Dny strachu v moři švábů

Byly to tři dlouhé dny a noci ve vězení plném švábů, ve zmatku, ve strachu z nevypočitatelných policistů, kteří je dlouhé hodiny vyslýchali. "Žili jsme v hrozné nejistotě, bez kontaktu s okolním světem. Netušili jsme, co se děje," říká Peter Götell, švédský novinář listu Sundsvalls Tidning. Vloni v srpnu byl spolu s kolegou a kolegyní po tři dny vězněn kubánskou policií. Dva dny strávili ve stejném vězení, kde byli zpočátku drženi Ivan Pilip a Jan Bubeník. "Bylo to tvrdé místo, sklepení starého domu, vězení jako z nějakého historického filmu," řekl včera Götell v telefonickém rozhovoru. "Dovedu si představit, jak na tom jsou. Zažila jsem to," říká zase polská novinářka Anita Blaszczaková, která byla také během svého loňského pobytu na Kubě vězněna kubánskou policií. .

"Byly tam kamenné podlahy, tisíce švábů, otřesné hygienické podmínky. Záchody nefungovaly, voda tekla jen několikrát za den." Jídlo bylo strašné. "Opravdu se nedalo jíst, co nám dávali. Byla to většinou rýže, fazole a chleba. Naštěstí nám jídlo posílala ambasáda."

Götell na Kubě spolu s přáteli pořádal seminář o médiích a setkal se s disidenty. Byli zatčeni brzy ráno, kolem sedmé. Dodnes mu není příliš jasné, za co je vlastně drželi ve vězení. "Říkali nám, že máme velký problém, že jsme agenti imperialismu, že nás platí Spojené státy. Bylo to všechno absurdní," říká. Vyslýchali je odděleně, pět až šest hodin po dva dny. V den zatčení přestali s výslechem až nad ránem.

"Většinou se chovali poměrně korektně, i když pochopitelně byli dosti nepřátelští. Mě nutili například podepsat dokument, který tvrdil, že jsem měl 25 000 dolarů, což nebyla pravda. Nepodvolil jsem se." Tak jako v případě české dvojice byl velkým problémem kontakt s velvyslanectvím. To se o jejich zadržení dozvědělo až z kruhů disidentů, kubánské úřady jim nic nesdělily. Se zástupci ambasády, která se jim horečně snažila pomoci, se mohli setkat jen jednou.

"Nevěděli jsme, co s námi bude. Doufali jsme, že nás vyhostí," říká. "Báli jsme se, samozřejmě. Existuje zákon, říká se mu pendrekový, který může být použit i na cizince, ale nemyslím, že se to kdy stalo. Užívají ho hlavně proti Kubáncům v amerických službách." Po třech dnech je vypověděli ze země. "Půl dne nás drželi na prázdném letišti, v úplné izolaci." S ambasádou se kubánští policisté nebavili. "Hráli si s ní. Slíbili tajemnici, že nás bude moci doprovodit na letiště, jenže pak ujeli. Do letadla nás nechali nastoupit jen pár minut před odletem." 
 

Příběh druhý:

Můžeme vás klidně zabít, říkali kubánští policisté 
Polská novinářka Anita Blaszczaková měla však na rozdíl od Pilipa a Bubeníka víc štěstí - po dvou dnech byla vyhoštěna. "Přijela jsem na Kubu na turistické vízum, ale ve spolupráci s americkou nadací na obranu lidských práv Freedom House. Setkali jsme se s opozičními novináři a disidenty a pak nás zatkli," uvádí Blaszczaková.

"Nebyli hrubí, ale zkoušeli na nás známé metody psychického teroru - mnohahodinové výslechy i nekonečné čekání, kdy vůbec netušíte, co se s vámi bude dít," vzpomíná novinářka na výslechy kubánskou policií. "Asi nejhorší bylo, když mi řekli: Podívejte, jak jsme hodní, jenom vás vyslýcháme. A přitom jsme vás mohli klidně hodit do moře a nikdo by se o vás už nic nedozvěděl," říká Blaszczaková, redaktorka ekonomické rubriky varšavského deníku Rzeczpospolita.

Podmínky, ve kterých ji Kubánci věznili, byly podle jejích slov na tamní poměry ještě docela ucházející. "Ale samozřejmě, podzemní cela s pryčnou, umyvadlem a mísou není zrovna povznášející místo," konstatuje. Vyšetřovatelé tajné policie byli velmi dobře informováni o všem, co na Kubě dělala. Blaszczaková se obviněním z protistátní činnosti snažila čelit tím, že nebyla na nezákonnost svého jednání při příletu upozorněna.

"Říkala jsem jim, že i jako turisté máme přece právo mluvit, s kým chceme, a nikdo nám nikdy neřekl, že je to nezákonné," konstatuje novinářka, jejíž případ plnil několik dní první stránky polských novin. Podle Blaszczakové hrálo při jejím zatčení, stejně jako nyní, zřejmě roli i to, že Polsko společně s Českou republikou prosadily v OSN rezoluci proti Kubě. "Ve sdělovacích prostředcích tehdy panovala protipolská hysterie. Přes tuto mediální masáž se k nám normální lidé chovali velice přátelsky a velice se zajímali o to, jak to u nás po pádu komunismu vypadá," uvádí.

Když byla po třiceti hodinách strávených v kubánském vězení eskortována na letiště, čekalo ji ještě jedno překvapení. Kubánská policie jí předložila účtenku za pobyt v žaláři: osmačtyřicet amerických dolarů.