to je nejčastější diagnóza cizinců po požití nizozemské pochoutky jménem drop.
Ještě nikdo tomu nepřišel na kloub. Nizozemci ročně snědí 31 milionu tun mlsadla, které jejich návštěvníci povětšinou potajmu vyplivují po prvním ochutnání, které se lepí na zuby, má nevábnou hnědočernou barvu, vypadá jako králičí trus a otrlejší povahy konstatují, že taky tak chutná. Zkoušeli jste někdy ochutnat králičí trus? Pokud bychom vzali za bernou minci předchozí tvrzení, musel by podle vzoru holandského dropu být slané chuti, která tu a tam může přecházet do slano-sladka, případně slano-hořka či sladko-mentolova. A měl by tvar mince, kočičky, rakve, dopravní značky nebo další z desítek podob, která je černému kousku pryže vtiskána těsně před tím, než ve sto tisících exemplářů odejde z továren do obchodů. Oblíbenost dropu v nizozemských rodinách hraničí přímo s návykem. Drop se kupuje na libry a poté se přemisťuje do průhledných nádob s velkým víkem umístěným na sešikmené hraně. To aby na něj bylo dobře vidět a aby se dal dobře vyndat. A co pak nizozemské děti, ty se mají! Mohou totiž drop cucat přímo při vyučování. To proto, že drop je mlsadlo veskrze kladné povahy. Vyrábí se z lékořice, která má prokazatelné léčebné účinky - zmírňuje pocity nevolnosti, pomáhá při nachlazení. Už před dvěma tisíci lety ve staré Mezopotámii se výtažky z lékořice používaly proti infekcím a kašli. T utanchamón si vzal lékořicové kořínky s sebou do hrobu a jejich žvýkáním si prý ulevoval i Napoleon od žaludečních potíží. Lékořice se pěstuje například v Číně a v Řecku. Jak se tato specialita z přírodních surovin pocházejících z tak vzdálených zemí stala právě nizozemskou národní tradicí, nedokáže nikdo vysvětlit. K ořínky lékořice se nechají usušit a pak se jemně semelou a uvaří. Vznikne z toho černá hmota tvrdá jako kámen, do které se při dalším vaření tradičně přidává arabská klovatina, která ji zjemní a zvláční. A pak podle chuti různé přísady. V ětšině cizinců chutná sladký drop trochu připomíná ty černé hádky, které dříve polehávaly po pultech našich cukráren a říkalo se jim pendreky. Nizozemci však dávají přednost dropu slanému a různě hořkému. A že drop je vlastně prastarou medicínou, lze jej v Nizozemsku dostat na místech nejpovolanějších - zejména v drogeriích a lékárnách. Ale samozřejmě taky v obchodech s potravinami a v prodejních stáncích třeba na nádražích, kde jej na váhu balí do ohromných kornoutů. Vyhnout se dropu v Nizozemsku nelze. Podle posledního »sčítání dropového lidu« se totiž tahle zvláštní pryž prodává na více než 50 000 specializovaných místech v zemi.
Ještě nikdo tomu nepřišel na kloub. Nizozemci ročně snědí 31 milionu tun mlsadla, které jejich návštěvníci povětšinou potajmu vyplivují po prvním ochutnání, které se lepí na zuby, má nevábnou hnědočernou barvu, vypadá jako králičí trus a otrlejší povahy konstatují, že taky tak chutná. Zkoušeli jste někdy ochutnat králičí trus? Pokud bychom vzali za bernou minci předchozí tvrzení, musel by podle vzoru holandského dropu být slané chuti, která tu a tam může přecházet do slano-sladka, případně slano-hořka či sladko-mentolova. A měl by tvar mince, kočičky, rakve, dopravní značky nebo další z desítek podob, která je černému kousku pryže vtiskána těsně před tím, než ve sto tisících exemplářů odejde z továren do obchodů. Oblíbenost dropu v nizozemských rodinách hraničí přímo s návykem. Drop se kupuje na libry a poté se přemisťuje do průhledných nádob s velkým víkem umístěným na sešikmené hraně. To aby na něj bylo dobře vidět a aby se dal dobře vyndat. A co pak nizozemské děti, ty se mají! Mohou totiž drop cucat přímo při vyučování. To proto, že drop je mlsadlo veskrze kladné povahy. Vyrábí se z lékořice, která má prokazatelné léčebné účinky - zmírňuje pocity nevolnosti, pomáhá při nachlazení. Už před dvěma tisíci lety ve staré Mezopotámii se výtažky z lékořice používaly proti infekcím a kašli. T utanchamón si vzal lékořicové kořínky s sebou do hrobu a jejich žvýkáním si prý ulevoval i Napoleon od žaludečních potíží. Lékořice se pěstuje například v Číně a v Řecku. Jak se tato specialita z přírodních surovin pocházejících z tak vzdálených zemí stala právě nizozemskou národní tradicí, nedokáže nikdo vysvětlit. K ořínky lékořice se nechají usušit a pak se jemně semelou a uvaří. Vznikne z toho černá hmota tvrdá jako kámen, do které se při dalším vaření tradičně přidává arabská klovatina, která ji zjemní a zvláční. A pak podle chuti různé přísady. V ětšině cizinců chutná sladký drop trochu připomíná ty černé hádky, které dříve polehávaly po pultech našich cukráren a říkalo se jim pendreky. Nizozemci však dávají přednost dropu slanému a různě hořkému. A že drop je vlastně prastarou medicínou, lze jej v Nizozemsku dostat na místech nejpovolanějších - zejména v drogeriích a lékárnách. Ale samozřejmě taky v obchodech s potravinami a v prodejních stáncích třeba na nádražích, kde jej na váhu balí do ohromných kornoutů. Vyhnout se dropu v Nizozemsku nelze. Podle posledního »sčítání dropového lidu« se totiž tahle zvláštní pryž prodává na více než 50 000 specializovaných místech v zemi.
