Beneš pravděpodobně jako druhý na světě přešel jezero Bajkal v takzvaném autonomním režimu, tedy bez jakékoli cizí pomoci či asistence a bez technických vymožeností, jako je třeba motor. Ze své odvážné výpravy se sedmapadesátiletý Ústečan vrátil 21. března.
"Jsem založením mírný introvert, o samotě máte intenzivnější prožitek z krajiny. Už na předešlých výpravách jsem s podobným 'sólopobytem' v řádu dní měl zkušenost. Chtěl jsem vyzkoušet, co to udělá, když budu sám několik týdnů," říká cestovatel, který si libuje ve výpravách do krajiny zimní Sibiře.
Jednu cestu na Bajkal už za sebou má, byl také na Uralu, v pohoří Sajany či na poloostrově Jamal. V drtivé většině právě v době, kdy je vše pokryté sněhem a teploty se pohybují hluboko pod nulou.
Deset dní neviděl živého člověka
"Měl jsem z toho velkou obavu, nevěděl jsem, kde je ta hranice, že si člověk začne povídat sám se sebou a začne bláznit. Druhou motivací bylo moje ego - věděl jsem, že v roce 2010 jezero přešli dva Češi. Řekl jsem si, proč bych to nezopakoval," vypráví Beneš.
Inspiroval ho také článek o Angličance Rosie Swalové. "V 57 letech jí zemřel manžel na rakovinu. Ona založila jakousi nadaci a řekla, že ve svých 58 letech oběhne svět. Nechala si postavit vozík, zapřáhla se do něj a skutečně ten svět za pět let oběhla. Tak já jsem si také nechal postavit vozík, zapřáhl jsem se do něj a přešel jsem Bajkal," popisuje muž, který je v civilu stavebním technikem.
K Bajkalu letos ústecký dobrodruh mířil už podruhé. Prvně tu byl v roce 1990, kdy jel jako člen tříčlenné skupiny budovat tábor u ostrova Olchon. Expedice tehdy měla i devítičlenné psí spřežení.
Samota ale nakonec podle jeho slov nebylo to nejhorší, co ho na výpravě, kterou odstartoval 24. února na ruzyňském letišti, potkalo. "S psychikou jsem problém neměl, i když jsem 10 dní v kuse neviděl živého člověka. A pak ten první, koho jsem potkal - je to neuvěřitelné - byl Čech Marek Šimíček z Ostravy, který jezero také zdolával," uvádí s tím, že kontakt s rodinou a přáteli mohl udržovat díky satelitnímu telefonu.
"Největší problém byla moje vlastní blbost, za kterou jsem se proklínal. Byla to věc, kvůli které jsem zvažoval, že to celé zabalím. Do letadla nemůžete vzít benzin, musel jsem ho koupit až na místě. Největší chyba byla, že jsem ho nalil do nevysušených PET lahví od minerálky. Pak jsem měl celých 21 dní velké problémy si připravit vodu, které jsem denně potřeboval aspoň 3 litry, abych se napil a připravil si jídlo - všechna jídla jsem měl instantní. Byl jsem z toho nešťastný. Vařič špatně hořel nebo nehořel vůbec, stan byl plný sazí, já jsem byl plný sazí," popisuje Beneš.
Na výpravě zhubl o devět kilogramů
Prozradil, že kvůli velké fyzické námaze, ale i instantní stravě, která mu příliš nechutnala, zhubl během výpravy 9 kilo.
"To jídlo je hodně drahé, ale mně to prostě nechutnalo, spoustu jsem toho vyházel. Teď už chápu, proč nade mnou celou cestu kroužili krkavci - čekali, kdy zase něco odpadne," podotkl. Jeho zásoby a vybavení na počátku cesty vážily 55 kilogramů, měl zhruba kilo jídla na den.
Na náročnou pouť se připravoval asi 1,5 roku. "Ušil jsem si stan, postavil jsem si vozík, doplnil jsem si vybavení a začal jsem trénovat. Běhal jsem s vozíkem, se zátěží. Snažil jsem se simulovat režim, který mě čekal na jezeře. Za tu dobu jsem naběhal možná dvakrát to, co jsem přešel, takže asi 1 200 kilometrů," vypočítává Beneš s tím, že vzdálenost od jižního k severnímu konci Bajkalu je asi 650 kilometrů.
Jaké přesně zažil během své cesty na zamrzlém jezeře venkovní teploty, přesně neví, neměl s sebou teploměr. "Jestli je nebo není zima, poznám podle toho, jestli slanina jde ukrojit nožem, nebo musí člověk vzít sekerku. To už je tak kolem -25 stupňů a míň. To nastalo asi dvakrát, v noci. Přes den mohlo být kolem -15, což je na běhání příjemná teplota," líčí dobrodruh.
Krajina zamrzlého Bajkalu podle něj není vyloženě ztichlé místo. "Neustále se tam ozývají rány jako na vojenské střelnici, zvlášť v noci. Když zajde slunce, led se stahuje a praská a vytváří trhliny, do kterých se můžete propadnout, což se mi jednou stalo. Navíc je v této oblasti asi 2 tisíce zemětřesení za rok, to je pak takové dunění, jako by se proti vám řítil nákladní vlak," upozorňuje Beneš.
