V napětím jsme čekali před hraničním přechodem Gürbulak, který měl být otevřený 24 hodin denně. No, nebyl. Za námi 92 dní v Turecku, před námi sen, že uvidíme Írán. Pohraničníci nás informovali, že přechod se bude otevírat za hodinu.
Turecká strana vyjednávala s íránskou, jestli nás do země pustí, a když ne, zda bychom se mohli do Turecka vrátit. Po necelé hodině se za nepříjemného vrzání začala otevírat brána. Patrně se nepohnula několik měsíců.
Celou kontrolu provázely udivené dotazy, jak jsme se sem v koronavirové krizi dokázali dostat. Černá brána se otevřela, za ní zavřená bílá, uniformovaný turecký voják přes ni komunikoval se svým íránským kolegou a poté bariéra optimisticky padla. Jsme o kousek blíž návštěvě nové země, prakticky už parkujeme na území Íránu.
Před třemi měsíci jsme čekali téměř celý den u hranic a pokoušeli se dostat do Gruzie. Neúspěšně. Pachuť tohoto zážitku jsme měli stále na patře. Kusé informace o tom, jak bude probíhat vstup do Íránu: karanténa 72 hodin, test na covid-19, detailní kontrola aut a jejich dezinfekce a tak dál.
Zlý úředník a hodný agent
První íránský úředník byl pravým opakem vlídnosti a přátelskosti, která je obvykle s místními spojována. Hraje si agresivně s pasy za přepážkou, rozhazuje rukama, ukazuje, že prostě NE, a odchází ze svého pracoviště. Přijde k nám muž v košili a anglicky nám nabízí pomoc. Po tom, co prohodíme pár zdvořilostních vět, nabízí rychlé vyřízení formalit za tisíc korun.
Projel jsem kdysi celou Afriku a byl jsem hrdý na to, že jsem nedal ani jeden úplatek. A nehodlal jsem s tím začínat tady, na íránské hranici. Byla to zjevná hra na zlého úředníka a hodného agenta, z níž budou mít prospěch oba.
Z principu to nepodporuji, je to jen soukromý kšeft, díky němuž se obohatí ten, který zneužívá své funkce. Nesouhlasil jsem tedy s jeho nabídkou, ale slíbil jsem agentovi nějakou drobnost, když vše opravdu vyřídí za deset minut. Za dvojnásobek času přišel s tím, že máme nějaký problém s vízy. Objevil se další agent s nabídkou pomoci, vzal si od nás karnety, tedy celní dokumenty, a odešel.
Asi za hodinu se vrátil, že zase máme problém! Oba vozy jsou napsané na stejnou firmu a jednoho řidiče. A s tím prý do Íránu nelze vstoupit. Ukázal jsem mu volnou kolonku, do které může zapsat dalšího šoféra. Po dalším vyjednávání nám nabídl tři možnosti: nechat jedno auto na hranicích a jet jen druhým, nebo se jedno či dokonce obě vrátí do Turecka. To nepřipadalo v úvahu!
Komunikovali jsme s ÚAMK, pomohlo i íránské velvyslanectví v Praze. Konzultovali jsme naši situaci s kdekým. Nakonec náš agent vepsal do karnetu (Carnet de Passangers en Douanes ) jméno dalšího řidiče s tím, že v devět ráno šéf celnice potvrdí změnu a budeme moci jet.
Budeme tedy muset nocovat na území nikoho, mezi ploty. Nudu jsme zaháněli cvičením, prací, posedáváním po obrubnících. Z oken nás pozorovali úředníci a vojáci a světe, div se – ledy roztály! Přišli další úředníci a ptali se, proč tu jsme a nejedeme dál, vysvětlili jsme situaci a vše se dalo do pohybu. Odněkud přijel náš agent s karnety, ty si od něj vzal úředník. K tomu zdvořilostní kontrola v autě, přání šťastné cesty a po devíti hodinách na hranicích jsme skutečně vjeli do Íránu.
Směnil jsem si kolem 25 000 korun a dostal za to plnou igelitku peněz – přes 100 milionů! Následně jsme koupili povinné pojištění na obě auta, simky a už nám nic nebránilo v cestě. Z hlavní silnice jsme odbočili na louku s výhledem na horu Ararat, se skvělou náladou si uvařili večeři a šli spát.
Pokuta, vyhoštění, či dokonce vězení?
Ráno byl náš kameraman a dronař Michal natolik uchvácený výhledem na Ararat, že v touze po skvělém záběru vzal svůj dron a vzlétl. Získat v Íránu povolení k létání s dronem bylo opravdu obtížné, zdlouhavé a drahé. A jak se ukázalo, ani s ním jsme neměli vyhráno.
Po tom, co jsme vše uklidili do auta, přijeli policisté, kusou angličtinou nám sdělili, že s tím natáčením mají problém! Následovali jsme je na policejní stanici sepsat protokol. Všichni byli velice milí, vítali nás v Íránu, jenže to byla jediná anglická věta, kterou uměli.
Asi po dvou hodinách jsme podepsali nějaký arabsky psaný dokument tím, že jsme na něj otiskli svůj prst. Policisté v civilu s námi šli před budovu, v ruce pasy a dron. Už to vypadalo, že nám vše vrátí, ale odvedli nás na malou vojenskou základnu.
Situace mohla skončit čtyřmi způsoby: zaprvé zabavením dronu, za druhé okamžitým vyhoštěním, za třetí pokutou, za čtvrté vězením. Otevřela se vysoká vrata areálu a my vstoupili do krajní z budov. Voják v uniformě hned za vchodem otevřel dveře a vpustil jednoho člena našeho týmu, hned za ním zavřel a zamkl. Pak dalšího do následující místnosti...
VIDEO: Podívejte se na výbavu vozu:
Hlavou nám běžely nejděsivější myšlenky. Po hodině bylo přes dveře slyšet, jak nás postupně jednoho po druhém brali k výslechu. Nakonec mě. Mluvil jsem o naší výpravě asi třicet minut. Vzali si ode mne telefon, zavřeli dveře a my zase čekali.
Jako vedoucí výpravy jsem si uvědomoval své selhání: Michal chtěl dokonalé záběry do seriálu a do filmu a já ho nedokázal uhlídat. To ohrozilo výpravu. Za několik minut mohla být nadobro ukončena. Otevřely se dveře, voják mi podal pas a Michalův dron. Muž, který nás vyslýchal a uměl dobře anglicky, nám sdělil, že můžeme jít. Rychle k autu, expedice Tatra kolem světa 2 pokračuje!
Expedice Tatra kolem světa 2Start: 22. 2. 2020 O autě Marek Havlíček Stálá posádka: Tom – všeuměl, bavič, překladatel, komunikátor Lukáš – mechanik, řidič, kuchař, srdcař; přiletěl za námi do Istanbulu jako dočasný člen a stal se středem týmu Jiří a Michal – kameramani Podpora v Česku: Web: |
