"Dobuďte" Masadu a poznáte Izrael

- Masada, mohutná hora s pozůstatky důmyslné skalní pevnosti, která se vypíná u Mrtvého moře na hranici rozdrásaných Judských hor, znamená pro Izraelce mnoho. Mnohem více než pro Čechy Karlštejn. Tisíce obyvatel země o svátcích i všedních dnech znovu obléhají toto novodobé posvátné místo, které se pro ně stalo palčivým symbolem historického boje Židů za přežití. Hromadná sebevražda tisícovky příslušníků sekty zélótů a essénů, kteří do posledního okamžiku odolávali v židovské skalní pevnosti náporu Římanů, znamenala definitivní potlačení židovského povstání proti římské nadvládě.
"Masada už nesmí znovu padnout," zní proto ústřední motto většiny těch, kteří se buď vlastními silami škrábou nahoru, nebo se nechávají vyvézt kabinovou lanovkou. Návštěvník, který se pak vydá pěšky vzhůru do strmého svahu, aby nakonec v pohnutí stanul nad úžasnými přírodními scenériemi i starým tragickým příběhem, má tak šanci pochopit mnohé o tom, jaký je dnešní izraelský národ. Rozpraskané skály pomalu vystupují ze tmy. Mohutnou Masadu lze však zatím spíše jen vytušit než spatřit v plné kráse. V temném stínu hory vládne stále ještě chlad, ale už je tam pěkně rušno. Desítky gymnazistů nasazují batůžky, utahují tkaničky u pohorek a upravují kšiltovky. "Mají všichni pití? Bude vám ještě pěkně horko," ptá se vedoucí skupiny, která se chystá zdolat strmé skalní pěšiny přesně tak, jako to kdysi hrdě činili matky i otcové těchto dětí - za rozbřesku a pěšky. Jindy rozdováděná mládež je nezvykle tichá. To místo dokola omílané v učebnicích i turistických průvodcích má stále svoji kouzelnou moc. Na mnohé padá ta zvláštní atmosféra umocněná šerem směsice úcty k dávné tragédii předků, k mocné přírodě, která jim připraví nevšední zkoušku, a hrdosti na zemi, kde se narodili. Samozřejmě nechybí modrobílé izraelské vlajky. Vylézt Masadu patří v Izraeli tak trochu ke společenské nutnosti, o které se nehovoří, jež se považuje za naprostou samozřejmost. Je to bobřík pocty historii, při kterém se pořádně propotí košile. A propotil ji tam snad každý, včetně velkých osobností Golda Meirová, Jicchak Rabin, Šimon Peres, Benjamin Netanjahu, Chaim Herzog... Ačkoli o Masadě psali odedávna židovští historikové, místo samo bylo na dlouhá staletí zapomenuto. Teprve v roce 1838 byla Masada spatřena a zároveň správně identifikována z deset kilometrů vzdáleného Ein Gedi na břehu Mrtvého moře a o čtyři roky později poprvé zdolána. Nahoru se dnes leze přibližně asi tak hodinu a je to docela slušný fyzický výkon. Skalní stezka se nekonečně klikatí strmě vzhůru. Kdo nevyrazí brzy ráno, pozná, co to je pekelná moc horka a slunce. Bez šátku nebo čepice je to hazard. Odměna za tu dřinu na samém konci výstupu, na rozlehlé skalní plošině,kde je částečně rekonstruovaná pevnost, je však skvělá a nezapomenutelná. Výhled na všechny strany je impozantní - na východě nekonečné zrcadlo Mrtvého moře a za ním břehy Jordánska, na západě vyprahlé, rozpraskané hory tvořící prakticky hranici mezi judskou a negevskou pouští. Nejprve několik lačných doušků vody, krátké obnovení sil. Teprve pak přijde čas na dramatickou historickou exkurzi. Přímo tady v pevnosti přestavěné v roce 43 před naším letopočtem římským císařem Herodesem se podle římského židovského historika Josepha Flavia odehrávalo 140 let nato nevídané drama. Římané sice dobyli v roce 70 po Kristu Jeruzalém a fakticky rozdrtili židovské povstání v Judei, odbojné sekty zélótů a essénů se však ještě tři roky držely právě na Masadě. Ta pevnost neměla pro Římany valný strategický význam, rozhodli se ji však zničit coby poslední baštu židovského odporu. Vojevůdce Lucius Flavius Silva rozbil okolo Masady osm táborů o celkové síle 15 000 mužů. Byla to nevídaná přesila - na hoře v pevnosti přežívalo jen 967 mužů, žen a dětí. Pevnost nešlo dobýt ani vyhladovět, a tak Římané začali nasypávat k úpatí hory ze západní strany mohutnou rampu, která tam zůstala dodnes. Když už bylo jasné, že nakonec Masadu přece jen zničí, Židé se rozhodli, že raději spáchají hromadnou sebevraždu. Deset mužů bylo určeno, aby pobili všechny ostatní. Pak se zabilo i devět z oněch deseti. Poslední, než skonal vlastním mečem, pevnost zapálil. Když Lucius Flavius Silva vstoupil s vojáky do pevnosti, našel jen hromady mrtvol a trosky. Pouze dvě ženy a pět dětí, které se ukryly, přežily a podaly svědectví o tom, co se na Masadě vlastně stalo. Překvapení Římané přitom našli dost potravin, jež obránci měli na další týdny. Dnes, téměř dva tisíce let poté, se Židé z Izraele konečně považují za důstojné nástupce neústupných rebelů z Masady. V potu a krvi vybudovali v nepřátelském arabském moři svůj stát a vedli několik vítězných válek. "Masada se už nikdy nebude opakovat," říkají hrdě.

Poslední schody k vrcholu Masady.