Usadit se v Karibiku není tak drahé, jak by se mohlo zdát. Dům tam postavíte za milion, hotové nemovitosti mají cenu českých chalup a pozemky jsou levné.

Usadit se v Karibiku není tak drahé, jak by se mohlo zdát. Dům tam postavíte za milion, hotové nemovitosti mají cenu českých chalup a pozemky jsou levné. | foto: Profimedia.cz

Dovolené snů, které se Čechům protáhly na zbytek života

  • 154
Tisíce lidí na konci dovolené sní o tom, jaké by to bylo u moře zůstat a do práce se už nikdy nevracet. Tři Češi to dokázali a v exotickém karibském ráji nebo na tajemném severském ostrově si našli nový domov.

Kdybych byl patetický, řekl bych, že pokud je někde na světě ráj, pak je to tady, říká čtyřiapadesátiletý Jiří Černý o svém novém domově, který před šesti lety objevil šťastnou náhodou dobrých deset tisíc kilometrů od rodného Brna.

Tip na dovolenou

Vyberte si také svou dovolenou snů na dovolena.iDNES.cz

Zatímco většina lidí se po návratu z dovolené vrátí do každodenního života, Černý se své romantické představy vzdát nechtěl a do nového ráje se vrátil. Natrvalo. A není sám. Podobně jsou na tom i Martin Slíva, kterého okouzlil Nový Zéland, a Lenka Uhrová, jež se zhlédla v Islandu. Trojice Čechů, kteří si prodloužili dovolenou napořád.

1. Kde domov můj

Jiří Černý netušil, jak osudová bude jeho cesta na druhý konec světa. V Brně měl zavedenou firmu na dodávky vybavení pro restaurace a práce ho už v minulosti přivedla do různých zemí - Moldavska, Vietnamu, Litvy. Až v roce 2005 však přišla objednávka z místa, o kterém nikdy v životě neslyšel. Na ostrově Roatan sháněli zařízení pro malý pivovar a oslovili právě jeho.

Karibik

 

Jiří Černý na Roatanu

Jiří Černý (54)

Čtyřiapadesátiletý podnikatel z Brna dodával zařízení do restaurací a jedna zakázka ho před šesti lety zavedla až na karibský ostrov Roatan, který do té doby neznal. Ostrovní ráj na zemi ho uchvátil. Nejenže tu tráví větší část roku a plánuje se tu s manželkou a dětmi usadit, ale rozhodl se o svůj "nález" podělit i s dalšími Čechy. Na karibském ostrově staví česko-slovenskou vesničku, kde si zájemci mohou zakoupit pozemek a postavit dům. Černý věří, že do Roatanu se můžou stejně jako on zamilovat i další lidé. Stěhování bere jako celkovou změnu životního stylu a šanci na nový začátek.

"Roatan, Roatan… Kde to vlastně je?" otevřel nejprve mapu a studoval, kam se vypraví. Malý ostrov, dlouhý pár desítek kilometrů a široký tak, že se dá za pár hodin přejít z jednoho břehu na druhý, našel obklopený Karibským mořem poblíž Hondurasu. To není země turistům zrovna zaslíbená. Cizince tam přepadávají na ulici za bílého dne. "S obavami jsem se před odletem snažil zjistit něco víc. Co budu jíst, kde budu spát, jestli tam mají splachovací záchody. Dnes se tomu směju," říká.

Už přílet na moderní letiště naznačoval, že to tu nebude tak zlé. A první dojem? No jako v ráji. Ostrov s nádhernou přírodou se celý zelenal, omývalo jej průzračné moře s teplou vodou, k tomu stabilní teplota, čistý vzduch.

Poté, co v malém pivovaru namontoval plnicí linku, zbylo mu ještě několik dnů dovolené na prozkoumání ostrova. "Připadal jsem si jako v jiném světě a okamžitě jsem se zamiloval," říká Černý. "S vrozeným pocitem nedůvěry jsem se snažil najít nějaké zápory, ale žádné jsem nenašel," přiznává.

Ani po návratu do Česka nedokázal ostrov dostat z hlavy a nadšením nakazil i rodinu. Uběhlo jen několik týdnů a ocitl se na ostrovním letišti znova. Opět se zhluboka nadechoval vlhkého tropického vzduchu a kochal scenerií karibského ostrova. Ale tentokrát z letadla nevystupoval sám. Obtěžkán kufry, s manželkou a dvěma malými dětmi po boku dal právě sbohem Brnu i České republice. "Svou firmu jsem předal nejstaršímu synovi a rozhodl jsem se začít nový život," vysvětluje.

Česká vesnička v Karibiku

Zásadní rozhodnutí udělal Černý rychle. Okouzlení ostrovem, snaha o změnu životního stylu, celkové vyčerpání ze života v Česku, to vše mluvilo pro. Už během prvního pobytu se navíc rozhodl, že na krásném ostrově nebude jen žít, ale také podnikat. I v ráji se musíte něčím živit.

Všiml si, že realitní kanceláře ostrov rozprodávají kousek po kousku soukromým investorům. Roatan se podle jeho slov jako Šípková Růženka probudil z dlouhého spánku. Investoři si vymohli přísné kontroly jak na letišti, tak v přístavištích, takže je tam i bezpečno.

Koho by napadlo, že uprostřed tropického ostrova Roatan v Karibském moři vzniká
Koho by napadlo, že uprostřed tropického ostrova Roatan v Karibském moři vzniká

Koho by napadlo, že uprostřed tropického ostrova Roatan v Karibském moři vzniká česká vesnička? Může za to nápad Jiřího Černého, který si tu postavil dům pro rodinu.

Místní navíc mluví anglicky. Černému došlo, že se ocitl na "Klondiku v období zlaté horečky", a napadl ho ambiciózní plán - postavit tam malou česko-slovenskou vesničku, aby se mu nestýskalo po krajanech.

Sehnal investory, stal se manažerem projektu a vesnička začala na podzim 2008 pomalu růst. Zpočátku vše nešlo tak rychle. Najmout si spolehlivou pracovní sílu v zemi, kde si obyvatelé s ničím příliš nelámou hlavu, není lehké. Čas je tu relativní pojem, místní se rádi baví a pracují, jen když sami chtějí.

Hlady tu však netrpí nikdo. Chtěli byste si ulovit mořskou rybu? Lákají vás tropické plody na stromech? Žádný problém, vše je zdarma. Stejně volně se můžete koupat, potápět nebo jachtařit.

"Čeští trampové jezdívali v minulosti na Sázavu. Proč by nemohli nyní, když se svět díky letecké dopravě zmenšuje, létat na Roatan?" navrhuje odvážně Černý.

Ťukáte si na čelo, že mezi Sázavou a Karibikem je pořádný rozdíl, hlavně finanční? Černý nesouhlasí: "Ještě pořád jsou tu levné pozemky a spousta možností k podnikání." Nemovitost si tu pořídíte za podobné náklady jako chalupu v Česku. "Dům na Roatanu se dá postavit za milion korun," dodává. Momentálně jich v české vesničce roste šest, další zájemci už zakoupili pozemky.

2. Odysea na Zélandu

"Právě nás přepadla padesátiletá sněhová nadílka. Asi jsem jeden z mála, kdo má kromě dětí ze sněhu radost," napsal mi tento týden v e-mailu Martin Slíva, který žije na Novém Zélandu, kde se živí jako průvodce cestovní kanceláře, již spoluzakládal. Když jsme si o této zemi předtím povídali, rozplýval se hlavně nad nádhernou přírodou. Sněhová nadílka mu však připomněla rodnou zemi, z níž se před několika lety odstěhoval.

Nový Zéland

Martin Slíva na Novém Zélandu

Martin Slíva (39)

Už je to deset let, co Nový Zéland navštívil poprvé. Zrovna dal vale kariéře obchodního manažera a rozhodl se cestovat. Sám prochodil celé souostroví a zamiloval se - především do místní přírody. Po návratu potkal podobně nadšenou kolegyni a založili cestovku. Na Novém Zélandu žije sedm let, ale rád se vrací i do Česka. Turistická sezona v jeho novém domově teprve začne, takže má teď víc času se věnovat svým koníčkům – rád vyráží do přírody, fotografuje, pomáhá v ochraně ohrožených zvířat i rostlin a je obecně velkým propagátorem Nového Zélandu. Je mu třicet devět let a žije s přítelkyní.

Když se sem před sedmi lety s kolegyní stěhoval, aby rozjeli cestovku, domníval se, že to bude jen na pár let. "Jenže vše se vyvíjelo pomaleji, než jsme si představovali," připouští. "Za ty roky jsme si však na Nový Zéland tak zvykli, že už tu asi zůstaneme."

Dnes devětatřicetiletý Martin Slíva původně dělal obchodníka v Praze, ale práce ho časem přestala naplňovat. Zatoužil po větším dobrodružství než jen sedět v kanceláři. Nejdřív procestoval Evropu, poté Izrael a Palestinu. V roce 2001 vyrazil na Nový Zéland – jako správný dobrodruh sám.

"Chtěl jsem si zdokonalit angličtinu a poznat přírodu, o které jsem předtím slyšel," říká. První dva měsíce trhal jablka, aby si přivydělal na cestování, dalších sedm měsíců se toulal po obou ostrovech, které Nový Zéland tvoří.

Cestoval stopem nebo pěšky, zamiloval si trampování v horách a lesích. Jedním z nejsilnějších zážitků pro něj byla túra v národním parku Kahurangi. Za celý týden tam nepotkal ani jednoho člověka. Tahal s sebou starý notebook a všechny zážitky do něj zapisoval, což se mu v budoucnu při organizování turistických pobytů hodilo.

"Nový Zéland je jednou z mála zemí, kde je stále původní deštný prales, na mnoha místech téměř nedotčený civilizací. Nebýt lidmi vytvořených stezek, projít jej bez mačety by leckde bylo nad lidské síly," popisuje Slíva asi největší místní tahák.

Po návratu do Česka začal pracovat pro cestovní kanceláře, poznal podobně nadšenou kolegyni a společně zjistili, že by turistiku na Novém Zélandu uměli dělat lépe než zavedené cestovky. Odjeli tam a v roce 2006 založili vlastní kancelář True Travel. S nejasnými vyhlídkami.

Mezi lachtany

"Opustil jsem rodinu – matku, sestru, kamarády, ale nikdy jsem to nebral jako vystěhování," říká Slíva o odchodu. "Vím, že se můžu pravidelně vracet domů a být v Česku třeba tři měsíce v kuse," uvažuje.

Začátek v nové zemi nebyl lehký, stresu si podle svých slov užil dost, když se snažil rozjet cestovní kancelář. "Rozhodně jsem si neužíval tak jako při první návštěvě," přiznává. Ne všechno tam funguje tak, jak jsme u nás zvyklí. Novozélanďané jsou podle něj sice usměvaví a důvěřiví, na druhou stranu však velmi povrchní, neradi se baví o problémech a neradi je řeší. Nechápou, proč tolik pracujeme.

Ve volném čase jezdí Martin Slíva na kole, na kajaku a fotografuje. Ale jen když je mimo turistickou sezonu.

Na Novém Zélandu si podle Martina Slívy každý přijde na své. Největší tahák je příroda, která ho sem poprvé před deseti lety přilákala.

Slíva se usadil v malém turistickém městečku Te Anau, které leží na břehu jezera a je branou do národního parku Fiordland, jenž je velký jako Středočeský kraj s Prahou dohromady.

"Pronajímám si tu starší prázdninový domek se zahradou a vzrostlými stromy. Městečko je klidné, kromě víkendů a letních prázdnin, kdy přijedou sousedi. Pohybuju se pěšky nebo na kole, kamkoli jinam se dá dostat jen vlastním autem," popisuje bydliště. Teď mimo turistickou sezonu má čas se věnovat koníčkům – túrám, fotografování, plavbě na kajaku.

"Ke štěstí mi toho stačí málo," říká Martin Slíva. "Například nedávno jsem byl po letech v odlehlém zálivu Martins Bay, a sedět sám s desítkami lachtanů kolem sebe - takový zážitek mi žádný hmotný statek nenahradí."

I proto si teď nedokáže představit, že by měl Nový Zéland opustit, pojem "doma" však používá jak pro Česko, tak pro své současné bydliště. Ideálně by chtěl v budoucnu spojit obojí. "Uvidím, co na to řekne má novozélandská přítelkyně," směje se a dodává: "Před osmi lety jsem si představoval, že budu žít někde v Česku v podhůří nebo na venkově, ale s tím, jak to dopadlo, jsem spokojený."

3. Islandská sága

Novým domovem však nemusí být nutně exotické či vzdálené země, svůj ráj na Zemi hledají někteří lidé i blíž domovu. Jedenatřicetiletá Slovenka Lenka Uhrová, která dlouho žila v Praze, svůj příběh nazývá s nadsázkou islandská sága a odkazuje na severské literární příběhy.

Island

Lenka Uhrová

Lenka Uhrová (31)

Cestování má jedenatřicetiletá Slovenka v krvi a za lenocha se rozhodně nepovažuje. Už s rodiči hodně cestovala a pokračovala v tom i během studia cestovního ruchu. Island byl jejím velkým snem, který se splnil, když tam odjela v rámci dobrovolnického programu. Už během pobytu tušila, že jedním rokem to neskončí. Díky práci pro stavební firmu se na Island brzy vrátila, našla si tam manžela a společně žijí v malém městečku. Momentálně pracuje na Islandu v cestovním ruchu, angažuje se v neziskových organizacích a ve volném čase nejraději sportuje a toulá se po kopcích se psem.

Na Island se na dovolenou příliš nejezdí. Obzvlášť na řídce osídlený sever. Ona se však na venkov těšila, i když brzy po příjezdu do vesničky Dalvik zjistila, že měla hodně romantické představy. Tedy vesnička, s patnácti sty lidmi je to na islandské poměry spíš město - ostrov, ač je větší než Česko, má obyvatel zhruba jako Ostrava.

"Po letech života ve velkoměstě jsem toužila zjistit, jak se žije mimo něj," vysvětluje Uhrová. "A Island, to zní tak tajemně a vzdáleně. Je to země, která mě lákala odjakživa." Jako vhodná záminka se naskytla práce v projektu Evropské dobrovolnické služby, což je jakási forma aktivní dovolené. Vybrala si školku v malé rybářské osadě pod polárním kruhem.

Na Island dorazila na podzim 2005, den před svými šestadvacátými narozeninami. Už cestou autem do Dalviku si uvědomila, že realita je drsnější, než čekala. Nedaleké fjordy a kopce sice vypadaly úchvatně a podzimní příroda hrála všemi barvami, ale v okolí bylo jen pár roztroušených farem, malá vesnička někde v zálivu.

"To je přesně ten moment, kdy pochopíte, že realitu, o které jste snili, jste si vlastně v její skutečné podobě ani představit nemohli." Láska na první pohled to tedy nebyla.

Ale rychle si zvykla. V osvojení islandštiny jí pomohly děti. "Byly na tom skoro jako já, co se týká učení jazyka, rychle jsem pochopila základní fráze a tím moje odvaha mluvit islandsky rostla."

Jen životní styl místních obyvatel pro ni byl jiný. Na večírku u známých z práce se jí manžel jedné kolegyně vyčítavě zeptal, proč k nim nepřišla na kávu. Ona odpověděla, že ji nikdo nepozval. Dotyčný pokýval hlavou a nechápavě utrousil: "Tak ty chceš být pozvaná."

Vysvětlila mu, že jí přijde neslušné dorazit k někomu na kávu bez pozvání, ale on ji poučil, že v Dalviku mají místní lidé u sousedů dveře otevřené a že návštěvy bez ohlášení jsou jednou ze společenských aktivit. Ale ne jedinou. Lenka Uhrová tam dělá skoro vše, co u nás. Sportuje, hodně plave, cvičí jógu, chodí po kopcích.

Lenka Uhrová na Islandu
Lenka Uhrová na Islandu

Lenka Uhrová na Islandu

Po ročním dobrovolnickém pobytu zdaleka nebylo jisté, jestli se tam ještě někdy vrátí. Jedno však jisté bylo - přes počáteční rozpaky se do Islandu zamilovala.

"Island je země kontrastů, kde vám příroda dennodenně připomíná svou sílu. Přestože si detailně naplánujete další den, jednoduše přijde fujavice a vy musíte zůstat doma. Přesně to, co zřejmě spoustu lidí štve, mě uchvacuje," přiznává.

Ve školce ji na konci pobytu přemlouvali, ať zůstane déle. Jako by tušila, že se jednou vrátí, nechala si u přátel v garáži dvě krabice s věcmi. K návratu po roce jí však pomohla náhoda. Když firma Metrostav na severu Islandu stavěla tunely a sháněla Čechy (nebo Slováky) znalé místního prostředí, na rok a půl si Uhrovou najala. A ona tam už zůstala.

Spolu s manželem žijí v Dalviku, ona si založila firmu, která se zabývá poradenstvím v cestovním ruchu. A je toho málo, co v nové zemi postrádá, třeba humenský černý chléb.

"Ale Island má to, co my nemáme," zarazí vlnu nostalgie. Jestli tam zůstane navždy, neví, ale jak sama říká: "Několik dalších roků, možná i desetiletí tu zůstat chci." Chce to odvahu i jazyk. Kdyby si měl člověk vybrat, ve které dovolenkové destinaci by zůstal, většina by zřejmě volila nejspíš Roatan. Moře, slunce, to je v našem studeném létě lákavá představa. Jenže napořád? Chce to odvahu usadit se v cizí zemi natrvalo.

I Jiří Černý to připouští: "Byl to obrovský krok do neznáma. Zásadní bylo, že jsem si sehnal práci a bydlení. Moje začátky byly nejisté, ale trvalo mi jen chvíli, než jsem se zorientoval."

Co ještě člověk potřebuje? Podle Martina Slívy určitě alespoň základy místního jazyka a přizpůsobivost, i když zrovna novozélandskou kulturu nepovažuje za výrazně odlišnou od naší.

"Člověk musí být v první řadě otevřený a ochotný změnit se. Platí to v životě, ale v nové zemi mi to přijde ještě důležitější," říká Lenka Uhrová. Odvahu si žádá i samotné rozhodnutí - opustit zemi i svou rodinu. "Přátelé by mě určitě měli rádi blíž, ale zase mají o důvod víc přijet na Island," dodává. Někomu však i v ráji může být smutno. Naštěstí při pouhém snění o exotickém domově žádné riziko nehrozí.