Úžasná cesta plná mimořádných zážitků, ale i okamžiků, při kterých nebylo vůbec jisté, že se expedici podaří dokončit. Tak těsně po návratu popisovali své dobrodružství. "Měli jsme celkem tři karamboly, což není úplně ideální. Na druhou stranu Julča unikla šrotovnému a místo toho si jezdila po světě," vtipkoval pár minut po příjezdu před olomouckou radnici Martin Beťko.
ON-LINE ROZHOVOROdpovědi cestovatelů Michala Vičara a Martina Beťka čtenářům čtěte zde. |
Nejvážnější nehodu měli cestovatelé ve Venezuele, kde jim z ničeho nic před křižovatkou vypověděly službu zavzdušněné brzdy a veterán v padesátikilometrové rychlosti narazil zezadu do autobusu. "To jsme si říkali, že je asi s naší cestou konec," řekl Michal Vičar.
Zdemolovanou pravou přední část auta se ale nakonec přece jen podařilo jakžtakž vyklepat a vyspravit (mimo jiné i lepicí páskou), a přestože je auto zřetelně "pomačkané", zbytek cesty po Jižní Americe a poté i přes Belgii, Nizozemsko a Německo zpět do Česka přece jen vydrželo.
Paradoxně ještě větší potíže a hlavně zdržení než jakékoliv selhání techniky připravili mladým dobrodruhům celníci v USA. Poté, co československá výprava převezla lodí Julču z Jižní Koreje do Seattlu, historické embéčko skončilo v karanténě.
"Trvalo devět dní, než se nám ji podařilo vymámit zpátky. Dokonce to chvíli vypadalo, že nám ji vůbec nevrátí. Byly to nejvíc frustrující dva týdny celé cesty, ale snaha se nám nakonec vyplatila," vypráví Michal Vičar.
"A odměnou pro nás pak byla následná cesta po legendární americké dálnici Route 101 podél celého západního pobřeží USA, což byla asi nejkrásnější část celé naší cesty," dodává Martin Beťko. "Stojednička už není používaná, takže jsme po ní jeli téměř sami, to byla opravdová nádhera."
Největší adrenalin? Transsibiřská polňačka
Naopak nejdrsnější zážitky za volantem mají ruský přízvuk. "Nejnáročnější úsek začal za městem Čita, kde najednou skončila asfaltová silnice (původně tudy měla pokračovat transsibiřská dálnice, ale nebyla nikdy dokončena - pozn. red.) a dál to byla taková polní cesta a někdy ani to ne. Nezbylo než se dvacítkou až třicítkou kodrcat přes kameny, bláto a potůčky. Byl to docela adrenalin. A takhle jsme jeli déle než týden, celkem 2 100 kilometrů, než se u Chabarovska opět objevila silnice," vzpomíná Michal Vičar.
|
Se sibiřskou Čitou však mají cestovatelé spojený ještě jeden zážitek, nad kterým ještě po téměř půlroce nevěřícně kroutí hlavou. "Z auta nám tam ukradli doklady. Je to sice čtyřicetitisícové město, ale bylo tam z toho neskutečné pozdvižení, protože jsme byli ve městě jediní turisti. O krádeži informovaly tři místní rozhlasy, čtyři televize a zloději nám doklady ještě v ten samý den vrátili," smějí se cestovatelé.
Julča, miláček lidí na cestě
Jejich bleděmodrý škodovácký veterán byl všude okamžitě středem pozornosti. "Kamkoliv jsme přijeli, byla Julča nejstarší auto. Vždycky kolem nás byla hned spousta lidí, kteří se vyptávali. Množství lidí, kteří nás pozvali k sobě na čaj nebo nám nabídli nocleh, se ani nedá spočítat. A to nejen v obou Amerikách, ale i v Rusku či Jižní Koreji," dodává Beťko.
Původně sice cestovatelé plánovali svět objet za 180 dní, ovšem nakonec se výprava protáhla téměř o dalšího čtvrt roku. "Občas přišlo nějaké zdržení, ale hlavně se nám na cestě hrozně líbilo a nikam jsme nespěchali," podotýká s úsměvem Vičar.
8,3 litru na 100 km
A jak vypadala výprava v číslech? Vedle už zmiňovaných čtyř překonaných kontinentů, dvaadvaceti států a 34 800 ujetých kilometrů nabízejí cestovatelé také několik pozoruhodných technických údajů. Embéčko například obkroužilo zeměkouli s průměrnou spotřebou 8,3 litru paliva na 100 kilometrů, nejrychleji jel veterán "stodvacítkou" a v průměru urazil 135 kilometrů za den.
Embéčkem kolem světaKdy? Kde všude byli? Cesta v číslech |
