Přechod z Dukelského průsmyku do nejvýchodnějšího bodu Slovenska. Budete tu...

Přechod z Dukelského průsmyku do nejvýchodnějšího bodu Slovenska. Budete tu sami a nikdo vám nepomůže. | foto: Tomáš Habermannpro iDNES.cz

Sto kilometrů pěšky osamoceným Slovenskem vás donutí rozjímat

  • 47
Přechod mezi Dukelským průsmykem a horou Kremenec, nejvýchodnějším bodem Slovenska, je dlouhý téměř přesně sto kilometrů. Na začátku vás uvítá optimistická turistická značka označující, že vzdálenost zvládnete za 37,5 hodiny. A to je spousta hodin ve slovenské přírodě, které stojí za to.

Páteřní červená turistická trasa se vine v podstatě po celé své délce po slovensko-polském pomezí s typickými pohraničními kameny, které v mnoha místech nahrazují značení. Je to často nezbytné, značení je totiž velmi špatné či zcela chybějící.

Jde o opravdu odlehlou oblast. Přímý autobus z Prešova jezdí pouze jeden, při koupi jízdenky byl řidič upřímně zvědavý, co hodláme na dukelském státním přechodu dělat. Také jsme byli jediní, kdo z autobusu vystoupili.

Na místě na slovenské straně chybí jakákoli infrastruktura či možnost občerstvení, muzeum bylo zavřené. Ačkoli jsme u památníku a v přilehlé oblasti strávili celé dopoledne, nikoho jsme nepotkali.

Hned na začátku cesty nedaleko Dukelského průsmyku se nám podařilo se ztratit. Je to v zásadě obdivuhodné, protože stačí „pouze“ sledovat značení, vyšlapanou cestu nebo patníky a jít po hřebenovce.

Přesto jsme po třech hodinách bloudění došli do obce Nižný Komárnik, odkud jsme znovu nastoupali. Nelitovali jsme, realita zapadlé slovenské horské obce byla jedinečná.

Obchod otevřený byl, pivo v láhvi stálo jedno euro (27 Kč) a pro místní děti jsme byli atrakcí. Na příští dva dny to byli jediní lidé, které jsme spatřili.

Průchod válkou

Oblast mezi Dukelským průsmykem a Bukovskými vrchy skýtá naprosto nevídaný pocit samoty. I v největší sezoně je zde minimum turistů, v podstatě pouze až v závěrečném úseku výstupu na Kremenec se objevují skupinky Slováků a Poláků.

Je to dáno odlehlostí místa, ale také zásadním problémem této části hor, absencí dostupné pitné vody. Studánek je málo, ty existující mají velmi slabý pramen nebo jsou rovnou vyschlé a ústupová cesta do nížiny namáhavá a často velmi obtížná. Vzhledem k délce přechodu je nutné nést velké zásoby vody s sebou.

Krajina nedaleko Dukelského průsmyku

Mohyla u Dukelského průsmyku společně s náhrobky

Dukelský průsmyk, kde jsme náš pochod začínali, je významným bodem československé historie. Vojensky rozporuplná operace 2. světové války stála životy tisíců lidí, dnes je připomíná vzpomínkové místo s mohylou, sochami a vojenským muzeem.

Boje zanechaly i jiné doklady, než ponurou atmosféru a těžce popsatelný dojem prázdnoty. Okolí je populární pro hledače „pokladů“ s detektory kovů. Někteří z nich zanechávají méně zajímavé nálezy přímo u cest či na patnících. Narazit můžete na granáty, kovové části výstroje, odznaky či nábojnice. Oblast byla silně zaminovaná a ženisté odstraňovali miny ještě dlouho po válce.

Boje však v tomto regionu neprobíhaly pouze za druhé války, ale i dříve. V překvapivě těsné blízkosti se nachází série vojenských hřbitovů (cintorínů). V průběhu 1. světové války oblast tvořila takzvanou Haličskou frontu, kde proti sobě bojovaly jednotky carského Ruska a rakousko-uherských vojáků. Hřbitovy poblíž hlavního hřebene jsou krásně udržované, často s doplňující informací.

Všudypřítomná varování před medvědy

Západ slunce v lese

Sám za sebe

První část přechodu vede přes CHKO Východné Karpaty, který je charakteristický neprostupností lesů a hřebenovkou s ostře se svažujícími srázy na obě strany. Ačkoli svítilo slunce a jistě bylo velké teplo, v takto hlubokých lesích jdete neustále v přítmí a relativním chládku. I naopak platí, že když začalo pršet, les většinu vlhkosti pohltí. Všudypřítomná jsou také varování před medvědy a setkání s nimi není neobvyklé.

HONORÁŘ 1 000 korun

Napište nám svůj příběh do rubriky Od čtenářů. Za váš zveřejněný příběh nabízíme odměnu 1 000 korun. Příspěvky posílejte na cestovani@idnes.cz. Do předmětu e-mailu uveďte Češi ve světě.

Ačkoli se cesta vine v podstatě jen po hřebeni, jen málokdy se stane, že by skýtala výhledy na polskou nebo slovenskou část území. Hustý les, převážně listnatého charakteru, udržuje po celý den jisté přítmí. I tma tady padá logicky dříve.

Terén není turisticky náročný, je v něm však hodně převýšení. Fascinující je možnost jít celý den, třeba dvacet kilometrů, a poslouchat jen zvuky lesa. Ticho a odlehlost místa působí blahodárně na duši každého turisty.

Ničím nerušená krásná lesní krajina, vyšší nadmořská výška a také neudržovanost turistické stezky dává pocit totální absence civilizace. Nutnost nosit všechno s sebou, jídlo, vodu, stan, oblečení a následná opuštěnost uprostřed temných lesů vybízí k rozmýšlení nad vážnými tématy.

V podstatě okamžitě u nás došlo k naprostému zjednodušení potřeb, převládla nutnost jídla a pití. Přechody jsme naplánovali podle toho, kde bylo možné nalézt pramen, i proto jsme si pořídili novou podrobnou turistickou mapu.

Výhled z Wielke Rawky na ukrajinské území

S sebou jsme měli každý čtyři litry vody, což jsme považovali za dostatečnou zásobu. Značená „vodárna“ před Laboreckým průsmykem však byla nedostupná a následně značená studánka vyschlá. Hledali jsme v okolí velmi dlouho, stojatá voda malých tůní v údolí příliš optimismu nedodávala. Putovali jsme proto následně polovinu druhého dne v žízni (a také trochu ve stresu), abychom našli vodu na úplně jiném místě než ji mapa ukazovala.

Nejde jen o vodu. S jedinou výjimkou Laboreckého průsmyku je celý úsek autem nedostupný, v oblasti téměř chybí jakákoli turistická infrastruktura, ubytování a možnost občerstvení. Jako zcela nouzové je možné brát turistické útulny (některé velikosti boudy pro velkého psa), které se v intervalu cca 15 km v oblasti nacházejí. Velmi často bývají zničené či znečištěné, nebo se užívají místo toalet.

Kolem železnice do Ruského sedla

Hluboko pod hřebenem na slovenské straně leží Medzilaborce, rodiště Andyho Warhola, kde lze navštívit muzeum tohoto génia sebeprezentace a pop-artu. Z města vede jediná silnice pokračující na sever do Polska a železnice. Přítomný Lupkovský tunel, dlouhý 416 metrů, rozhodně stojí za vidění (psali jsme zde: Dobre tu už bolo. Bizarní svět kolem Lupkovského tunelu).

U přechodu hranice Balnica, vzdáleném dvacet kilometrů od tunelu, se nacházejí na polské straně budovy a oblíbená trať úzkokolejky (Bieszczadzka kolejka leśna). Balnica byla po celé stokilometrové trase jediné místo, kde se dalo něco zakoupit.

Cesta dále pokračuje po vrstevnici až do místa jménem Ruské sedlo. V druhé válce tvořilo jediný hraniční přechod mezi Maďarskem a Generálním gouvernetem (částí Polska).

Na horách si užijete dostatek samoty.

Ruské sedlo tvoří jistý přechod mezi Nízkými Beskydy a Bukovskými vrchy. Hustý les začíná ustupovat výhledům do kraje a kopce překonávají hranici jednoho tisíce výškových metrů. I charakter krajiny je odlišný, ostrá krátká stoupání nahrazují táhlé výstupy volnými planinami.

Závěrečná změna plánu

Závěrečný úsek přechodu na Kremenec je relativně náročný kvůli velkému množství stoupání a klesání na jednotlivé vrchy (například Plaša, Ďurkovec či Čierťaž). Okolí začíná připomínat typické ukrajinské poloniny.

Kremenec leží v nadmořské výšce 1 221 metrů a tvoří nejvýchodnější bod Slovenska a trojmezí mezi Polskem, Ukrajinou a Slovenskem. Na vrcholu je umístěná mohyla a pamětní desky. Z vrcholu není téměř žádný výhled. Kremenec tvoří přirozené turistické centrum oblasti Národního parku Poloniny. Její součástí je prales Stužica zapsaný v seznamu světového dědictví UNESCO. Měli jsme štěstí, protože jediná místní studánka byla sice nevydatná, ale alespoň nebyla vyschlá.

Nejvyšším vrcholem oblasti je polský vrch Wielka Rawka (1 304 m), po cestě lze vidět také začínající červenou značku na ukrajinské části území, která kopíruje bývalé hranice Republiky československé.

Naším původním cílem bylo pokračovat cestou i nadále do Ukrajiny a varování těch pár polských turistů, které jsme minuli, jsme nebrali v potaz. Následně jsme potkali polského pohraničníka na terénní motorce, který nám tuto skutečnost důrazně nedoporučoval. Pravděpodobně by se nám podařilo projít na ukrajinské území, ale problémy bychom měli při návratu, protože by v pase chybělo vstupní razítko. Ukrajina není v Schengenském prostoru a celník nám barvitě popisoval, co by nás v Užhorodě čekalo za „dobrodružství“ s policií.

Západ slunce na ukrajinsko-polsko-slovenském pomezí

Nakonec jsme se přece jen rozhodli pro změnu plánu. Společně se skupinami turistů jsme sestoupali do Nové Sedlice, kde je stanoviště ředitelství Národního parku, ale také základní infrastruktura, restaurace, penziony a autobusová zastávka. Po nepoužívané vojenské cestě z Uliče jsme podél hranice došli až k přechodu Ubľa - Berezivyj. Na dvacetikilometrové cestě jsme byli znovu naprosto osamocení. Těsně před hranicí nás zastavili slovenští pohraničníci v offroadu a velmi důkladně nás lustrovali.

Přechod mezi Duklou a Kremencem má pro českého turistu zcela unikátní zážitky. Velmi snadno se může stát, že celý den vůbec nikoho nepotkáte. Přechod je minimálně na čtyři dny a všechno musíte mít s sebou. Oblast je příznačná svým minimálním světelným smogem. Po velkou část cesty je problém se signálem mobilního telefonu. Celý výše popsaný základ na druhou stranu tvoří úžasnou kombinaci drsné přírody, naprosto odlehlých zákoutí a setkání s mnoha historicky významnými místy.