjde sedět," říká Patrman a kroutí hlavou.
Při úpravě další tratě potkáme běžkaře se psem a bobující děti. Z rolby vypadají jako mravenci. Když se k nim blížíme, zapneme sirénu a ony se rozprchnou na všechny strany. Určitě jim nedochází to, co jsem ani já do teď netušil, že když rolba couvá, řidič kvůli sloupu s navijákem nevidí dozadu.
"To byla upravená sjezdovka. Můžeme začít znovu," říká mi rolbař odevzdaně. Na tohle je bohužel zvyklý. O kus dál zase řádil někdo na skútru.
Tuhle sjezdovku jsme upravovali víc než hodinu, teď vypadá jako tankodrom. Ono se to nezdá, ale srovnat a uhladit kopec trvá dlouho. Sníh je třeba přesunout do středu sjezdovky, seříznout boule, ale tak akorát, aby se rolba nezakousla až do trávy. Je to docela věda. "A pak přijde blbec se skútrem a je po všem,“ dodá. Před dvěma týdny tu partičku opilých mladíků na skútrech naháněl s policisty. „Jednoho jsme našli, ale zapřel to."
Nad tou dnešní spouští jen mávne rukou. "Stejně šíleně padá a bude sněžit celou noc, takže pojedeme upravovat ještě ráno. Sraz ve čtyři u garáže," říká a mrkne na mě.
Jenomže ráno mám už jinou službu. Radši jdu spát dřív než obvykle.
Odval se, lachtane!
Úrazy na horáchod 1. 12. 2007 do 30. 11. 2008 Celkový počet úrazů sjezdové lyžování 3 534 Část těla dolní končetina 2 949 |
Druhý den se v šest ráno hlásím do služby u lanovky. Za dvě hodiny přijdou první lyžaři. Do té doby musíme oprášit ze sedaček sníh a odklidit ho z nástupního prostoru i z přístupové cesty. Uf!
Přes noc napadlo třicet čtyřicet čísel, takže už se nedá házet ani na stranu, z hromady sníh přepadává zpátky. Musím ho odvážet tak dvacet metrů na velké lopatě, která se tahá po sněhu jako saně. Obsah hážu ze srázu podél schodů u lanovky.
Sníh všude, kam se podíváš.
Kousek odtud v Albrechticích je dokonce sněhová rezerva (na deset tisíc kubíků) pro mistrovství světa v klasickém lyžování, které se právě koná v Liberci. Ještě před měsícem se organizátoři strachovali, aby měli sněhu dostatek, teď nevědí, co s ním. A tak tu dvě velké hromady, kterým místní přezdívají Neumannčiny ko... (ňadra paní prezidentky prominou), asi už zůstanou.
Po hodině odklízení jsem zpocený i za ušima, byť je venku minus šest stupňů. Je čas na prohlídku tratě. Obsluha vleku kontroluje bezpečnostní sítě i to, jestli jsou všechny sloupy a hydranty po cestě obalené molitanem. Na zrádných místech, zapichuje cedule s nápisem: "ZPOMAL".
"Jenže to je, jako by tam nebylo napsáno nic. Většina lidí nápisy ignoruje. Zajímá je jediné: koupí si permici a snaží se udělat co nejvíc jízd," říká Jiří Hofman, náčelník lanové dráhy Tanvaldský Špičák.
Třeba u lanovky visí desatero správného lyžaře, které Česko převzalo začátkem tohoto roku od mezinárodní lyžařské federace FIS. Ale u cedule se nikdo nezdrží.
"Je to škoda. Pak by lidi věděli, jak se má předjíždět, a ubylo by karambolů na svahu," tvrdí Hofman. I on už zažil několikrát srážku, kdy ho někdo další na kopci "sundal" zezadu. Naštěstí měl helmu.
"Když vidím ty úrazy hlavy, byl bych blázen, kdybych ji nenosil. Kolikrát mohla zachránit život. A to stojí jenom tisíc korun. Navíc v mrazu zahřeje líp než čepice."
Na sjezdovce sleduju dva prcky - kamikaze. Hulákají na sebe, lyže jim na tvrdém sněhu ustřelují. Řítí se ve vajíčku přímo na skokánek. Jak ti dva dole zabrzdí? A kde mají rodiče? Naštěstí to zvládli...
Později sedíme dole u lanovky a schválně pozorujeme, pro kolik lyžařů je helma součástí výstroje. Zhruba pro třetinu dospělých a polovinu dětí. Hofman patří mezi ty, kteří by helmy zavedli pro děti povinně, jako to mají třeba v Rakousku. I jemu přijde nelogické, že v Česku musí mít dítě helmu na kole, a na lyžích ne. Přitom na lyžích jede často rychleji a hůř zastavuje.
"Co to tam ten lachtan vyvádí?" vykřikne najednou Hofman a bouchne do červeného tlačítka, aby rychle zastavil stroj.
Lachtan je v slangu vlekařů snowboardista a Hofman má v oblibě víc lyžaře. "Ty nenapadne lehnout si doprostřed sjezdovky a hulit trávu," říká. Tenhle "lachtan" spadl pár metrů po nástupu ze sedačky.
Oceňuju jeho postřeh - lanovku totiž obsluhují dva lidé venku - první má zdánlivě jednoduchý úkol: počkat, až na pohyblivý pás přijedou lyžaři, a pak jim sklopit sedačku. Druhý ho jistí, a když je třeba, lanovku zpomalí nebo úplně vypne. V tomhle případě trochu zaspal.
Když jsem si to pak zkusil sám, už jsem se tolik nedivil, jak se to mohlo stát. Ta práce je dost úmorná - podívat se, zda je vše v pořádku, sklopit sedačku, podívat se, sklopit. Připadáte si jako při pásové výrobě. Za deset minut už jsem z toho měl mžitky před očima. A obsluha vleku to musí vydržet půl hodiny, pak ji teprve kolegové střídají.
Přitom dnes není takový fofr. To už v pondělí čeká Špičák nájezdy - v Praze začínají jarní prázdniny.
Při nástupu na lanovku nepadají jen děti, ale i dospělí. Nešikovnost? Spíš alkohol. I když má obsluha k dispozici testry, zatím je nepoužila. Zatímco v Itálii jezdí po sjezdovkách policisté a opilcům hrozí pokuty, v Česku žádný zákon lyžařům pití nezakazuje. Ostatně je to tak trochu kolorit: "Grog nebo svařák asi k horám patří," říká Hofman. "Ale pít se musí rozumně."
Jízda je rychlejší, úrazy horší
Lyžařské úspěchy7 let, 17 triumfů Nejvyšší hora u nás měří jen 1 602 metrů, ale co do úspěchů v lyžařských sportech, se můžeme považovat za velmoc. Od olympijských her v Salt Lake City do dneška Češi v různých disciplínách lyžování a biatlonu triumfovali sedmnáctkrát... 2002 |
Opilým lidem může obsluha lanovky podle přepravního řádu proštípnout permanentku, ale... "Většinou to řešíme tím, že je na lanovku prostě nepustíme. Když včas vystřízliví, můžou se vrátit," říká šéf lyžařského komplexu Pavel Bažant. "Permici jsme zatím nikomu neznehodnotili, protože je to ošidné. Ten člověk nás pak zažaluje a soud může rozhodnout jakkoli."
Zatím tu chybí právní norma, která je třeba v alpských zemích.
Proto soud nedávno neodsoudil devatenáctiletého lyžaře, který koncem minulého roku srazil na Zadově holčičku, jež přišla o slezinu. Byl to první lyžař, jehož riskantní jízdu řešil soud. Za ublížení na zdraví mu hrozily dva roky, jenže soud nenašel zákon, podle kterého by jej potrestal.
I výše zmíněné lyžařské desatero má pouze doporučující charakter, není platnou normou.
"Můžeme lidem vlastně jen domlouvat. Málokdo se napraví. Většinou to odkývají a pak dál jezdí jako šílenci. Někteří se nám vysmějí," konstatuje Aleš Rydval z Horské služby na Špičáku. Ještě horší zkušenost má jeden vlekař z Orlických hor. Lyžaři pohrozil, že mu za rychlou jízdu vezme permanentku, a ten mu začal sprostě nadávat a vytáhnul na něj pistoli.
Horská služba tady vyjíždí průměrně třikrát za den. Hlavně kvůli pohmožděným kolenním vazům (většinou u lyžařů) nebo zlomeným zápěstím (u snowboardistů). "Lyžařské vybavení se zdokonalilo, jízda je rychlejší, srážky mají často tragické následky. Otřesy mozku jsou méně časté, protože se lidi naštěstí naučili nosit helmy. Snowboardistům bych navíc doporučil páteřní pásy. Dost často uprostřed sjezdovky zastaví a lehnou si do sněhu, nejlíp pod skokánek nebo bouli. Není divu, že je pak lyžař trefí do zad," říká Rydval.
Když si člověk obleče všechny možné ochranné prvky - helmu, páteřní pás a další chrániče, vypadá spíš jako motorkář než lyžař.
A proč ne.
Život na sjezdovce ten na silnici opravdu hodně připomíná.
Ostatně prý platí: Dobrý a ohleduplný řidič je často dobrý a ohleduplný lyžař. Pokud Čechy někdo posuzuje podle agresivního chování na sjezdovce či na silnici, hodnocení nemůže být lichotivé. „Lidi nedodržují pravidla, mají špičkové vybavení, jsou rychlí a nedokážou odhadnout své síly. Mnohdy to odnesou nevinní. Na sjezdovce stejně jako na té silnici,“ myslí si vlekař Hofman.
V Americe musí lyžaři dodržovat přísná pravidla. Na svahu mají dokonce značky „nejvyšší povolená rychlost“ a její překročení policisté pokutují. To v Česku není zákon o horách žádný.
Když se dívám, jak se na Špičáku sbíhá černá sjezdovka s pláckem pro malé začínající lyžaře, mám docela obavy. Při dojezdu k vleku se tu mísí "mladí a nespoutaní" s plužícími caparty v reflexních vestách.
"Musíme být pořád ve střehu," přiznává vedoucí lyžařské školy Alena Baburková. "Dětem opakujeme první pravidlo: Dávejte pozor, ať vám nikdo neublíží. To druhé je: Správný lyžař nejezdí šusem, ale zatáčí. Chceme po nich, aby byly ohleduplné k druhým, aby nepřejížděly ostatním lyže. Když blbnou, zakřičíme na ně, že jim sebereme permici a budou šlapat pěšky. A přestanou." Na děti to platí. Co na ty ostatní?
Kdo všechno lyžujeVáclav Klaus Mirek Topolánek Jan Pirk Ivana Trumpová Ewa Farna Marcela Augustová Marek Vašut Kryštof Michal |
