Do srdce Sahary

- Tuareg za volantem pobízí své auto jako velblouda. Sotva landrover sjede z cesty do otevřené pouště kdesi u hranic Libye s Nigerem, přidá plyn a zahaleká: »Oj, tenééére!« Tímto pokřikem celé generace Tuaregů poháněly velbloudy, aby se dali do pohybu. Tenere znamená poušť. Auto skáče po dunách, Tuareg Ali Ajjás Muhammad ho stále povzbuzuje a celý září. Je doma, je na Sahaře. Je ve svém živlu i tehdy, když se po něm žár pouště rozmáchne jako šavle tasená z pochvy a vyrazí mu dech. Za soumraku, když poušť zčervená, jako by se styděla za to vedro přes den, je pro něj hračkou vybrat tábořiště.

Musí to být na kopci, aby byl rozhled a nespláchla vás nějaká bouřka. Utopit se na Sahaře by bylo trapné. Na východě musí být skála nebo duna, která ráno poskytne stín. Není třeba se hned začít škvařit. Tábořit na Sahaře je snadné. Jedním tahem dlaně vyhrábne Ali v písku mělkou jamku a to je ohniště. Stropem je obloha a písek postelí. Později, když v popelu upeče nekvašený chléb, vypráví Ali o roce 1977, kdy jako mladý muž poprvé vyrazil s karavanou velbloudů dolů na jih, do Nigeru. A zatímco rozlévá silný,sladký čaj, vypráví i příběh o tom, jak jednoho Tuarega, skoro ještě chlapce,zabila fata morgana. »Poslali ho poprvé samotného pro vodu a on už se nikdy nevrátil,« začíná Ali. Jet pro vodu, to znamenalo trmácet se řadu dnů s osly ke studni. A co bylo dál? »Ten chlapec naplnil měchy a když se vracel, po pár dnech před sebou uviděl jezero. Myslel si, že tam někde v dálce zapršelo, to není na Sahaře neobvyklé. Aby ulevil zvířatům, vylil měchy; myslel, že je znovu naplní u jezera. Jenže jezero, to byl jen přelud. A on už se nestihl vrátit. Jeho tělo později našli na půli cesty.« Ali kroutí hlavou a říká, že dodnes nemůže pochopit, jak ten mladík mohl takhle naletět. A má pravdu, člověk nemusí být zrovna seržant Cizinecké legie, aby brzy zjistil, že fata morgana je průhledný lhář. V knihách působí tajemně,ale tady je to jen nepřesvědčivá, lesknoucí se stříbrná placka v dáli. Poušť vůbec není úplně taková, jak by si ji člověk představoval. Není v ní hodně písku, nýbrž hodně kamení. Není to jen vyprahlá pustina, ale také spousta zeleně. Není to už dávno hřbitov karavan ani past, kde místo patníků leží vybělené kostry. Když konečně najdete kosti velblouda a tušíte velký příběh, řeknou místní: »Aha, to je ten Muammarův velbloud, jak ho před dvěma roky porazilo auto.« Skutečná Sahara, tuarežská tenere,není romantika a dobrodružství, nýbrž pustina a nepohodlí, kde je určitě hodně krásy, ale také dost nudy. Nejnapínavějším zážitkem bývá píchlé kolo. Ale Sahara, to je především samota. Jedete sami hodiny, pak se najednou objeví auto a jste za něj strašně rádi. Řidiči se ale nijak nezdraví. Asi to berou jinak. Když se večer mezi skály pohoří Akakus přímo v srdci Sahary zavěsí Měsíc,jemuž zbývá den do úplňku, člověk může jít stále za světlem, vnímat bosýma nohama vlažný písek a cítit se zcela mimo tento svět. Sahara, to je také ale pouhá iluze samoty. Když si myslíte, že jste opravdu sami a šlapete na panenský kousek pouště, vsaďte se, že brzy zakopnete o plechovku nebo uvidíte autobaterii. Poušť je jedno obrovské vrakoviště aut a smetiště. Když návštěvník zaznamená, že pouštní město Ghadámes je na rozdíl od Tripolisu bez odpadků, dostane se mu odpovědi: »To víte,tady to mají kam vyvážet. Poušť je veliká.« Sahara, to je i člověk. Pneumatiky nemají rády vedro, a tak praskají. Při prvním defektu se ukáže, že rezerva je chatrná a hever nefunguje. Místní zůstávají v klidu: »Inšallah, děj se vůle Boží.« A děje se. Za chvíli jede v protisměru dodávka, která zastaví, půjčí hever, naloží pneumatiku a odveze ji k opravě zpět do města. Za dvě hodinky se vrací a místo nadávání na ztrátu času se její majitel usmívá: »Přivezl jsem vám trochu čaje. Dáte si?« Sahara, to je také důvěra. Nevadí, že v Ghariánu ve středu Libye není kde spát. Rodina jednoho učitele ráda přenechá cizincům na přespání svůj diván, obývací pokoj, a ještě je nakrmí obrovskou mísou kuskusu se skopovým. Sahara, to je také krása největší pouště světa. Po týdnu cestování už nevěříte na Saharu písečných dun: pravou tváří pouště je hammáda, kamenné pole. Desítky kilometrů se táhnou pláně černého a někde červeného kamení. Jinde jsou shluky stolových hor. A jinde poušť vypadá jako čerstvě zorané a vyschlé pole. Sahara je ale také ubíjející jednotvárnost. Vzdálenosti jsou nekonečné a kilometry měří, zdá se, víc než obvyklých tisíc metrů. Aby se lidé zabavili, vyprávějí si při jízdě nejrůznější hlouposti. Třeba Tuareg Ali vyprávěl tento vtip: Tuareg jede již týden pouští a začíná se mu stýskat po nějaké ženě. Snaží se užít si s velbloudicí, ale ona nepostojí a nepostojí. Stále mu utíká. A jak ji tak honí, narazí na zemdlelou krasavici. Dá jí napít a když se žena zotaví, řekne mu sladce: »Za to, že jsi mě zachránil, pro tebe udělám vše, co chceš. Opravdu vše.« Muž neváhá: »Tak tady máš uzdu a podrž mi velbloudici.« Ali se dobře baví a dlouho nechce věřit, že tenhle vtip znají desítky let i v »Číkiji« ve střední Evropě. Samozřejmě, Sahara, to je také vedro. V srpnu bývá ve stínu pětačtyřicet. Jablko v batohu pukne a pustí šťávu jako při opékání na ohýnku. Plastikovou láhev s vodou žár snadno zdeformuje podle křivky zadní sedačky vozu. Nejhorší je to uvnitř auta, neboť Ali klimatizaci považuje za nesportovní věc. Člověk tak má jen dvě volby: dusit se žárem v autě se zavřenými okny,nebo je otevřít a nechat se opékat vlnami žhavého vzduchu. Těžko říct, co je lepší. Pravdou je, že když vylezete ven, máte pocit, že tam je příjemněji. A pravdou také je, že za chvíli spěcháte zpět do auta a přísahali byste, že uvnitř je to lepší než venku. Ale Sahara, to je především Afrika. Je to chléb pečený v popelu, ale i noční zuřivá hádka dvou Nigeřanů o ženu za plotem rákosového tábora v Ghátu, úplně dole na jihu. Je to kozí vak s vodou, který visí na boku landroveru jako železná zásoba. Je to trojí zhoupnutí velblouda, když s jezdcem vstává. A je to také sinavé světlo, které dopadá na vzrušené tváře snad dvaceti mužů, sledujících pod nočním nebem v písku na okraji vesnice televizní přenos fotbalového zápasu. Zatímco tehdy všichni fandili, Tuareg Ali žvýkal svůj nezbytný klacík, který čistí zuby,a zvažoval, zda má poslechnout vábení své francouzské přítelkyně. Poušť, nebo ranní káva a croissant v Arles, to je přece rozdíl... Kdesi v pohoří Akakus se rozhodl, že zůstane doma. V poušti. Oj, tenere!

Může se hodit

JAK SE TAM DOSTAT

Do Libye a na Saharu těžko doporučit cestu na vlastní pěst, zařizování i pohyb na místě by bylo obtížné.Jedinou cestovní kanceláří v ČR, která organizuje cesty do Libye, je brněnská CK Eminent, tel [phone]. Nabízejí tam klasické okruhy od zhruba 25 000 korun, ale dobře ušijí i individuální cestu přímo na tělo.

JAK NEMÍT PROBLÉMY

Libye je politicky drsnější země, ale není se čeho bát, pokud turista zrovna nepřijíždí s úmyslem přesvědčit Libyjce, že lépe by jim bylo bez Kaddáfího. Nelze používat videokameru a je třeba dávat pozor, co fotíte.

CO OCHUTNAT

Kuskus, což je jídlo severní Afriky.Je to jakási krupková kaše. A libyjské polévky, které jsou vynikající. Vliv italských kolonizátorů zůstává na libyjském stole stále patrný.

Stolové hory vyvracejí představu, že sahara je především oceánem písečných dun.