Dobří skřítkové Antarktidy

-
Na taková setkání, jaké jsme zažili před lety v Antarktidě,se nezapomíná. Hned zkraje výpravy jsme narazili na udatného chlapíka. Sahal nám po kolena, ale vypjal prsa, rozpřáhl křidélka a zastoupil nám cestu, zjevně odhodlán neuhnout ani o píď. Za ním se tetelila jeho družka, zrovna jako by říkala: Neblázni, jsou větší, něco ti udělají. Ale on nedbal. Když jsme ho kousek odstrčili, hněvivě se rozkřikl, že to tak nenechá.

Jinak se náš vstup do kolonie tučňáků odbyl bez konfliktů. Její obyvatelé pouze na chvíli zpozorněli, prohlédli si nás, zobákem zkusmo ďobli, stačilo však vysvětlit, že přicházíme v míru. Přijali nás mezi sebe a dál se věnovali svým běžným starostem. Byl leden, čas léta a skoro v každém hnízdě z kamínků se vrtěl chomáč šedého chmýří, někde i dva. Nakrmit ty hladové krky, když odkryté moře - jediný zdroj potravy - je ještě hezkých pár kilometrů daleko, to dá práci. T ím spíše, že tučňáci jsou sice ptáci, jenže nemohou létat a ani chůze na krátkých nožičkách jim moc nejde. Zato později, když jsem je viděl lovit v moři, to bylo něco. T eprve pod vodou jako by létali. Jejich úzká křídla se mění v účinná vesla a svou rychlostí by hravě předstihli kteréhokoliv šampiona světových bazénů. Přesto si m usí dávat moc dobrý pozor, protože v moři po nich jde jak tuleň levhartí, tak kosatka, a ti jsou ještě rychlejší. Na zemi však tučňák nemá nepřítele, jehož by se musel bát. Ani člověk mu už většinou neubližuje. Polární výpravy jsou natolik zásobené, že jim netřeba živit se jeho masem či vejci jako někdy za starých časů. Hlavně na jejich ochranu byl dokonce vydán zákaz pobytu psů v Antarktidě. Přestože ornitologie zná sedmnáct druhů tučňáků, jenom dva z nich se dokázaly přizpůsobit nejtvrdším životním podmínkám za polárním kruhem a osídlit i nejvzdálenější břehy antarktického kontinentu a přilehlých ostrovů. Oba druhy vytvářejí mnohatisícové kolonie i u pobřeží královny Mary. Kotvili jsme tam měsíc,a tak byla příležitost poznat je trochu důvěrněji. Raději než flegmatické tučňáky císařské (největší ze všech) jsem navštěvoval jejich menší příbuzné,tučňáky kroužkové. Své české pojmenování si vysloužili bílými kroužky kolem očí. Jinak jim všude říkají tučňáci Adélini. Nazval je tak před půldruhým stoletím na počest své ženy jejich objevitel, francouzský mořeplavec Dumont d'Urville. Jsou to vyložení sangvinici čilí, zvědaví, společenští. Jejich brebentící kolonie se rozkládá po oblých skalních temenech Hasw ellových ostrovů, vystupujících z mocného příbřežního ledu. Cestou z pevniny přes zamrzlý průliv, za bezvětrných dnů, kdy se nad krajem klene veliké ticho, jsme je slyšeli už z dálky a těšili se na ně. Ledacos jsem o nich věděl, přesto mě udivilo, kolik vysloveně člověčích rysů se v jejich chování projevuje. Kolik rozmanitých individualit, povah a sklonů se dá po čase rozpoznat pod jejich uniformním zevnějškem. V e své batolivé důstojnosti jsou tito skřítkové překvapivě dokonalou karikaturou člověka. Věda se o ně intenzivně zajímá už dlouho. Zkoumá jejich fyziologii, jejich úžasnou mrazuvzdornost (hlavně těch císařských), jejich schopnost (mezi ptáky naprosto ojedinělou) lovit i ve stametrových hlubinách a přitom ani po prudkém vynoření neprojevovat známky tzv. dekompresní nemoci. Ale mě spíše zaujala schopnost »adélek« tam dole,na okraji největší a nejdrsnější pustiny světa, mimoděk v lidech vyvolávat pocit dobré nálady. Neviděl jsem nikoho, kdo by se při pohledu na ně chmuřil. Každý měl hned pusu od ucha k uchu nebo alespoň úsměv v očích. A to není málo.

Stanislav Bártl je novinář, spisovatel a cestovatel, který se zaměřuje na polární kraje. Byl třetím Čechem, který stanul na půdě Antarktidy.