Nabídku na nocleh ve vytopeném domě jsme slušně odmítli. Přijeli jsme sem proto, abychom si zimu na tzv. pólu chladu (poljusu choloda) skutečně užili.
Ve tmě jsme si uvařili polévku, oblékli všechno, co jsme s sebou měli, a zalezli do spacáků. Nad ránem náš teploměr ukazoval minus čtyřicet. Na místní poměry nic zvláštního.
Absolutní teplotní rekord letos padl 18. února, kdy meteorologická čidla zachytila minus 71,2 °C. Tehdy okamžitě přiletěli vědci z Japonska a začali tady natáčet, zaznamenávat kdeco. Jakmile teplota klesne pod minus 60, člověk začne být malátný, nechce se mu nic dělat a chce jen spát. Kdekoli. Doma nebo i na ulici. To už je nebezpečná teplota.
Takto se bydlí ve stanu na Pólu chladu.
Nejchladnější obydlené místo světa
Místní lidé vědí, o čem mluví. O titul Nejchladnější obydlené místo světa se desítky let přetahovali s dalším sibiřským sídlem Verchojansk. Ale dlouhodobá měření ukázala, že největší mrazy jsou právě zde. Může za ně meteorologický jev, který v České republice známe například z osady Jizerka. Ledový vzduch "steče" po okolních horách do doliny a tam se drží.
Zajímavé proto je, ze smrtící mrazy ve zdejší oblasti doprovází téměř absolutní bezvětří. Když začne vát vítr, je to příznak oteplení. Vítr dokonce přináší jaro. "Letos byla moc dlouhá zima," zamyslí se Tamara Jegorovna. "První silný vítr setřepe ze stromu na okolních kopcích sníh. Jakmile tedy naše kopce dostanou díky modřínům hnědou barvu jejich kmenů, víme, že už přijde jaro."
Extrémy od minus 70 °C do plus 50 °C
Subjektivní vjem chladu je ve větru pochopitelně ještě větší, ale teploměry hovoří jasně. U každého domu jeden mají a oproti těm, na něž se díváte každý den ve střední Evropě, tady jejich stupnice začíná skutečně na minus 70 a nahoře končí - považte - až na plus padesátce. Léta tu jsou skutečně tak strašná, že teploty dosahují pro změnu nad čtyřicet stupňů Celsia! Z extrému do extrému.
Našinec by si pomyslel, že alespoň okolní řeky poskytnou chladivé koupání, ale ani to zdejší příroda nenabízí. Řeky totiž tečou z hor a jsou tak ledové, že do nich byť jen na malou chviličku vleze málokdo.
Přestávka na občerstvení
Petr Horký na cestě
Šamanka a placky v ohni
Jdeme na setkání s místní šamankou. Setkání je něčím mezi folklorním představením a prastarou kulturou. Paní v tradičním oděvu se modlí k ohni ve staré peci. Nehledejte v tom žádnou pekelnou metaforu. V této části světa prostě bez ohně život neexistuje a tak se tento živel vzývá. Žena postupně vhodí do plamenů tři placky - jednu za Václava, jednu za mě a jednu za naši cestu.
Když se šamanka dozví, že půjdeme na lyžích a budeme spát ve stanu, aniž bychom si celou noc topili, přihodí ještě jeden lívanec a ustaraně se dívá na naše bachraté oblečení. "Kožešiny nemáte?" stará se a moje ujištění, ze Klimatex se jim vyrovná, bere s nedůvěrou. Raději se obrací na skupinu dětí, které začínají zpívat a nakonec nás berou do kruhového tance a zpěvu přátelství. Štěstí tu opět nesou děti, jako příslib života a budoucí spolupráce. Bez dětí by Ojmjakon už dávno zmizel z mapy světa.
Je dotancováno, dozpíváno, rozdáváme bonbony a děti s rošťáckými světýlky v očích si poslušně berou po jednom bonbonu. Až když je vyzvu, ať si vezmou všechno, začnou se hlasitě chechtat a sáček se mi během pár vteřin mění v dlani na cucky. Jejich smích doznívá za dveřmi, někteří v mrazivém dni sedají na bicykly a jedou domů.
Začátek dostihů kočovných chovatelů sobů
Bez registrace ani krok
Pokračujeme na místní "Administrak", což je obdoba obecního úřadu, kde se musíme podle pravidel cestovaní v Ruské federaci zaregistrovat. Místo obvyklé rutinní bumážky ale dostáváme certifikát, že jsme byli na pólu chladu s vyznačenou dnešní teplotou -40 °C.
Další den si bereme lyže a vyrážíme ke 40 km vzdálenému Tomtoru. Bezmála dva tisíce obyvatel tu bude slavit Festival pólu chladu. Cesta nám trvá dva dny, stanujeme nedaleko cesty. Zpráva o dvou podivínech se už rozkřikla a lidé nám přijíždějí vstříc, chtějí se s námi fotit, někteří novináři s námi dělají interview. Jakkoli se celá Ojmjakonská oblast toužebně snaží odstartovat turistický ruch, zimní cestovatele tu ještě neviděli.
Tomtor je větší a rozvinutější než Ojmjakon. Podle starosty Alexeje Nikolajeviče Vinokurova tu žije skoro dva tisíce lidí. Někteří z nich provozují malé obchody, "magaziny" a každé dva týdny jedou do tisíc kilometrů vzdáleného Jakutska pro zásoby. Když jsme se ptali, proč se nedomluví a nevypraví jedno společně auto, vysvětlují nám, že by to přišlo najednou moc draho. Turismus nastupuje pomalu, říkáme si. Druhý den ale svoje názory musíme pozměnit. Festival je připravený naprosto velkolepě - od tradičních rituálů až po volbu Miss pólu chladu včetně promenády v plavkách! (O tom více v příštím článku).
Festival pólu chladu - všichni představitelé zimy včetně Dědy Mráze, Santa Clause a Pána chladu
Domy - topení a odpady
Expedice na "pól chladu"Čeští polárníci Václav Sůra a Petr Horký jsou na cestě na "pól chladu", nejchladnější obydlené místo zeměkoule, do vesnice Ojmjakon. Z cesty posílají reportáže pro iDNES.cz. Mimochodem, pokud máte pocit, že jaro v Česku nastupuje pomalu, představte si, že na Sibiři je minus čtyřicet.  Polárníci Václav Sůra (vpravo) a Petr Horký |
Většinu domů vytápí centrální modulová kotelna, která je vlastně uhelnou elektrárnou a domácí radiátory fungují jako chladící systém turbín. Rozvod teplovodných trubek rozděluje celou obec na místa, kam se dá zajet autem a kam ne - chodec se totiž přes roury díky dřevěným schůdkům dostane, ale auto to musí objíždět. Tekoucí odpady se ve zdejších klimatických podmínkách nedají udržovat, jako toalety tedy slouží strašlivé latríny v domku na kraji ulice. Nedovedu si představit, co se v jejich okolí musí dít, když začne pálit letní slunce...
V místech, kde se kříží ulice, občas vidíme zvláštní, jakoby zmrzlé vodní nádrže. Dozvídáme se, že jsou to vlastně stoky. Každý vyjde z domu a vylije sem odpad.
Díky mrazu všechno okamžitě mrzne. Na jaře pak přijede bagr a mohutnou kostku odpadu jednoduše odtrhne a odvleče za ves.
Moderní škola i Muzeum Gulagu
Jdeme do školy a paní ředitelka Alena Vladimirovna Jegorovna nám až s omluvou vysvětluje, že se jedná o starý dům, který v nejbližších dnech nahradí moderní dřevostavba. Ukazuje nám projekt, ale nám se zdá, že i stávající objekt je více než důstojný. Pro 218 děti tu mají počítačovou učebnu, tělocvičnu, biologický i chemický kabinet a spoustu dalších vymožeností.
A děcka jsou všude na světě stejná. Starší mají v uších sluchátka od telefonu a MP3 přehrávačů, mladší trochu překvapeně koukají na naše obrovité postavy. Proti místním dospělým Jakutům, které mráz po staletí zmenšil, jsme minimálně o třicet centimetrů větší.
Učitelka ruštiny nás ještě bere do malého Muzea Gulagu, které tu založila učitelka Polykarpovna. Za Stalina v nich bylo dvacet milionů lidí a jen deset procent z nich se vrátilo domů... Netajíme údiv nad snahou vytvořit tu muzeum a jsme odesláni do hlavního městského muzea. Překvapení neberou konce. Je nám sice jasné, že se jedná o pozůstatky sovětského systému, ale místní lidé nad tím nijak neohrnují nos a naopak po nás hrdě chtějí, abychom opakovali, co jsme si zapamatovali.
Také dostáváme pozvání na lov, na rybolov i na tradiční dostih Olenevodu - kočovných chovatelů sobů. Evenové, to jsou skuteční "extremalci", mnozí z nich ještě v dnešní době tráví celý rok v pleteném stanu.
Na lyžích do sibiřské divočiny
Teď ale přišel čas, abychom na blízké setkání s místním mrazem vyrazili sami. Balíme sáňky, stan, jídlo a nazouváme lyže. Za týden se vrátíme. Děda Nikolaj se usmál a poplácal nás po zádech - už začíná jaro, nebojte se, méně než padesát stupňů pod nulou už nebude! Měli jste přijet v únoru, to tady byly skutečné mrazy. Minus sedmdesát jedna, rekord!
Sympatický pan ve válenkách se silnými brýlemi a s kusem syrové, zmrzlé ryby rozžvýkané v ústech nám mává od dřevěného plotu. O nocování v minus sedmdesáti si myslím svoje a pomalu šlapeme podél řeky Kujdusun. Ještě nevíme, že hned první noc nás prověří Nikolajem proklamovanou minus padesátkou...
