Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Dobrodružství v ruské divočině

  17:14aktualizováno  17:14
Po dvou týdnech trekkingu na Kamčatce jsem byla šťastná, že jsem se vrátila zdravá, píše Kate Goldbergová v článku uveřejněném na online zpravodajském serveru BBC News. Nebála jsem se teroristických útoků - přestože je tento poloostrov ruskou vojenskou základnou. Nebála jsem se ani létat zastaralými iljušiny či rozhrkanými vrtulníky. Zdroj mého strachu byl zásadnějšího rázu...

Byla to kamčatská divočina. Na Zemi je jen málo opuštěnějších a odlehlejších míst než Kamčatka, jejíž tajný svět aktivních vulkánů, horkých pramenů a rozmanité fauny byl teprve před deseti lety zpřístupněn jak cizincům tak Rusům. Nejsou tu žádné silnice a 11.000 kilometrů dlouhý let z Moskvy trvá devět hodin. Letěli jsme do regionálního správního střediska Petropavlovsk-Kamčatskij. Na letišti podél ranveje nečinně stály rezivějící sovětské vojenské letouny. Pošetile jsem udělala snímek, což mělo za následek vleklou debatu s letištní policií. Zdá se, že Kamčatka je sevřena paranoidním sovětským strachem z nebezpečí zahraniční špionáže, který se po teroristických útocích 11. září ještě více prohloubil.

Ve městě samém hyzdí jinak malebné okolí nekonečné řady fádních betonových věžáků. Člověk by čekal, že lidé žijící na poloostrově uvítají turistický ruch jako možnou záchranu, ruská byrokracie však stále ještě mnohé potenciální návštěvníky
odrazuje. Cizinci musí mít pro každé místo, které navštíví - včetně sopek a vodopádů - povolení Federální bezpečnostní služby (FSB), jedné z následnických agentur KGB. Nejde mi do hlavy, co by mohl návštěvník hluboko v divočině zahlédnout, co by ohrozilo ruské strategické zájmy.

Trochu jsem v tomto ohledu dotírala na našeho průvodce. Ten na mě nevěřícně zíral. "Opravdu si myslíte, že vám ukážu, kde máme rakety? I kdybych to věděl Samozřejmě, že ne!" prohlásil rázně a dodal: "Možná jste ... špión?"  Rozhlížela jsem se po náznacích prozrazujících ukryté základny - podezřele pravidelné skále či klouzavě se otevírajících posuvných dveřích v boku vulkánu, ale kde nic, tu nic.

Mnohem zjevnější nebezpečí číhalo v sopečném kráteru. V pádu do něj nebránilo nic, kromě našeho průvodce. Pro většinu obyčejných smrtelníků je zhola nemožné zkoumat Kamčatku bez průvodce - i když jsme se doslechli o osamoceném německém cyklistovi, který překonal nehostinnou pustinu na horském kole.  Náš průvodce Dima byl na slovo skoupý, nicméně pocit jistoty vyzařující Rus. Přestože neměl rád konverzaci, dělal pro nás mnohem víc, než že nám ukazoval cestu. Chytal pro nás čerstvé ryby k obědu, dopravoval nás přes říční toky a v noci chránil před medvědy.

Nosil po stehna vysoké holiny - sapogi - srolované pod kolena. Místo ponožek si balil nohy do plstěných hadříků. Z obrovského batohu dokázal vyčarovat překvapivé množství nepravděpodobného kempovacího náčiní.  Když nadešel čas oběda, vytáhl sekeru, porazil strom nebo dva a rozdělal oheň. Nad něj pak ze zelených větví sestrojil závěs, na který pověsil velkou pánev a kotlík, jež s sebou také nesl.

Naneštěstí po jednom z jeho kulinářských výtvorů - rybách a polévce z vodky, což je tradiční kamčatská lahůdka - moje sestra povážlivě zezelenala. Zbytek večera strávila zvládáním protichůdných impulsů - nutkání vyprázdnit žaludek a touhou zůstat ve stanu, z dosahu venku řádících medvědů. Následující den ráno jsem Dimovi oznámila, že Emma má otravu jídlem.  "Vyléčím ji po rusku, chcete-li," řekl. A znovu se na scéně objevila láhev vodky. S údivem jsem zírala, jak do ní nalil dvě dvojité vodky se solí. "Nikdy jsem neochutnala nic tak odporného," reagovala.

Nevím, zda ta břečka zabila baktérie, nebo prostě odvedla sestřinu pozornost od nevolnosti, ale velice brzy se dostala do povznesené nálady, v čemž, jak předpokládám, tkvěl onen ruský způsob léčby. Sbalili jsme batohy a vydali se na pomalou desetihodinovou túru horskými soutěskami k nějakým proslulým kamčatským horkým pramenům.  "Proč tady neudělají pěší stezku?" ptala jsem se všetečně Dimy, zatímco jsem se prodírala hustým křovím, které mě při každém kroku chytalo za batoh. "Kdo si myslíte, že má čas klestit tu stezky?" vyštěkl. "Místní lidé pracují ve dne v noci, jen aby se udrželi při životě. Co je jim po výletech do hor? A vláda nemá dost peněz ani na vyplácení penzí, natož na budování pěšin!"

Už jsem o stezkách ani necekla. Ale ne všichni místní obyvatelé jsou ke zdejší výrazné a barvité kráse poloostrova lhostejní.  V bývalém zlatém dole na úpatí sopky Velučivskij vybudovali nějací podnikaví Kamčatčané okouzlující skrovné lázeňské letovisko, kde mohou lyžovat a také si dopřát koupel v léčebných vodách. "Když se sovětští geologové rozhodli zlatý důl opustit, nechali tady po sobě všechno možné - rezivějící stroje i prázdné baráky," vysvětlil jeden ze zdejších obyvatel Saša. "Vyčistili jsme to tu a vybudovali za vlastní peníze tohle."

Z míst, která jsme viděli, je tohle jediné, kde se používá geotermální energie k vytápění a získávání horké vody. Dřevěné chodníky a malé můstky spojují dřevěné kabiny s různými geotermálně vytápěnými bazény a horkými prameny. Po týdnu táboření není snad nic skvělejšího, než se naložit do kouřící horké koupele, obklopené kopci a hvězdami.

Zajímala jsem se, zda cizinci, kteří nejsou dostatečně fit na pěší túry, mohou zůstat v letovisku. Vysvětlovala jsem, že moje matka by určitě ráda na Kamčatku zavítala, ale má problémy se zády.  "Rozhodně by měla přijet," řekl Saša. "Ale řekněte jí, ať se nejdříve poradí se svým lékařem - měla by zjistit, jaká voda by jí nejvíce prospěla. Máme tu mnoho druhů vody - horskou vodu, vodu z pramenů, stříbrnou vodu a mnoho dalších minerálních vod." V duchu jsem si představila reakci matčina lékaře a odvážila se nadhodit, že by jí možná tenhle druh léčby nepředepsal. "No, tak to by měl přijet taky," odtušil. Byla bych rozhodně pro. Kamčatka má možná nekonvenční přístup k turistickému ruchu, ale vnímavé a nepředpojaté toho může hodně naučit.

Autor:




Nejčtenější

Sedlo Zbojská
Divoký výlet do historie. Malý Slovenský ráj zbojníka Jakuba Surovca

Ve stínu legendárního Juraje Jánošíka působil v 18. století na Slovensku zbojník nemilosrdného jména Jakub Surovec. Jeho domovským rajonem byla oblast...  celý článek

Jezero Como patří k těm lokalitám, kam se dá z Česka snadno zaletět na víkend....
Kam létat v zimě: k moři v Maroku se dá dostat už za pětistovku

Nebe nad Evropou nikdy nebylo tak plné, ceny za leteckou dopravu tak nízké a pro cestovatele z Česka se nově přibližují i některé destinace, do kterých...  celý článek

Petrova bouda v Krkonoších už zvenčí opět vypadá jako horská chalupa...
VIDEO: Krkonošská Petrovka už vypadá jako horská bouda, je pod střechou

Petrova bouda na hřebenech Krkonoš, kterou před šesti lety zničil požár, už znovu vypadá jako horská chalupa. Přes léto dostala dřevěná okna a střechu. Zima...  celý článek

Tak samozřejmě, polévání slečen v bikinách šampaňským je přesně to, o čem muži...
Ostrov bude plný sexu, drog a alkoholu, láká na svou dovolenou agentura

Neomezený sex, dvě dívky denně, vstřícný postoj k drogám, alkoholu a jídla, co hrdlo ráčí. Čarokrásné pláže, party na jachtě. Ony čtyři dny na soukromém...  celý článek

Tisíc vojáků se střetlo u Slavkova u Brna. Připomněli si rok 1805, kdy...
PŘÍMÝ PŘENOS: Originální procházka za bitvou tří císařů v okolí Slavkova

V rámci seriálu Cesty kulturní krajinou míříme do krajiny okolo Slavkova u Brna. Projdeme se pěšky a popojedeme kočárem taženým koňmi s hosty, kterým na tomto...  celý článek

Další z rubriky

Hasiči se vzhledem k výšce plamenů a nebezpečí zhroucení věže nemohli po...
Shořela oblíbená vyhlídková Goethova věž ve Frankfurtu nad Mohanem

Největší a nejstarší dřevěnou vyhlídkovou věž ve Frankfurtu nad Mohanem zcela zničil požár. Informovala o tom agentura DPA. Příčiny požáru Goethovy věže...  celý článek

Baťůžkář v Maroku
Z fabriky do světa. Šampón a lunchmeat jsem hned zahodil, říká cestovatel

Jsou to dva roky, co tehdy jednadvacetiletý Vojtěch Kadera z Touškova na Plzeňsku seděl v kuřárně pro zaměstnance firmy, kde pracoval, a koukal přes plot. „Tam...  celý článek

Zbytky táborových baráků zarůstají, tím více z nich mrazí. Tady trávily léta...
Zapomenutý koncentrák na kraji Evropy. Stíny komunismu v deltě Dunaje

Dunajská delta je proslulá romantickými zákoutími slepých vodních ramen či tisícovými hejny mnoha druhů ptáků. Území do dnešních dnů značně izolované a...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.