Zapomenutý koncentrák na kraji Evropy. Stíny komunismu v deltě Dunaje

aktualizováno 
Dunajská delta je proslulá romantickými zákoutími slepých vodních ramen či tisícovými hejny mnoha druhů ptáků. Území do dnešních dnů značně izolované a nesnadno přístupné odkrývá i své temnější tóny. Za jedním z takových míst, do bývalého koncentračního tábora Periprava z doby komunistické diktatury, jsme se vypravili až tam, kde končí země.

Zbytky táborových baráků zarůstají, tím více z nich mrazí. Tady trávily léta otrocké dřiny tisíce nevinných lidí, mnoho vězňů zahynulo. | foto: Vít Štěpánek, pro iDNES.cz

„Jaký tábor? Nevím. Tady nic takového není. A vůbec, nemáš vodku?“ Krátká debata vedená před skromným obchůdkem v rumunské Peripravě, bohem zapomenuté vesnici při Kilijském (severním) rameni Delty Dunaje, jako by předznamenala naše budoucí peripetie.

Když jsme se po několika hodinách průchodu krásnými scenériemi Letejského lesa vynořili opět do „civilizace“, byl podsaditý chlapík s rudým nosem první lidskou bytostí, na niž jsme v Peripravě narazili.

Náš dotaz na „tábor“ mířil na zbytky bývalého koncentračního tábora, který nedaleko vsi v roce 1958 zřídili rumunští komunisté a jehož zbytky se dochovaly do dnešních dnů.

V Peripravě se najdou malebná zákoutí.

V Peripravě se najdou malebná zákoutí.

Stará pohraniční budka u Dunaje

Stará pohraniční budka u Dunaje

Tábor vytěsněný z paměti

Jenže v Peripravě se to jeví tak, jako by tu žádný koncentrák nikdy neexistoval. Přiopilý Lipovan (příslušník národnostní menšiny rusky hovořících Lipovanů, kteří tvoří část obyvatelstva oblasti) totiž nebyl jediný, kdo se s námi o bývalém táboře nechtěl bavit.

Na kroucení hlavou narážíme i v penzionu, kde jsme se ubytovali, stejně jako při náhodných hovorech po vesnici. Při volbě mezi ignorací a špatným svědomím se přikláníme ke druhé možnosti: většina obyvatel Peripravy je dnes v důchodovém věku a komunistické doby si musí dobře pamatovat. Ostatně, ne málo zdejších lidí tehdy bylo v koncentráku (dobrovolně) zaměstnáno.

Teprve pohraničníci, sídlící v polorozpadlé maringotce u přístaviště lodí, jsou o něco sdílnější. Snad je k debatě rozproudil drzý dotaz na to, zda by se tu nenašel někdo s lodí pro výlet na protější ukrajinský břeh. (Hranici je zde zakázáno překračovat, což jsme věděli).

Cesta do bývalého lágru vede malebnou krajinou plnou vody a rákosí.

Cesta do bývalého lágru vede malebnou krajinou plnou vody a rákosí.

Po kontrole dokladů vojáci ukazují rukou k jihovýchodu s tím, abychom asi po kilometru zahnuli vpravo a „tam jesť lager“. Směr zhruba souhlasí s ne zrovna přesnými podklady, které jsme si před cestou dokázali obstarat, a tak vyrážíme.

Pojďte se podívat

Pěší cesta k ruinám peripravského lágru je drsně krásná. Rudé slunce v krátícím se dni vytíná na třímetrových rákosinách dlouhé stíny, a když se hejno volavek či jiných ptáků dá do pohybu, co chvíli k nám dolehne intenzivní šum ptačích křídel. Spěšně kličkujeme liduprázdnou a zcela plochou krajinou po hrázích mezi říčními rameny. Nevíme pořádně kam jdeme a nemůžeme se zbavit intenzivního pocitu tísně.

Za chvíli za sebou uslyšíme zvuky motoru, na hrbolaté cestě nás dojíždí džíp. Asi čtyřicetiletý chlapík nás nabírá a hned se ptá, co nás sem vede. Ano, chceme vidět místo, kde byl koncentrák.

Fotogalerie

Pokračujeme tedy autem další asi dva kilometry a přijíždíme na zarostlou louku lemovanou polorozbořenými zdmi. „To byly ubytovny pro personál,“ lakonicky utrousí perfektní angličtinou řidič. „Tábor se nacházel o kus dál. Dovezu vás až tam, ale napřed se pojďte podívat.“

Víme, že soukromí investoři nedávno po dlouhotrvajících sporech začali v prostorách peripravského lágru stavět hotel a za pár desítek sekund jsme u něj. Jde o nízkou, ale rozlehlou centrální budovu hotelu nazvaného Ultima Frontera („Poslední hranice“). Stavba se ztrácí mezi bujnou okolní přírodou a budování komplexu evidentně ještě není u konce. Posléze zjišťujeme, že muž, který nás veze, je jedním z investorů objektu a je na dílo patřičně hrdý. „Pojďte dovnitř, ukážu vám pokoje,“ zve dovnitř.

Na setinu vteřiny zaváháme. Kolem dokola nikdo není a v kontrastních kulisách rozpadlých zbytků lágru a moderního hotelu jde o bizarní scénu přetékající temnými představami.

Nakonec přemůžeme obavy, vstupujeme dovnitř a procházíme interiéry na úrovni čtyřhvězdičkového hotelu. „Vidíš, příště můžete bydlet tady,“ lakonicky poznamenává náš průvodce. „A teď se pojďte podívat, kde byly baráky pro vězně. Ale moc toho nezbylo.“

Historie zarostlá trávou

Vidíme zbytky zdí přerostlé travinami, torza dveřních futer, základy stavení. O kus dál se u jednoho z říčních ramen dochovalo rozměrné betonové molo. Tady se vykládaly zásoby a tudy také do lágru přiváželi vězně. V hlavě naskočí paralela s rampou v Osvětimi a mozkem znovu běží informace o době před šedesáti lety.

Podivná pieta. Nová stavba vlevo patří hotelu, zatímco v pozadí jsou vidět...

Podivná pieta. Nová stavba vlevo patří hotelu, zatímco v pozadí jsou vidět bývalé ubytovny táborových dozorců.

Molo, na kterém se vykládal materiál určený pro tábor. Včetně „materiálu“...

Molo, na kterém se vykládal materiál určený pro tábor. Včetně „materiálu“ lidského. Pro mnohé to bohužel byla jednosměrná cesta.

V těchto místech drželi rumunští komunisté tisíce nevinných lidí, z nichž více než stovka pobyt v lágru Periprava nepřežila a mnoho dalších si kvůli nedostatečné stravě, zimě a týrání od dozorců po propuštění neslo zdravotní následky po zbytek života.

Ostatky zemřelých končily inkognito pod volnou plochou hřbitova v Peripravě. Nikde není žádná informační tabule, připomínka, kříž nebo aspoň květina. Vůbec nic. Přitom úvahy o zřízení pietního místa existovaly.

„To by nikdo nezaplatil, nebyla cesta, jak z toho získat peníze. Tak jsme postavili hotel.“ Odpověď našeho protějšku na dotaz o plánovaném zřízení informačního centra (takové plány tu byly) se nese v nevzrušeném tónu a následuje nabídka na odvoz zpět do Peripravy. S díky odmítáme, chceme si wagnerovské scény osamělých ruin uprostřed ničeho ještě nechat zalézt pod kůži.

A pak vyrážíme na pěší pochod zpět. Slunce se právě dotýká obzoru, ptačí kolonie jsou za soumraku na nejvyšší aktivitě a když se dostáváme zpět na hlavní protipovodňovou hráz podél Dunaje, je už úplná tma.

Boží mlýny melou, ale pomalu

Temnota také dlouho panovala nad otázkou, zda za nelidské poměry v Peripravě a za smrt nevinných lidí vůbec někdo ponese zodpovědnost. Tady se ale ledy nedávno pohnuly.

Zbytky táborových baráků zarůstají, tím více z nich mrazí. Tady trávily léta...

Zbytky táborových baráků zarůstají, tím více z nich mrazí. Tady trávily léta otrocké dřiny tisíce nevinných lidí, mnoho vězňů zahynulo.

Na jaře roku 2017 totiž rumunský odvolací soud potvrdil dvacetiletý trest vězení pro Iona Ficiora (*1928), který byl v letech 1958–1963 velitelem tábora v Peripravě. Trestní řízení, iniciované rumunským Ústavem pro vyšetřování zločinů komunismu (IICCMER), jej shledalo vinným ze smrti 103 vězňů a ze zločinů proti lidskosti.

Mezi prokázané činy patřilo opakované bití, odpírání stravy až na pokraj smrti a neposkytnutí nezbytné lékařské péče. U soudu svědčili také někteří bývalí vězni. Podmínky v táboře vedeného Ficiorem byly opakovaně označeny jako „represivní a nelidské, směřující k vyhlazení lidských bytostí“.

Jakkoli byly poměry v peripravském lágru strašné, jednalo se jen o malý díl brutálního soukolí, kterým rumunští komunisté během panování generálních tajemníků G. Gherghiu Deje a N. Ceaușesca likvidovali své skutečné i domnělé odpůrce.

Podle panelu rumunských historiků v letech 1948–1964 nedobrovolně prošlo desítkami komunistických koncentráků v Rumunsku na 600 000 politických vězňů (to jsou téměř 4 % tehdejšího stavu populace, více než např. v poválečném Československu). Brutální podmínky nepřežila asi pětina z uvězněných, úmrtnost se tedy blížila podmínkám v sovětských gulazích.

Krátce po ranním odjezdu nás mezi Peripravou a Chilia Veche provází vycházející...

Krátce po ranním odjezdu nás mezi Peripravou a Chilia Veche provází vycházející slunce. Vpravo Rumunsko, vlevo v pozadí Ukrajina.

Tihle rybáři v klidu pendlují po hraničním toku Kilijského ramene, jako by se...

Tihle rybáři v klidu pendlují po hraničním toku Kilijského ramene, jako by se nechumelilo, my ale musíme zůstat na rumunské straně. V pozadí je vidět zástavba ukrajinského města Vylkovo.

Případ Iona Ficiora je v Rumunsku teprve druhým v pořadí, v němž byl některý z velitelů poválečných koncentračních táborů odsouzen za spáchané zločiny. O rok dříve si vyslechl potvrzení stejného, tedy dvacetiletého nepodmíněného trestu, Alexandru Visinescu (*1925). Oproti Ionu Ficiorovi šlo víceméně o „břídila“. Visinesca, velitele nápravného zařízení pro politické vězně v lokalitě Râmnicu Sărat, soud shledal vinným za smrt „jen“ dvanácti vězňů.

Soudní procesy proti dalším táborovým velitelům, kteří vesměs byli též vysokými důstojníky rumunské tajné policie Securitate, v současnosti stále probíhají.

Může se hodit

Informace:
www.wild-danube-delta.com: detailní informace o Deltě Dunaje v angličtině.
http://hotelultimafrontiera.com: internetová prezentace hotelu Ultima Frontera nacházejícího se v prostorách bývalého koncentračního tábora u Peripravy.
www.iiccr.ro: webové stránky rumunského Ústavu pro vyšetřování zločinů komunismu (též anglicky).

Doprava:
Periprava, vzdálená od pobřeží Černého moře asi deset kilometrů vzdušnou čarou, patří mezi nejodlehlejší lokality v Evropě a příjezd do místa je každopádně časově náročný. Jediná veřejná doprava do místa vede po vodě, Periprava nemá žádné silniční spojení s vnitrozemím a místní komunikace jsou pouze prašné. Lodě společnosti Navrom Delta brázdí pohraniční Kilijské rameno Dunaje na trase z Tulcei třikrát týdně; plavba trvá 5 až 6 hodin. Časy a ceny najdete na stránkách www.navromdelta.ro.

Alternativu představuje doprava lodí po prostředním, Sulinském rameni z Tulcei do Suliny; zde existuje častější spojení několikrát denně. Pak lze použít mikrobus jezdící ze Suliny dvakrát denně do obce C. A. Rosetti, případně je možné si na místě domluvit vlastní dopravu. Poslední úsek z C. A. Rosetti do Peripravy dlouhý asi 9 kilometrů je ale nutné dojít pěšky.

Přímo naproti Peripravě, na severním ukrajinském břehu Kilijského ramene Dunaje, se nachází asi desetitisícové město Vylkove, napojené na ukrajinskou komunikační síť. Překročit Dunaj, který zde tvoří vnější hranici EU, však legálně není možné a rumunská pohraniční policie oblast pravidelně patroluje.

Cesta do lágru
Od přístaviště lodí v Peripravě nejprve sledujte cestu po hlavní protipovodňové hrázi směrem k jihovýchodu. Zhruba po kilometru, u osamělého, nedávno zrenovovaného stavení, zahněte vpravo a pokračujte přímým směrem k jihu; po pravé ruce budete mít rozsáhlou vodní plochu. Z této hráze odbočíte asi po dvou kilometrech kolmo doleva a cesta vás už pak snadno dovede do prostoru tábora. Pěší pochod z centra obce do tábora trvá jedním směrem něco přes hodinu.

Autor: pro iDNES.cz


Nejčtenější

Světová hvězda Instagramu fotila na Lipensku. Chce si tu koupit dům

Hvězda Instagramu Christina Tan z Indonésie fotila v okolí Lipna.

Její fotografie mají na sociálních sítích miliony zhlédnutí. Christina Tan z Indonésie patří na Instagramu k...

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Tísnivé pátrání po starém Bejrútu. Jak jsem si užil lekci pomíjivosti

Centrální čtvrt v Bejrútu byla tak zničená, že se zatím neví, co s ní.

Bejrútu a Libanonu se dříve říkalo Švýcarsko Blízkého východu, dnes však je bohužel pravdou opak. „Bejrút už není tím,...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Další z rubriky

Nenápadný klenot Saského Švýcarska. Údolím Křinice těsně před zavíračkou

V kaňonu Křinice

Ideální doba pro návštěvu Českého nebo Saského Švýcarska nastala právě teď. Letní humbuk je definitivně pryč a blíží se...

Jak dostat mrtvého blíž k nebi. V Sagadě dávají rakve na skálu

Tradice zavěšování rakví na skály je v Sagadě stará až dva tisíce let.

Filipínská Sagada je jedním z míst, kde stále můžete zahlédnout rituální pohřbívání z dob dávno minulých. Odlehlé...

VIDEO: Okrasné pole v Číně zničili turisté. Kvůli selfie

Růžová tráva v Číně

Jen dva týdny trvalo, než se turistům podařilo zničit políčko s okrasnou pampovou trávou v čínské provincii Če-ťiang. V...



Najdete na iDNES.cz