Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Omluva Dubrovníku: semlel mě jak Kličko boxera po souchotích

aktualizováno 
Nijak mě to tam netáhlo, říkal jsem si, že Dubrovník je přeceňovaný, zpovykaný a předražený. Ale tohle město mě dostalo tak, že jsem obědval za chůze, abych nepřišel ani o minutu. Pravda, kousek pizzy byl dvakrát dražší než v Praze, ale tím to fakt nebylo.

Z hradeb vyfocená pevnůstka, která střeží vstup do malé zátoky. | foto: Milan Vodička, MF DNES

Dubrovník si budu navždycky pamatovat jako místo, kde jsem se stal odborníkem na fotografování prádla visícího z oken.

Je to taky místo, kde jsem měl pocit, že šlapu po ledě. Je tam tak dokonale hladká a lesklá ulice, až jsem měl chuť se rozběhnout a sklouznout se po břiše, abych viděl, jak daleko dojedu. Když mi došlo, že to, po čem šlapu, je mramor, podíval jsem se do průvodce. Ale ono to tam bylo napsané taky. Myslel jsem si, že mramor existuje jen pro haly pětihvězdičkových hotelů a koupelny Rothschildů. Tady z něj mají hlavní ulici. Jen si šlápněte. My na to máme.

Fotogalerie

Dubrovník je místo, kterému dlužím omluvu. Jel jsem tam jen z povinnosti. Abych viděl všechna hlavní dalmatská města. Nevěřil jsem na řeči o perle Jadranu. Bude jako všechna ta ostatní místa, jen o trochu větší, rozmazlenější a o dost dražší, říkal jsem si.

Když jsem se tam tedy silou vůle přece dotlačil, Dubrovník mě semlel jako Kličko boxera po souchotích.

Vešel jsem bránou, hned za ní jsem uviděl pokladnu a koupil jsem si lístek na hradby. Měří dva kilometry, a protože jsem rychlík, odhadoval jsem to tak na půl hodinky.

Nakonec to trvalo víc než dvě.

Tak teď asi trochu chápete, o čem je Dubrovník.

Tip na dovolenu

Nechte se uchvátil dovolenou v Dubrovníku. Vybírejte z pestré nabídky na dovolena.iDNES.cz.

Já jsem to místo nikdy neměl v lásce. Považoval jsem ho za profláklé a taky jsem k němu neměl zrovna dobrý vztah kvůli filmu Okupace v šestadvaceti obrazech, který byl pěkně krvavý. Teď se k tomu navíc přidalo i to, že s lístkem v ruce jsem ve vedru musel vylézt po rozpálených schodech na hradby.

Ale když jsem tam byl, viděl jsem, jak Jadran pluje kolem města a ono to vypadalo, že i to město pluje. A kolem taky plula jachta a lidé na ní volali na nás na hradbách haló, které znělo teskně a dlouze jako ve filmu pro pamětníky.

Jak jsem tam stál, viděl jsem dvě moře. Jedno bylo modré a druhé červené: byly to dubrovnické střechy. Když slunce začalo na Dubrovník pražit naplno, z červené se stala oranžová.

Pohled na historickou část Dubrovníku.

Dubrovník. Tohle je jen výsek dubrovnických střech, kapka z červeného moře.

A jak jsem tam chodil, viděl jsem až na dno moře, ale také jsem viděl na dno města. Viděl jsem totiž do životů jeho lidí. Protože domečky i s dvorky a zahrádkami jako pro trpaslíky jsou nalepené až k hradbám, cítil jsem, co budou mít k obědu. Otevřeným oknem jsem uslyšel vysoké ženské zachichotání, z něhož člověk mého věku poznal, že dáma není sama a že není moc oblečená. Závěs v okně sice povlával ve větru, ale detaily neodhalil. A v zahrádce pod ochozem si pán stříhal nehty.

To všechno bylo přímo pode mnou, o patro níž, protože shora je Dubrovník taková přerostlejší Zlatá ulička. Kamenné domky, vikýře, okna a okénka, okenice. Zdejší uličky jsou však překvapivě strmé. Dva metry široké, ale nějakým zázrakem se do nich vejdou zahrádky restaurací i s hosty, talíři a slunečníky.

Život je v nich poskládán na sebe ve vrstvách. Nejdřív je kámen, dlažba nebo schody. Na jednom narazím na vytesaný letopočet 1786, ale budou tady jistě starší. Pak jsou lidé, kteří po kameni chodí, potom okna, ibišky, macaté muškáty a psí víno, nad nimi elektrické dráty a satelity.

A samozřejmě to prádlo. Město vypadá, jako by tam zrovna točili reklamu na prací prášek. Prádlo je všude. Deky, přehozy, prostěradla, ručníky, plavky, košile. Všechny možné odstíny. Kámen stěn je tichý a strohý, ale prádlo mu dodává barvu a život. Fotím to pořád a pořád. Nejde s tím přestat.

Dubrovník. Jako by tam točili reklamu na prací prášek. Symbolem města je

Dubrovník. Jako by tam točili reklamu na prací prášek. Symbolem města je prádlo.

Prádlo visí podél stěn i napříč ulicemi. Vypadá to, jako by ho tam věšeli provazochodci. Pak ale načapám jednoho muže, jak to dělá. Šňůry jsou napnuté na kladkách mezi okny. Pán pověsí kalhoty, popotáhne horní šňůru, kalhoty na té spodní poodjedou směrem do ulice a on má zase volný kus, na který pověsí utěrku. Pak zase popotáhne a pověsí nějakou dečku. Směje se na mě, že ho fotím jako o život při takové prkotině.

Když už hradby skoro obejdu, Dubrovník začne zpívat. Nad mořem střech se nese církevní chorál. Slezu do města a na terase před kostelem svatého Blažeje úplně v samém centru najdu chór zpívajících mnichů. Pak je střídají sbory venkovanů v krojích s písněmi, jimž nerozumím, ale v nichž cítím spoustu medu, slz a vína.

Procházka po hradbách Dubrovníku

Procházka po hradbách Dubrovníku

Zeleninový trh v Dubrovníku

Zeleninový trh v Dubrovníku

Abych se tam dostal, musím jít znovu po Stradunu, což je ta klouzající oblýskaná mramorová plocha. A taky hlavní ulice starého Dubrovníku. A taky mumraj.

Spousta lidí, kteří kráčejí oběma směry, narážejí do sebe, chytají padající zmrzlinu, vykrucují hlavy, fotí, jedí, postávají a točí se jako holubi na báni, aby našli ztracené dítě. Mezi tím chlapík oblečený jako z Dekameronu, jenž prodává srdce Dubrovníku za euro, a dva jadranští piráti s bambitkami a šátky uvázanými na babku. Olupují ty, kdo plují Stradunem, pomocí krásných papoušků ara, jež jim posadí na ramena a pak je za to zkasírují. Ale kdo nechce, toho nechají jít. Dav mě zanese dovnitř paláce Sponza na nějakou výstavu. Čekám, že bude o renesančním umění žít a milovat, ale uvnitř jsou fotky mužů, kteří padli za války v 90. letech. Je to hodně ostrý střih. Vážné tváře z občanek, poznávám účesy té doby. Někteří byli ještě chlapci. Myslím na životy, které nedožili. Je jich na dvě stě.

Stradun čili Placa. Obě jména platí. Ať tak či tak, je to hlavní ulice města.

Stradun čili Placa. Obě jména platí. Ať tak či tak, je to hlavní ulice města.

Jdu ven a tam se na slunci žije dnešek. Hned v podloubí mi strkají nějaké krajové bílé a sýr. Ochutnávka. Veselo. Do toho zpívají ti venkované v krojích.

Jdu najít trochu klidu do katedrály. A taky po tom víně nutně potřebuju chládek. Když zase vylezu, světlo venku mě málem oslepí. Slunce se leskne na mramoru jako na slídě.

Co dělat v Dubrovníku

  • Města Dalmácie jsou dostatečně malinká, aby se dala snadno projít. Dubrovník je přece jen větší, ale platí to pořád. Je dobré obejít město po hradbách (90 kun) a pak se projít Stradunem (městská tepna měřící asi tak 300 metrů), na němž je vše nejdůležitější: palác Sponza, knížecí palác, přístav.
  • Na dosah ruky je i katedrála s klenotnicí a dominikánský klášter s třetí nejstarší lékárnou světa. A potřeba je projít i pár úzkých uliček, jež sice občas šplhají do kopce, ale je v nich stín.
  • Kdo chce, může si vyjet lanovkou na horu Srdj pro pohled z ptačí perspektivy, ale lepší záběry jsou z odpočívadla u jižního výjezdu z města.

Pak lezu do kopce po jakési napodobenině římských Španělských schodů a jsem v jiném Dubrovníku. Je tady ticho, žádné davy. Paní věší prádlo přímo z chodníku. Holčička jde do houslí. Jiná paní si v osamělé uličce, která je tak úzká, že vypadá spíš jako chodba, jen tak dřepí na židličce a vyšívá. V další sedí mladí milenci na schůdku a zaklesnuti do sebe prožívají svoji věčnou letní lásku. Za hodinu tam jsou stále, poloha nezměněna.

Vejdu do dvora jednoho domu, abych se zeptal na cenu pokoje. Suma mě ohromí, ale nabídnou mi kávu a pomeranč ze stromu.

O nějakou půlhodinku později vejdu do hospody a tři chlapi u baru zpívají jako Moravanka ve sklípku, oči lesklé a rozesmáté. Dívám se na hodinky a je 14:39. Přesně.

To je život, který se mi líbí. Ale já to udělat nemůžu. Kdyby mě město nudilo, seděl bych u oběda, nimral se v rizotu s dary moře a přemýšlel, kam na zmrzlinu, abych zabil čas. Jenže u mě to je naopak, a tak za chůze jen chňapnu po pizze na tácku. Nechci ztratit ani minutu. Je tady tolik uliček, které je třeba projít, a tolik prádla, které je třeba vyfotit.

Takže nezbývá než se omluvit.

Promiň, Dubrovníku, že jsem tě podceňoval. Už to víckrát neudělám.





Nejčtenější

Dvaaosmdesátiletá Nina při tangu s devadesátiletým Oscarem v Buenos Aires (18....
Argentinské tango od srdce. Je jim 172 let a tančí na mistrovství světa

Vášnivé tango tančí už od 40. let minulého století. Devadesátiletý Oscar a dvaaosmdesátiletá Nina se v srpnu společně zúčastnili světového mistrovství v tangu...  celý článek

Campari na led, v tomto případě na ledovou tříšť. Lehce nahořklé a osvěžující
Módní Aperol slaví úspěch. Recept na skvělý aperitiv je ale starý 100 let

I když je Itálie kolébkou mnoha slavných aperitivů připravených z cinzana, martini, campari a dalších hořkých a kořeněných bitterů, mladí lidé z celé Evropy si...  celý článek

Medvěd s uloveným lososem
Aljaška, z které mrazí. Lososí hostina pro medvědy na vlastní oči

Jeden z nejúžasnějších zážitků v pozorování zvířat, jaký se dá na naší planetě v divočině zažít, je tažení lososů, na které čekají hladoví medvědi a nedočkavě...  celý článek

„Dnes už jsou bicykly o něčem jiném. Mají kola 29 palců, všechno je lehké z...
Hurikán, přepadení a 107 defektů. Jako první Čech objel svět na kole

Deset let příprav, tři roky dobrodružného cestování a pak dvě desítky let vzpomínání. V září uplyne 20 let od chvíle, kdy jeden z nejznámějších českých...  celý článek

Útočiště zde ovšem najdou i následovníci květinových dětí. Nepotřebují nic. Jen...
Chleba z banánů a radost ze života. Na Havaji jsou naštěstí všichni divní

Rozvalit se na lehátku a nechat o sebe pečovat, to je častá možnost, jak si užít dovolenou na Havaji. Jak se na sopečných ostrovech v Tichém oceánu žije na...  celý článek

Další z rubriky

Lahodná kremšnita. Kdo jednou ochutná, nikdy nezapomene.
Sedm parádních pokladů chorvatské domácí kuchyně, které musíte ochutnat

Už žádné zásoby s sebou! Přestože jsme měli dlouhá léta pověst paštikářů, kteří si na Jadran vozí hory vlastního jídla, v poslední době se karta obrací a Češi...  celý článek

Pevnost Sv. Mikuláše nedaleko chorvatského Šibeniku. Pohled na přední šípovitou...
Chorvatský Boyard: pevnost sv. Mikuláše u Šibeniku je na seznamu UNESCO

Bývala to námořní tvrz, která měla bránit dalmatské město Šibenik před nájezdy Osmanů. Vypadá trochu jako slavná francouzská pevnost Boyard a Chorvaté jsou na...  celý článek

Vyhlídka na Kornati z vrcholu ostrova Smokvica patří k nejhezčím na Jadranu.
Osamělé Chorvatsko. Výlet po stopách pirátů v nádherném parku Kornati

Chorvatské souostroví Kornati patří právem mezi klenoty Jadranu. Jeden z osmi národních parků Chorvatska tvoří 89 vápencových ostrovů, připomínajících perly...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.