Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Domky z hlíny, v nichž žijí pohostinní lidé

  9:19aktualizováno  9:19
Nebýt gumových galoší na nohou ušmudlaného kluka na oslu, nepoznali byste, které je století. Domky jsou uplácané z hlíny, zprohýbané trámy visí na roztřepených provazech a zemědělci, jejichž barevné turbany září do zaprášené scenérie údolí, orají svá kamenitá políčka dřevěnými pluhy. Před stoletím, a dost možná i před tisíciletím, by vše v té bezejmenné vesničce vypadalo stejně. Až tedy na ty galoše. Afghánistán je země, v níž se již dávno zastavil čas, a nejspíš se na tom ještě dlouho nic nezmění. Afghánistán je země války.

"Skoro nikdo si už nepamatuje, že by se tady někdy nebojovalo," říká učitel Abdul Rakib ve Fajzabádu, městečku sevřeném mezi vysokými horskými štíty, centru opoziční Severní aliance. "Lidé si už na válku ani příliš nestěžují. Připadá jim to normální, a to je hrozné."

Jste Američan? Tak pojďte na čaj!

Po desetiletí krvavé sovětské okupace, která skončila v roce 1989, mezi sebou začaly bojovat různé frakce mudžáhidů, pak přišli ostří hoši od Talibanu a další těžké boje. A nyní začíná další kolo války, které možná potrvá roky. Kluci se rádi houpou na zrezivělých hlavních vyhořelých sovětských tanků, cesty lemují apokalyptické scenérie. Jsou to obrázky strašidelných vesnic rozbitých při bojích a na každém kroku stojí nuzné přístřešky uprchlíků, kteří nemají co jíst. Všude jsou zbraně. Skoro každý má samopal, kalašnikov. Můžete ho koupit na trhu, v přístřešku mezi melouny, malinkými bramborami a hřebíky. Stojí sto dolarů, sleva je možná. Granát pořídíte za dolar.

Afghánistán je také země nebetyčných hor. Strmě se zvedají z prašných rovin, modř řek tam kontrastuje se žlutou hlínou na svazích, s šedí bizarně tvarovaných a zprohýbaných štítů. Vinou se přes ně cesty, po kterých lidé chodí již po staletí. Hory vypadají liduprázdně, ale kdykoliv vystoupíte z džípu, ať je to třeba uprostřed pustiny, většinou se hned někde objeví nějaký horal na oslu, zeptá se, zda jste Američan, a pozve vás na čaj.

Afghánistán je země hluboké bídy. Severovýchod země nemá elektřinu, a tak se po šesté vše ponoří do hluboké, dokonalé tmy a chlácholivého ticha. Pár zděných budov ve Fajzabádu, v němž žije několik desítek tisíc lidí, působí jako do očí bijící ostrůvek modernity. Jinde se zemědělci plahočí na políčkách, která je nemohou uživit, neboť již tři roky nepršelo a země je vyprahlá na troud. Obchodníci znuděně posedávají mezi zbožím v dřevěných stáncích a prodávají chleba, v němž občas křupe písek, nedorostlou zeleninu, neforemné šperky, ovčí hlavy, cetky z Pákistánu. Ženy zahalené od hlavy až k patě pospíchají s dětmi v náručích labyrinty uliček a zpod závojů jim vykukují pouze černé střevíce. Po cestách pokojně kráčejí poutníci s osly naloženými nákladem a pohánějí je dřevěnými tyčkami. Nikdo nikam nespěchá, na vše je dost času.

Hrůza skrývá zvláštní klid

U řek se věčně plahočí muži a v hábitech ušpiněných prachem a bahnem nutí vodu, nejcennější věc Afghánistánu, aby proudila do systému kanálů, a zachovala tak těch pár zelených ostrůvků ve vyprahlých rovinách a horách. Přesto je to bída, jež má svůj řád. Zatímco sousední Tádžikistán, rozvrácená postsovětská republika, působí ponuře, z Afghánistánu přes všechny ty hrůzy dýchá zvláštní klid, a dokonce i optimismus.

Je to země, v níž cizinec je ctěný host a každý, koho potkáte, se usměje, pozdraví a někdy položí pravou ruku na srdce, na znamení přátelství. Nepřítel naproti tomu, říkají Afghánci, nemá šanci. "Je dobře, že Američané jsou proti Talibanu, ale lidé na ně stejně pohlížejí s nedůvěrou," říká tlumočník Násir. Opakuje oblíbenou poučku, že posledním, komu se podařilo tuto zemi pokořit, byl Alexandr Makedonský. "Kdykoliv na Afghánistán někdo útočí, jsme ve střehu. Tak jako vždy v minulosti."

Uprchlický tábor v severoafghánském městě Khoja Bahawudin (14. října 2001).

Autor:


Nejčtenější

Sezona skončila, lidé jsou pryč. Kam na poslední chvíli k moři a do hor

Noli, ležící západně od Janova, patří k nejpěknějším místům Ligurie.

Mnohem méně lidí, mírnější ceny, přitom ještě stabilní počasí. Takové jsou hlavní výhody návštěvy přímořských i...

Ale je tady krásně. Místo ze slavného filmu dnes nepozná ani Zdeněk Svěrák

"Václave? Proč nejsi moje žena?" ptá se Zdeněk Svěrák Jana Třísky jako rekreant...

Idylická krajina a typická venkovská stavení z filmu Na samotě u lesa zůstávají dodnes symbolem poklidného života,...



Pilot boeingu zapomněl vyrovnat tlak v kabině, cestující krváceli z nosu

Ilustrační foto

Nejméně třicet pasažérů muselo vyhledat ošetření poté, co pilot indických aerolinek „zapomněl“ stisknout tlačítko...

Na Mount Everestu řádí pojistná mafie. Horolezce okrádaly i nemocnice

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Stovky milionů dolarů během několika posledních let měly vydělat na pojistných podvodech nemocnice, společnosti s...

Nejmenší skanzen a opuštěné lázně. Moravským krajem, který ani nemá jméno

Skanzen v Horním Smržově

Tento kraj nemá žádný zažitý zeměpisný ani národopisný název, a možná právě proto patří k nejhezčím venkovským oblastem...

Další z rubriky

Bez stativu nejdu. Největší hříchy fotografa při cestě za skvělými obrázky

Hříchy fotografů 01

Fotíte dobře a rádi? Možná, že čtete i odbornou literaturu, časopisy, diskuse na internetu, nebo se bavíte se stejně...

Bulharské UFO. Na chloubu komunistů přispěly i děti ze školky

V mlze vypadá celý památník snad ještě pompézněji.

Památník Buzludža vlastně stavělo celé Bulharsko. Měla to být velká sláva a také byla. Avšak dlouho nevydržel. Po...

Králi se nesměje a dětem nesahá na hlavu. Na co dávat pozor v Thajsku

Thajsko se stává oblíbenou zimní destinací. Dávejte si však pozor, abyste...

Přibývá lidí, kteří si krátké evropské dny a studenou zimu jedou zpříjemnit do exotických destinací. K nejoblíbenějším...

Najdete na iDNES.cz