Ducha Inků hledejte v peruánské Cuzce

  • 3
Být v Peru a nevidět Cuzco - znamená minout archeologické centrum Nového světa. Cuzco je totiž nejstarším dosud obývaným městem Jižní Ameriky. A duch incké kultury je tu stále živý. Převážná část obyvatelstva jsou přímí potomci Inků, kteří dosud hovoří původním jazykem - kečuánsky.

Většinu hlavních ulic Cuzca lemují masivní incké zdi z kamenných kvádrů a řada koloniálních budov stojí na základech inckých staveb.

Incké stavby za městem
Za inckými památky, které leží kousek za městem, můžete vyrazit buď veřejnou dopravou, anebo dojít pěšky. Pokud pojedete autobusem (veřejná doprava v tu poměrně levná), dejte se směrem na Pisac a vystoupte u Tambo Machay (lidově nazývané Bano del Inca). Tato památka je od města nejvzdálenější (8 kilometrů) a zároveň nejvýše položená (3700 metrů).

My jsme se rozhodli udělat něco pro svou kondici a pochůzku absolvovat pěšky. Za 10 dolarů jsme si v jedné cestovní kanceláři zakoupili Boleto Turístico, vstupenku,  která platí na 16 (!) různých archeologických objektů ve městě, jeho okolí a v Posvátném údolí. Plátná je po dobu 10 dní - velmi dobrá investice! Jejím jediným drobným nedostatkem je to, že se každé místo smí navštívit jen jednou.

Z hlavního náměstí Plaza de Armas jsme se vydali ulicí Suecia a pak příkře stoupající Resbalosou k chrámu San Cristóbal, odtud jsme pokračovali po silnici a pak po staré incké cestě až k mohutnému opevnění, naší první zastávce. Jelikož Cuzco leží ve výšce 3400 metrů, dvousetmetrové převýšení nám dalo zabrat a výstup s hojnými zastávkami trval téměř hodinu (nedoporučuje se ho podnikat bez předchozí aklimatizace).

Sexywoman
Mezi nejpůsobivější incké stavby patří Sacsayhuaman. Jméno tohoto objektu se překládá střídavě jako "Spokojený sokol", "Královský orel" a "Skvrnitá puma". A jak žádný místní průvodce nezapomene zdůraznit - nejsnáze si tento název zapamatujete podle skoro stejně znějícího výrazu "sexy woman".

Původ Sacsayhuaman je nejasný: některé prameny uvádějí, že ji 20 tisíc dělníků stavělo celých padesát let (což je pravděpodobněji výmysl španělských kronikářů). Jisté je však to, že největší balvan opevnění je vysoký 8,5 metrů a váží 360 tun!

Stavba se většinou označuje za pevnost, ačkoli zřejmě nesloužila pouze vojenským účelům. Byla totiž také důležitým náboženským objektem.

Vnější zeď má klikatou linii - podle některých je to důkaz toho, že se jednalo o chrám boha blesku. A ten patřil k nejdůležitějším inckým bohům. Jiní soudí, že představují zuby imaginární pumy - její tělo představuje město Cuzco a hlavu kopec s pevností.

Ničivá síla Španělů
Krátce poté, co Španělé pod vedením Franciska Pizarra dobyli Cuzco, v bitvě o Sacsayhuaman zničili i komplex budov uvnitř pevnosti (schopných pojmout až 5000 vojáků) a její tři věže: Myunamarku, Sayacmarku a Pancarmarku - z prvních dvou se dochovaly alespoň základy.

Zbytek pevnosti po následujících 400 let sloužil obyvatelům města jako zdroj stavebního materiálu. Nedotčeny zůstaly pouze masivní vnější zdi, které nebylo v lidských silách rozebrat.

Záhada inckých zdí
Člověka fascinuje obrovská váha a rozměry kamenů, které se sem musel kdysi někdo nějak dopravit, vyzdvihnout a usadit na místo. Kvádry byly navíc opracovány s neuvěřitelnou přesností.

Jde o typickou ukázku inckého kamenictví s naprosto dokonalým zapasováním sousedních kamenů a kvádrů. Stejnou technikou stavěli Inkové také zdi domů, které se dochovaly v Cuzku.

Ač se objevily různé teorie o magickém či nadpozemském původu inckých zdí, nejpravděpodobnější vysvětlení tajemství jejich konstrukce je vcelku prosté: těžké andezitové kvádry se odlamovaly pomocí klínů, z lomu je přepravovali posunem po kůlech a pak opracovávali kamennými kladivy. Perfektního lícování ploch se přitom zřejmě dosahovalo "kopírovacími" technikami (podobně jako při výrobě klíčů) a postupným přitesáváním.

Quenko ("cikcak”)
Při cestě k další pamětihodnosti jsme se vyšplhali na kopec s velkou sochou Krista. Ta je zmenšenou replikou slavné sochy z Ria de Janeira, kterou městu darovali Palestinci. Pokochali jsme se pohledem na Cuzco a po silnici došli k nedalekému Qenku. Jedná se o přírodní útvar - vápencovou skálu s velikou jeskyní, kterou Inkové přetvořili v chrám.

Stružka zřejmě sloužila k odvodu tekutin při náboženských obřadech: buď to byla chicha (alkoholický nápoj z kvašené kukuřice) nebo obětní krev.

Do vrcholy skály jsou vytesané různé předměty a symboly, jako např. puma, kondor, lama, model domu a rovněž klikaté stružky. Pod skalou jsou vyhloubené tunely, vedoucí do jeskyně s vytesanými oltáři. Zde kněží prováděli oběti (v okolí bylo nalezeno velké množství kosterních  zbytků lam - žádné lidské prý mezi nimi nebyly).

Puca Pucara (Červená pevnost)
Její dochované zbytky - což jsou obvodové zdi, jako obvykle z přesně přitesaných kamenných kvádrů - leží vpravo od silnice, asi 6 kilometrů od Quenka dále na sever. Název této stavby je však nesprávný, protože nešlo o pevnost, ale nejspíše  o jakýsi zájezdní hostinec.

Tambo Machay neboli  Bano del Inca (Incké lázně)
Jedná se o skvěle zachovanou kamennou zeď s výklenky a schůdky, prakticky zapuštěnou do svahu kopce, ze které vytékají tři pramínky. Ty jsou dále odváděné kamennými koryty.

Pravděpodobně se tu prováděly rituální koupele, možná spojené s vodním kultem: Inkové totiž uctívali vodu jako jeden ze základních prvků života (a k náboženskému rituálu také nikdy nešli daleko).

Lázně v sobě skrývají ještě další, spíše technickou záhadu. Svah kopce totiž není tak strmý, aby mohl poskytovat takové množství vody, jaké ze země vytéká. Předpokládá se, že voda přitéká podzemními kanály z protějšího kopce - ač nelze vyloučit, že vznikly přirozenou cestou, spíše jde o další ukázku vysoké úrovně inckého stavitelství.

Zpáteční cesta z kopce byla mnohem příjemnější a ještě za světla jsme příjemně unaveni došli do naší oblíbené restaurace na Plaza de Armas. Druhý den na nás čekalo posvátné údolí řeky Urubamby a další incké památky ve městech Pisac a Ollantaytambo.

Cuzco

Sacsayhuaman

Sacsayhuaman

Quenko

Puca Pucara

Bano del Inca