Tady to není jako na jižní Moravě nebo ve středních Čechách, kde na každém kopci stojí kostel, pod ním je postavená vesnice a každých pár kilometrů narazíme na nějakou hospůdku.
Nárazníkové pásmo mezi Čechy a Němci
Tachovsko i Chebsko totiž vždycky sloužily jako nárazníkové pásmo mezi Němci a Čechy, přesněji mezi německými a českými pány. Zdejší území několikrát vylidnily války a mory.
O Chebsko usiloval císař Barbarossa na úsvitu středověku, tady o pár set let později probíhaly boje o falcké dědictví, sem zvali panovníci zemědělské kolonizátory, horníky i mnichy, tady před druhou světovou válkou působil Konrád Henlein a připravoval půdu Adolfu Hitlerovi.
Odtud byli vyhnáni Češi po německé okupaci a Němci po osvobození, po nich sem přišli Slezané, Rumuni, Cikáni a Slováci, aby začali nový poválečný život, ale komunisté zadrátovali hranice a kraj upadl do bezvýznamnosti. Lidé odtud zase odešli. Zůstali jen ti, kteří neměli kam jít.
Kraj vstává ze zapomnění
Po sametové revoluci pozvolna nastává oživení. Státní statky a lesní závody sice zkrachovaly nebo byly rozkradeny, ale z Německa přicházejí zemědělci a pomocí právnických kliček tady skupují půdu a nemovitosti.
Pole se tedy začínají zelenat a na pastvinách se pase dobytek. Jak by se na tachovském a chebském venkově mohlo jednou žít, ukazuje pohled z hraničních hor do sousedního Bavorska. Ani bohaté ani chudé vesnice a městečka žijí spokojeným životem daleko od městského hektického tempa.
Některé místní názvy znějí slovansky jako řeka Mže či klášter Planá, jiné mají germánský základ například Drmoul (Dürrmaul) či Hleďsebe (Sichdichfür).
Zaniklá víska Domaslavičky
Mezi ty ryze německé patřila i obec, jejíž název zněl českým uším libozvučně, Domaslavičky. Ve skutečnosti se ovšem jednalo o Deutsch Tomaschlag, neboli Tomášovu paseku.
O Domaslavičkách lze ovšem už třicet let mluvit jen v minulém čase. Její historie přesně odpovídá zdejšímu kraji. Vznikla za středověké kolonizace Tachovska, kdy ji osídlili němečtí přistěhovalci. Střídavě patřila pod Tepelský klášter, občas ji vlastnila šlechta.
V době největšího rozkvětu za Marie Terezie v ní žily dvě stovky lidí, několik rodin se hlásilo k české národnosti. Obyvatelé se živili zemědělstvím, pár horníků nepravidelně pracovalo v nedalekých dolech na vzácné kovy. Ve vsi stály čtyři velké statky. Do kostela a na hřbitov se chodilo do deset kilometrů vzdálené Teplé nebo Ovesných Kladrub.
Obec velmi zasáhla okupace a následný odsun Němců, v 50. letech minulého století začala chátrat a v 60. letech vymřela. Doly byly pro malou výnosnost rudy opuštěny, pole převzaly státní statky ve střediskových obcích a domy neměl kdo opravovat. V roce 1974 byly obec úředně zrušena.
"Už se tady nekrade"
Dnes je z Domaslaviček vidět jen základy domů, dva rybníčky a boží muka. Ulomený litinový Kristus leží na kamenném soklu. "Sem přijdou jen slušní lidé, tady se už nekrade," glosuje turistická průvodkyně z nedalekých Mariánských Lázní Libuše Vernazzová.
Les, který bývalou vesnici zarostl, oživuje jen několik včelích úlů na mýtině, která bývala návsí. "Domaslavičky ležely v nejopuštěnějším kraji Tachovska," připomíná Zdeněk Procházka ve svém turistickém průvodci Plánsko a Tachovsko. Tak to bylo a tak to také zůstane.
|
Může se hodit Jak se tam dostat: Po polní cestě půjdeme pěšky z kopce, překročíme potůček, projdeme lesem a po pravé ruce uvidíme rybníček. Tady vstupujeme do bývalých Domaslaviček, od auta jsme necelé dva kilometry daleko. Základy domů najdeme po levé i pravé straně rozbité silničky, ve kterou se změnila polní cesta. Pověst o Staré Trudi |
 Domaslavičky - torzo božích muk |
