Netuším, kde jsem. Už dávno skončila asfaltová silnice a já jedu po bílé prašné cestě lemované cypřišovými alejemi. Za mnou prachový dým, přede mnou vinice. A olivy. A zase vinice. Koukám vlevo, vpravo, ale nikde ani živáčka.
Navigace v autě hlásí error. A já si to pomalu přiznávám - jsem ztracen. Ztracen v Itálii.
Tip na dovolenouVyberte si z pestré nabídky zájezdů do Toskánska na dovolená.iDNES.cz. |
Nacházím se v jedné z nejtypičtějších a nejzachovalejších oblastí země - Le Crete Senesi v Toskánsku, asi dvacet kilometrů jižně od Sieny. Říká se, že se tu zastavil život někdy před třemi sty lety. Ale že je to až taková pravda?
Podívám se na mobilní telefon a hle, náznak civilizace. Mám signál. Vyťukám proto číslo Ranuccia Neriho. "Musíte druhou odbočkou doleva. Poznáte ji podle popelnice," radí mi šestačtyřicetiletý Neri cestu. Úspěšně. Po několika minutách přijíždím do kamenné usedlosti z jedenáctého století zvané Campriano.
Místní kostelíček na vyvýšeném pahorku postavil kolem roku 1000 místní řád svatého Benedikta, nejstarší dosud existující mnišský řád západního křesťanství.
Rozhlédnu se kolem a ten pohled mě odzbrojí. Zvlněná krajina, izolované kamenné statky na návrších, středověké kláštery, bílé prašné cesty, cypřišové aleje a lány vína a oliv. Vyprahlá, kamenitá, a přece tak přitažlivá krajina. A navíc zahlédnu toskánského malíře, který se pokouší zachytit na plátno krásu místní přírody. Vidět to v americkém filmu, ušklíbnu se. Považoval bych to za kýčovitou snahu o vykreslení romantického místa, které nikde nemůžete najít.
Víno, sýr a kančí klobása
Ale já jsem opravdu tady. V jedné z nejúžasnějších oblastí Toskánska, kterou přitom turisté většinou minou. Jaká škoda!
"Po benediktinech tu staletí žily bohaté sienské rody. V roce 1914 to tu koupil můj praděda, toskánský malíř Dario Neri. Nebudete tomu věřit, ale za statek zaplatil dřevem. To může znamenat, že tehdy bylo dřevo tak drahé, nebo tento statek tak bezcenný," líčí mi historii usedlosti Ranuccio Neri.
Vystudoval zemědělskou univerzitu v Piancenze u známého profesora vinařství Fregoniho a rozhodl se, že se bude o rodinnou usedlost starat. Před lety proto začal sídlo rekonstruovat a nabízet tu ubytování lidem, kteří touží po klidu a výborném jídle a vínu. Nebo umělcům, kteří nechtějí být rušeni při skládání hudby, malování či třeba psaní.
V historické tvrzi se dnes může ubytovat až deset lidí v sedmi pokojích s pěti koupelnami. Odpočívat mohou na dvou terasách s výhledem na panorama sienské krajiny.
Já tu nacházím Češku Renatu Skoupou, která v pražské škole Lingua Nostra vyučuje italštinu. A sem odvezla své studenty na týdenní intenzivní kurz. "Je tu krásně, máme tu klid a nic nás neruší," říká.
Má pravdu, což vidím sám. A pan Neri to potvrzuje: "Oblast Crete Senesi si zachovala původní ráz, protože zůstala stranou turistického ruchu. Nenajdete tu žádné klasické velké hotely, kasina či obchody se značkovým zbožím," říká Neri.
S úsměvem mu přitakám. Copak kasina! Nenajdete tu ani asfaltové silnice nebo třeba víc než jedno auto za hodinu.
Tady hledejte klid, vůni a chuť. Je to opravdový útok na lidské smysly. Neri otevírá lahev vlastního červeného vína pojmenovaného Campriano, které vyrábí z hroznů Sangiovese. Zaujatě mi vypráví, že název odrůdy je odvozen z latinského sanguis Jovis, "krev Jovova".
K vínu zakrojí vyzrálý ovčí sýr Pecorino se smetanovou až sýrově světle žlutou barvou, který zraje v místních jeskyních. A klobásu, již zdejší řezníci vyrábějí z kanců ulovených v této oblasti. Jeho pýchou je i ručně vyráběný extra panenský olivový olej. Všechno je místní, čerstvé, jednoduché a zatraceně dobré.
Odtud můžu kamkoliv
Neri vlastní patnáct a půl hektaru vinic, dva tisíce olivovníků, rozlehlé zalesněné lány. Celkem pozemek o rozloze tři tisíce hektarů. Vínu a olivám se tu daří díky kamenitým a vápnitým půdám a nadmořské výšce 350 metrů. Kromě červeného vína tu mají i bílé. Neri pěstuje odrůdy Trebbiano Toscano a Malvasia del Chianti.
Své staleté usedlosti tu pronajímají i další "sedláci". Třeba nedaleký dům na samotě Val D’orcia býval původně starý venkovský seník. V jiných historických tvrzích si můžete vychutnat i trochu moderního dovolenkového života, některé (je jich však málo) hostům nabízejí privátní bazény, jacuzzi či malá wellness centra a tenisové kurty. To vše na samotě, uprostřed vinic a olivových hájů.
Ranuccio Neri s lahvemi svého vína Campriano
Ubytování tu není za hubičku, ale zase si člověk připadá jako v jiném světě. Můžu odpočívat, dát si dvojku (někdy samozřejmě i víc), přikusovat sýr a olivy, zase to potom vyjezdit na kole nebo se jen líně procházet toskánskou krajinou. Anebo si vyrazit do historických měst v okolí. Mám rád Sienu, město s výborně zachovalým středověkým architektonickým dědictvím, kde mám pocit, že renesance je čerstvá novinka.
Siena je známá i tím, že dodnes naplno žije paliem, svým tradičním závodem na neosedlaných koních, který se koná na Il Campo, jednom z nejslavnějších náměstí Itálie.
Za vidění však stojí i Montalcino, kolébka toskánského vína Brunello. Jde o malé starobylé město s kamennou katedrálou a pevností ze 14. století. K moři je to odtud jen osmdesát kilometrů.
Ani Campriano není nijak daleko od moře, ani ne sto kilometrů odsud se nachází azurové západní pobřeží Itálie. A 110 kilometrů to mají zájemci do známého střediska Monte Argentario. Vyhledávaný poloostrov v Toskánsku oddělují od kontinentu dvě laguny di Ponente a di Levante. Spíše by však tomuhle místu seděl název "italský Špindlerův Mlýn". Tedy letovisko, kam si vlivní Češi (politici, lobbisté, manažeři a podnikatelé) jezdí užívat dovolenou.
Když už jsem tady, byl bych blázen, kdybych minul Montepulciano, městečko se skvělým vínem Vino Nobile di Montepulciano.
Z Campriana od Ranuccia Neriho odjíždím po dvou dnech. S nadšeným pocitem, že taková místa ještě existují. Určitě jsem tu nebyl naposledy.
