Vstáváme ve čtyři hodiny ráno, rychle posnídáme a nasedáme do auta. Jedeme lesní prašnou a jen trochu uválcovanou silnicí do několika prudkých stoupání. V jednom místě se v záři reflektorů mihne značka upozorňující na pětadvacet procent.
Na parkovišti rychle kontrolujeme obsah batohů, šněrujeme pohorky a sundáváme přebytečné svršky. To samé dělají další posádky aut, které stejně jako my přijely ještě za tmy.
Nad sedlem Luknja září obrovský Měsíc. Jakoby nás tam lákal a zároveň varoval. Hned od začátku nasazujeme ostré tempo, protože cesta je daleká. V průvodci se sice píše o sedmi hodinách výstupu, ale my počítáme, že se vrátíme až pozdě večer. Místní turisté se při značení neohlížejí na únavu, a tak je potřeba k časům uvedeným v knihách, na mapách i na rozcestnících přidat nejméně polovinu.
|
PŘEČTĚTE SI |
|
Slovinsko nabízí Alpy i moře |
|
Julské Alpy: v zajetí trojhlavého božstva |
Svítá. Proslulá severní stěna Triglavu se nad námi zjevuje jako nezřetelná šedá masa skály. "Tak to má být," uvědomujeme si. Každá vápencová hora takhle po ránu vypadá. Až odpoledne za měkkého světla se ukáže, čím dvanáct set metrů vysoká stěna ve skutečnosti je – spletí pilířů, žlabů a vodorovných lávek.
Procházíme nízkým lesem, ze kterého stále ještě vydechuje včerejší žár. Stoupáme drobným štěrkem a po dvou hodinách usilovného pochodu stojíme v hlubokém sedle Luknja. Hluboký zásek v hřebeni byl odedávna spojnicí mezi německým severem a italsko-slovanským jihem. Z naší doliny Vrata přecházeli do Trenty lovci, pytláci, místní lidé i první objevitelé Julských Alp.
|
MŮŽE SE HODIT Jak se tam dostat Kde přespat Kde se napít |
Slunce už pálí. Navlékáme na sebe horolezecké úvazky a soupravu pro zajišťování na ferátách. Obsahuje dva kusy lan, dvě karabiny a tak zvanou pádovou brzdu. Kdybychom se na lanech neudrželi, zachytí nás.
Ještě čtvrt hodinky stoupáme pěšky, ale pak se nad námi zvedá kolmá skála. S úžasem sledujeme, jak po ní kličkuje železné lano připjaté ke skále mohutnými skobami. Zapínáme karabiny na první úsek a ukazuje se, že cesta je místy převislá. Dá tedy už po pár metrech našim rukám zabrat.
Po pár stech metrech železné lano končí a my musíme stoupat po uzoučké stezce. Ta se mění na regulérní horolezecký výstup, protože kolmé stěnky a hřebínky musíme přelézat za pomoci rukou. Tady nikdo z nás nesmí udělat chybu. Kameny ve skáte naštěstí dobře drží, protože předchozí generace turistů volné kamení odházely do doliny.
Ještě několikrát vystřídáme ferátu a lezení, a teprve poté se ocitneme na obrovské suťové pláni pod samotným vrcholem. Všude okolo nás jsou neklamné známky vysokohorského krasu, zblízka obdivujeme černé otvory propastí, fantastické tvary vodou vymletých tvarů bílého vápence i velké šedivé jednolité skalní plotny.
A vrchol už zbývá jen necelé dvě hodiny chůze a na konec jako bonbónek výšvih s posledním úsekem feráty. Tady se scházejí lidé ze tří stran, protože na Triglav se dá vystoupit od Kredarice, z Trenty a od nás z Luknji. Z vrcholu jsou fantastické rozhledy, protože Tříhlavičník převyšuje všechny okolní vrcholy nejméně o dvě stě metrů. Na jihu se leskne moře, na severu se bělají ledovce Východních Alp.
Sestupujeme stejnou cestou, jakou jsme sem přišli. U auta jsme až za soumraku. Uvědomujeme si, že na nohou jsme čtrnáct hodin. Zdravíme se stejnými lidmi, které jsme tu viděli jako stíny v ranní tmě a poté jsme některé z nich zahlédli během výstupu.
