Přestože je běžný všední den, v sídle na levém břehu Odry nevidím ani živáčka. Sem tam projede auto, občas se někdo vynoří na ulici. Všude panuje zvláštní klid.
Kdysi tu v ulicích zněla Internacionála, komunistické projevy a pochody na počest dělnické třídy. Eisenhüttenstadt býval výkladní skříní německého komunistického režimu a část této atmosféry zde můžete prožít i dnes.
Po druhé světové válce se východní část Německa stala sovětskou okupační zónou a v roce 1949 začala fungovat jako Německá demokratická republika.
Ekonomika běžela v sovětském chodu. Banky i průmyslové závody byly znárodněny a začala výstavba nových industriálních komplexů. Mezi ně patřily i ocelárny EKO Stahl (později přejmenované na Eisenhüttenkombinat Ost).
V roce 1950 vyrostly na zelené louce, aby poskytly práci německým uprchlíkům z Polska a oživily domácí průmysl. Pro ubytování zaměstnanců bylo vybudováno sídliště EKO Wohnstadt, které o tři roky později dostalo městská práva a název Stalinstadt. Na Eisehüttenstadt byl přejmenován až v roce 1961.
První socialistické město NDR bylo navrženo ve stylu socialistického realismu. Pod vedením hlavního architekta Josefa Kaisera tak vznikly neoklasicistní budovy ve stalinském duchu.
„Město bylo vystavěno podle šestnácti principů městského plánování a jeho vize byla jasná. Komfortní byty, zelené plochy, občanská vybavenost kombinovaná s politickou funkcí města,“ vypráví mi můj průvodce po městě Frank Howest.
„Reprezentativní architektuře včetně základní a střední školy, nemocnice, divadla nebo radnice vévodila rozlehlá třída, kudy procházely prvomájové průvody a přehlídky. Podél ní pak vznikly dole obchody a nad nimi kanceláře. Ulice však měla občany také bavit. Proto na širokém chodníku byla například namalována šachovnice nebo umístěna skákací a zvučící plocha pro děti. Dodnes funguje,“ tvrdí Frank v momentě, kdy pozorujeme nynější podobu třídy Lindenallee.
Zahýbáme do přilehlých ulic, kde v průběhu padesátých a šedesátých let minulého století vyrostly čtyři rozlehlé bytové čtvrti. V nich bylo naplánováno bydlení pro třicet tisíc lidí. Čekám šedivou, betonovou nudu, ale v Rosa-Luxemburg-Strasse, Alte Ladenstrasse, Saarlouiser Strasse či Pawlowallee jsem příjemně překvapena. Obnovené domy mají nové barevné fasády, často s dekorativními prvky či reliéfy. Někde se dokonce objevují motivy z německých pohádek.
Byty se zimní zahradou
Některé domy zoufale potřebují rekonstrukci.
Jednotlivé byty jsou světlé, mají různé rozlohy a některé z nich dokonce zimní zahradu. V nich dříve bydleli komunističtí prominenti. Vnitřním blokům dává šmrnc bujará zeleň, lavičky pod stromy, osvěžující fontánky, umění zastupují bronzové sochy. Vše je upravené a čisté. Dokonce zde nestojí ani mnoho vozidel. S parkovacími plochami se při výstavbě moc nepočítalo, protože tehdy si vlastní auto mohla dovolit jen hrstka obyvatel.
„Hutě v socialistické ekonomice fungovaly až do pádu NDR. Poté byly privatizovány a nový majitel propustil polovinu zaměstnanců. Mnoho lidí z Eisenhüttenstadtu odešlo za prací jinam. Tím bytové čtvrti ztratily na významu. Většina domů také již nebyla v dobrém stavu, proto je radnice zrekonstruovala. Tím vzniklo finančně dostupně bydlení pro mladé a navýšení kapacity bytů k pronájmu,“ vypráví mi zaměstnanec místního magistrátu.
„Zároveň jsme zachovali unikátní, živou ukázku architektury. Je tak slavná, že zde filmaři točí dokumenty, kriminálky nebo se na ni jezdí dívat američtí profesoři architektury se svými studenty. Eisenhüttenstadt je totiž největší památkovou zónou v Německu tohoto druhu a ukázkou plánování architektury po roce 1945“, doplňuje.
Soudruh s utěrkou
Během prohlídky města přicházím také k budově Dokumentačního centra. Vzniklo v roce 1993 a přibližuje, jak probíhal každodenní „idylický“ život v NDR.
Hned na začátku muzea vcházím do obchodu se suvenýry. Narážím na knížku Trabant – Das Kultauto, na malinové šumáky a utěrku se sovětským agitátorem. Hlásá: „Také ty, soudruhu, drž svoji kuchyni čistou, neboť je územím příkladného pořádku, bezpečnosti, čistoty a disciplíny“. Pokračuji dál ve zkoumání dalších předmětů a potěší mě pohled na českého Krtečka a Tři oříšky pro Popelku. Také ti spadali do zábavy občanů NDR, kterým se u nás přezdívalo „dederoni“.
„Fungujeme jako zemské muzeum. Náš provoz financuje spolková země Braniborsko a dva tisíce soukromých donátorů. Éru NDR jsem sám zažil a považuji ji za velmi zajímavou část naší historie, přestože se mě citlivě dotkla. Po rozdělení Německa totiž došlo i k odloučení rodin,“ říká kurátor Axel Drieschner.
Mozaika v Eisenhüttenstadtu, kterou vytvořil Walter Womacka.
Kunsthistorik dlouhé roky pracoval na volné noze. Organizoval výstavy, a když se naskytla možnost zaměstnání v Dokumentačním centru, neváhal. Podílel se na vytvoření stálé expozice, která je rozdělena do několika tematických bloků (například rodina, škola a vzdělání, práce, nakupování, technika). V nich se nachází sto padesát tisíc předmětů, včetně proslulých plastových lžiček, plastových slepic na vařená vejce, domečku s panenkou a panáčkem na předpověď počasí doplněného rolí toaletního papíru.
Prohlížím si i moped Schwalbe. Ten začala vyrábět firma Simson v roce 1964 v několika barevných variantách. Malý motocykl byl od počátku vzniku mezi lidmi velmi populární a zájem o něj stále trvá. NDR vyvážela Schwalbe do ostatních států velmi zřídka a kousky, které jsou dnes v západním Německu k vidění, se objevily teprve po sjednocení obou zemí.
Legendární plastové lžičky soudruhů z NDR
Výstavní expozice v Eisenhüttenstadtu
Na výstavě ale nechybí ani populární Sitzmöbel Gartenei, „zahradní vajíčko“. Plastové skládací křesílko se do NDR dováželo ze západního Německa a jeho cena odpovídala měsíčnímu platu dělníka. Na dnešní měnu by to bylo zhruba sto eur.
„Exponáty získalo Dokumentační centrum od lidí zdarma, měli je ve svých domácnostech. Věcí bylo tolik, že jsme jejich příjem zastavili už před deseti lety. Vůbec jsme nečekali takový zájem,“ tvrdí Drieschner.
„Každopádně jsme rádi, že je můžeme představit návštěvníkům. Jsou to lidé, kteří v NDR žili a výstava jim připomíná šťastné vzpomínky na dětství či mládí. Ale přichází k nám i mladší generace a cizinci, kteří chtějí vidět, jak vypadal život v socialismu,“ dodává Axel Drieschner.
Může se hoditV turistické kanceláři (Lindenallee 25) najdete brožurku (v němčině a angličtině) s přehledem a popisem hlavních budov socialistické architektury. V přiložené mapce je pak vyznačený okruh, který vás zavede k jednotlivým stavbám. Trasa se dá absolvovat pěšky nebo na kole. Pokud vládnete němčinou či angličtinou můžete si objednat devadesátiminutovou komentovanou prohlídku. Navštivte také park a zahrady s vodními toky v Diehloer Strasse. Zejména v létě je toto místo příjemnou, kvetoucí odpočinkovou oázou. |
