Vzhledem k trhlinám bychom měli jít navázáni v lanovém družstvu, ale výstup je dlouhý, náročný a každému vyhovuje jiná rychlost postupu, navíc za dobrého počasí je výstupová trasa zřetelná.
Až do 4800 m se mi šlape výborně, pochvaluju si dobrou aklimatizaci z předchozích dnů. Soustředím se na rytmus chůze, vnímám zvuky maček a ten obrovský prostor kolem. U Pastuchových skal, kde se trasa odklání doleva k sedlu, však cítím, jako by mi nohy najednou ztěžkly, a plíce začínají lapat po dechu.
Nastavuju si azimut na zpáteční cestu pro případ , že by padla mlha, která je zde poměrně častá. Mrznou mi prsty na nohou. Výškoměr ukazuje 4900 m. Stoupám v rytmu 30 kroků, pak přestávka, několik nádechů a dalších třicet kroků, každých 100 výškových metrů pár doušků z termosky.
Kavkaz: kam Bůh házel krásu lopatou |
Když jen vůle velí jít dál
Začíná svítat, vrcholky kopců pode mnou se zbarvují do růžova, vzduch je průzračný, neskutečný pohled. Bojuju s velkou únavou, ale vůle velí jít dál.
Konečně sedlo, výška 5200m, sedám si do sněhu, doplňuju trochu energie čokoládovou tyčinkou a douškem teplého čaje. Sluníčko začíná rozehřívat zmrzlé prsty. Odpočívám více než dvacet minut, pomalu se zvedám a pomalu pokračuji dál, jsem rozhodnutý vystoupit na západní vrchol.
Jdu jakoby v transu, posledních 400 výškových metrů je nekonečných. Začíná se objevovat oblačnost. Konečně vrcholové plato, ještě 200 m mírného svahu k závěrečnému výšvihu. Odpočívám snad po každých pěti krocích. Ale už vím, že to dokážu.
Ještě posledních deset metrů, poslední kroky.
Na vrcholu, konečně
Je 9.20 ráno, výška 5642 m a celý Kavkaz je hluboko pode mnou. Stojím na západním vrcholu. Je to nepředstavitelně krásný pocit. Přestože se pomalu začínají přibližovat mraky, viditelnost je pořád fantastická. Únavu jako by mozek odsunul někam pryč, zůstala jen radost z výstupu.
Na vrcholu se v rozmezí 15 minut scházíme tři. Fotíme, podáváme si ruce a společně se dělíme o tu obrovskou radost. Pak si sednu a dívám se na všechny světové strany, abych si vryl do paměti tu nádheru kolem.
Přichází dvojice Rusů, fotím je s jejich vlajkou. Skoro čtyřicet minut zůstávám nahoře. Vrchol se však začíná pozvolna oblékat do mraků, je třeba zahájit sestup.
Do sedla skoro sbíhám, energie, která mi tak chyběla při cestě nahoru, jako by s každým metrem níž přibývala. V sedle je už docela slušná mlha. Snažím se něco sníst, ale žaludek odmítá.
Opatrnost v mlze
Pokračuji rychle v sestupu, mlha ztěžuje cestu, ale naštěstí zatím nesněží a vyšlapaná stopa je dobře vidět. Cesta dolů ubíhá rychle. V některých místech se mi zdá, jakoby stopa překračovala trhlinu, sníh má jinou barvu, zpomaluji chůzi, zkouším cepínem sníh před sebou a opatrně našlapuji.
Mám docela nepříjemný pocit. Včera pozdě odpoledne tady v mlze sešel jeden z Rusů z cesty a spadl do trhliny. Než ho našli, byl již podchlazený a nebylo mu pomoci.
Naštěstí ale už dosahuji našeho základního tábora. Je krátce po jedné hodině. Počasí se rapidně zhoršuje, začíná padat mokrý sníh, rychle balíme s Vildou, který sestoupil dříve, stan, batohy a spěcháme dolů k lanovce. Tady nás čeká nemilé překvapení.
MŮŽE SE HODIT Doprava a doklady b) vlastním vozem nebo autobusem s některou outdoorovou cestovní kanceláří po trase Český Těšín, Lvov, Kyjev, Rostov na Donu, Pjatigors, vesnice Elbrus. Je třeba počítat s několikadenní úmornou cestou (zdržení na hranicích , nesčetné silniční kontroly, úplatky apod.) . My jsme cestovali skoro 4 dny, když jsme na ruských hranicích strávili 12 hodin! Noclehy a jídlo Mapy a průvodci Mapa Mount Elbrus v měřítku 1: 50 000 – britská edice EWP/WCP |
Lanovka? Dnes už nejede
Přestože má být sedačková lanovka v provozu, nic nenasvědčuje tomu, že by měla ještě dnes fungovat. Jen skupinka Angličanů a Rusů zde diskutuje, zda má smysl čekat. Nějaká žena, která se vynořila z boudy u posledního sloupu, nám sděluje, že lanovka už dnes nepojede, vlekaři odešli domů. Proč, to nikdo neví.
Lanovka měla jezdit do 17 hodin. Je krátce před třetí. Inu Rusko. Neradi, ale přece jen nakládáme těžknoucí batohy a vydáváme se dolů k horní stanici kabinové lanovky, která snad pojede. Měla by, vždyť máme zpáteční lístek. Jiný se tady neprodává.
Ale v budově lanovky je mrtvo. Rusové hlasitě nadávají , my už se smiřujeme s tím, že přespíme na podlaze. Jeden z Rusů násilím otvírá dveře služební místnosti, mačká na různé knoflíky, zkouší volat telefonem, který je ale hluchý. Po čtvrthodině se zničehonic objevuje z mlhy prázdná kabinka lanovky a s vrzáním přiráží k nástupnímu betonu. Nikde žádná obsluha.
Čekáme asi 10 minut, nic se neděje. Pak sebou kabinka nečekaně trhne. Všichni to bereme jako výzvu k nástupu a všech osm, kteří jsem se tady sešli, se cpeme dovnitř. Neuběhne ani 20 vteřin a kabinka se nečekaně rozjede. Neuvěřitelné.
Na mezistanici čeká další kabinka. Teď už neváháme a rychle přesedáme, situace se opakuje. Lanovka se s hlomozem rozjede. Za jízdy se otvírající dveře nás už nemohou překvapit, ale přesto si zhluboka oddechneme, když kabinu lanovky opouštíme.
Okouzlení na celý život
U stánku objednáváme pivo Baltika, únava se rozlévá po celém těle a my si vychutnáváme ten nádherný pocit úspěchu i šťastného návratu.
Náš pobyt na Kavkazu zakončujeme překrásným čtyřdenním trekem z doliny Adyl Su přes sedlo Kotavganaust (3.572m) do doliny Adyr Su a kotliny Mestia. Trošku si zařádíme u opuštěného vojenského kanonu, následuje závěrečné posezení u Baltiky a šašliku, zastávka v Pjatigorsku a nekonečná cesta autobusem.
Silniční kontroly a byrokracii na hranicích hravě zvládáme, ruský úřední šiml už bereme jako součást místního koloritu. Poslední hranice a jsme konečně doma.
Zůstávají už jen krásné vzpomínky. Kavkaz mne navždy okouzlil!