Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Divokým Balúčistánem

  18:01aktualizováno  18:01
Sedíme na korbě pickupu uhánějícího rozpálenou pouští k pákistánské hranici. Za sebou jsme nechali nevzhledný Zahedán, poslední velké město jihovýchodního Íránu, o jehož existenci většina Íránců snad ani nemá ponětí. Vojáky tam prý posílají sloužit za trest. 80 km dlouhou cestu zpestřuje řada policejních kontrol. Jde o citlivou oblast u hranic s Pákistánem a Afghánistánem a pašování je tady zaměstnáním na plný úvazek.

Na posledním checkpointu se policista zajímá o obsah kanystru, na němž sedím. Uvnitř je pochopitelně nafta, v tomto pásmu už zakázaný artikl. Litr tu stojí v přepočtu padesát haléřů, zatímco v Pákistánu téměř dvacetkrát tolik. Na hranici se tudíž dá nenápadný kanystřík výhodně zpeněžit. Řidič se s ozbrojeným příslušníkem hádá, ale vypadá to na nekompromisní konfiskaci. Šofér se však nemíní svého kontrabandu vzdát. Začíná dětská tahanice. Ostatní policisté jen apaticky přihlížejí, asi jde o každodenní záležitost. Až když ozbrojenec výhrůžně vytahuje pistoli, se náš pašerák kanystru pouští a nasedá do auta. Přestože vyvázl bez pokuty nebo zatčení (policie si s naftou určitě poradí), nadává celou cestu k hranici.

Taftan je snad nejžalostnější místo celého Blízkého východu. Městečko na hranici tvoří na pákistánské straně všehovšudy celnice, špinavý hotýlek a tržiště s pašovaným zbožím. Mezi tím se po prašných ulicích bez asfaltu a jakékoliv zeleně prohání kozy, oslí povozy a toulaví psi. Lidé tu jsou…divní. Aby ne. Teploměr na íránské celnici ukazoval 52 °C ve stínu. Život v takových podmínkách asi nenechá člověka bez následků. V Taftanu se naprostá většina obyvatel živí pašováním nebo ilegální výměnou peněz. Za městem stojí tzv. drum bazar, kde jsou složeny sudy s pašovaným benzínem. Ten se pak dále prodává u provizorních pump v poušti. Samozřejmě s tichým souhlasem lehce uplatitelných úředníků.

Na rozdíl od relativně civilizovaného Íránu vládne v Pákistánu neskutečný chaos a špína. Příkladem jsou třeba zdejší dopravní prostředky. Zahir, hrdý majitel dopravní společnosti o čtyřech "moderních deluxe busech", nám u celníků prodává lístky na cestu do Quetty ještě předtím, něž oficiálně vstupujeme do země. Přistavěný vrak má do moderního autobusu hezky daleko. "Za deset minut vyjíždíme," ujišťuje nás Zahir, když jako první pasažéři usedáme na zaprášená zadní sedadla. Tlupa nahaněčů se zatím venku snaží nalákat další cestující. Postupně se zaplňují všechna sedadla a za necelé tři hodinky opravdu jedeme.

Zahedán spojuje s Quettou i železnice, cesta vlakem se však často protáhne přes třicet hodin. Asfaltem byla 600 km dlouhá silnice do Quetty, oficiálně část "evropsko-asijské dálnice", pokryta teprve před třemi roky. Předtím se jezdilo pouze v kolejích vyjetých v písku. Ani dnes však není cesta snadno sjízdná. Asfalt už na mnoha místech chybí a vítr navíc často navane na silnice několik metrů vysoké písečné duny. Vozidla je pak musejí objíždět a nezřídka přitom zapadnou do písku. Pasažéři pak musejí vystoupit a pomáhat s vyprošťováním.

Písek je asi největším nepřítelem cestovatele. I když si zabalíte celou hlavu do šátku, drobná zrníčka si vždy najdou cestu do vašich uší nebo mezi zuby, dokonce i do objektivu fotoaparátu. Když v protisměru projede vozidlo, vlna rozvířeného písku proletí otevřenými okny celým autobusem a usadí se na apatických pasažérech. Při každém takovém setkání se řidiči zdraví hlasitým troubením melodického klaksonu. Ten slyšíme skoro pořád; troubí se totiž i při průjezdu vesnicí, když chce řidič někoho předjet, při předjíždění i po něm, nebo když se na silnici objeví zvíře.

Další pohromou jsou zpomalovače - asfaltové vlny na silnici před osadami, jež mají řidiče přimět, aby před nimi přibrzdili. Zahirův šofér však všechny překážky ignoruje, a tak na našich zadních sedadlech při každém přejezdu létáme až ke stropu. Zahir navíc nechal všechna sedadla posunout o něco dopředu, aby do zadní části mohl přidat ještě jednu řadu a tím více vydělat. Volného prostoru na nohy tedy příliš nezbývá.

Balúčové říkají, že Balúčistán je země, které Alláh přidělil to, co mu při stvoření světa zbylo. Z celkové rozlohy Pákistánu zabírá tato provincie 43%, většinu tohoto území však pokrývá nehostinná poušť, kde žije pouhých šest milionů obyvatel. Většinu z nich dosud tvoří kočovníci, kteří na jaře a v létě putují se svými kozami, osly, ovcemi, velbloudy a koňmi po horách a pastvinách a na zimní měsíce se uchylují do vesnic v nížinách.  

Odhaduje se, že Balúčistán je osídlen už od doby kamenné. Do dneška se na území vystřídala celá řada kmenů a dobyvatelů - Alexandr Makedonský, Arabové, Peršané, Mongolové i Britové. Britští kolonizátoři využívali provincii jako cestu do Afghánistánu během anglicko-afghánské války v polovině minulého století. Lehce zmodernizovali hlavní město provincie Quettu a silnici k hranici s Íránem. Jinak je tato pustina pramálo zajímala a ani ji nepovažovali za součást své indické kolonie.

Když s nezávislostí Pákistánu a Indie Britové v roce 1947 odešli, Balúčistán upadl do chaosu kmenových válek, kdy se vládci jednotlivých distriktů snažili uchopit moc a zničit své sousedy. Zcela ovládnout všechny zapadlé oblasti se pákistánské vládě nepodařilo dodnes a provincii jednoduše rozdělila na regiony A - stabilní a regiony B - neklidné. Stabilní a povětšinou bezpečné oblasti, mezi které patří hlavní silnice a železnice vedoucí do Íránu a města ležící na této trase, včetně Quetty, ovládají státní úřady a policie. "Béčka" pak fakticky spravují vůdci tamních klanů.

Velkou ranou pro vládu i mnoho obyvatel Balúčistánu byla afghánsko-sovětská válka, která do pohraničních oblastí Pákistánu vyhnala přes tři miliony uprchlíků a s nimi i spoustu levných zbraní. Válka v Afghánistánu také odklonila tzv. hippie trail, trasu, kterou se koncem 60. let vydávali hippies a po nich další cestovatelé po souši do Indie. Proto dnes pozemní cesta na indický subkontinent vede oklikou přes poušť Balúčistánu.

Přes poušť do Íránu a dál do Evropy neproudí jen šperky. Afghánistán ročně vyprodukuje 6000 tun opia, Pákistán 500 tun. Kilogram heroinu, který se z opia vyrábí, se přitom v Evropě prodá za 100 000 dolarů. To je asi třistanásobek původní ceny, za niž opium prodá pěstitel v Afghánistánu. Pro chudé obyvatelstvo je tedy pašování lákavým a často i jediným možným způsobem obživy.
Po další modlitební pauze se dávám do řeči s afghánským Paštůnem Ahmedem. Má evidentně dobrou náladu, vrací se totiž ze služební cesty, jak tomu sám říká, z Íránu, kde se mu podařilo udělat dobrý obchod. Jako údajně dalších patnáct afghánských uprchlíků v autobuse se živí pašováním stříbra a drahokamů. Do východoíránského Mašadu dovezl dřevěné růžence a na zpáteční cestu nakoupil sedm set stříbrných prstenů. Tentokrát měl štěstí na shovívavé celníky, a tak nemusel platit příliš vysoké úplatky. Zboží chce zítra výhodně prodat quettským klenotníkům.

V noci nám dochází voda a doplnit ji nemáme kde. V žádné z těch několika vesniček, kterými projíždíme, autobus nestaví. Ostatní pasažéři zřejmě také nejsou dobře zásobeni nebo šetří na horší časy. Zastaví se jen v čase modlitby a ten přijde vždy, když jsme zrovna uprostřed pouště. Muslimové, tedy celé osazenstvo busu kromě nás, se vyhrnou ven, pomodlí se a jedeme dál.

Do Quetty, hlavního a jediného většího města provincie, přijíždíme naprosto dehydrovaní po sedmnácti hodinách útrpné jízdy. Předměstí jsou prorostlá háji datlových palem (balúčština má skoro sto výrazů pro datle) zavlažovanými z četných vodních nádrží. Centrum města je oproti tomu shlukem špinavých ulic a domků zahalených v hustém smogu. Quetta leží v horách v nadmořské výšce 1680 m, přesto je tady i v létě horko jako v peci, zatímco v zimě mohou teploty klesnout až na -20°C.

To, co dělá Quettu zajímavým místem, jsou její obyvatelé. Po staletí byla důležitou křižovatkou cest obchodníků i dobyvatelů, z nichž se vytvořila pestrá směsice národností. Třemi hlavními skupinami jsou Balúčové (v překladu "tuláci"), váleční Paštúni a kočovní Brahuici, jejichž jazyk je prý podobný tamilštině, jíž se dnes mluví v jižní Indii. Početní jsou také persky mluvící Hazarové, potomci Mongolů, a zejména uprchlíci z Afghánistánu, kteří už ovládli značnou část místního obchodu.

Přestože málokterý zdejší kmen má pověst mírumilovného národa a osobní spory se často řeší za pomoci zbraní, místní lidé, ostatně jako většina Pákistánců, jsou  proslulí svou neuvěřitelnou pohostinností. Afghánci se soustřeďují hlavně kolem barevného Kandahárského bazaru, kde se dá koupit vše od pistáciových oříšků po kalašnikova.

děti v horském údolí v Pákistánu

Každá pákistánská rodina se v horách musí neustále starat o palivo

Typický most v pákistánských horách

Přírodní kontrasty horského údolí v Pákistánu

Autor:



Nejčtenější

Sovětské mapy světových měst byly jako Wikipedia a Google Maps v jednom

Sověti byli pečliví: takhle detailně zmapovali New York (vpravo) a přístavní...

Podle sovětských civilních map vlastních oblastí se spolehlivě bloudilo. A to byl záměr, měly totiž mást Západ i za...

Hitparáda turistických přešlapů. Čím zaručeně naštvete místní obyvatele

Turista si užívá krmení volně žijících hyen v Hararu v Etiopii.

Chtějí toho vidět co nejvíc a v neposlední řadě jsou důležitým zdrojem příjmů. Z pohledu místních obyvatel jsou však...



Nejkrásnější partie Krounky. Parádní výlet s ferratou, kterou zvládnou i děti

Krounka v Otradově

Doslova pohlazením po duši je putování údolím říčky Krounky na Chrudimsku. Nejhezčí pasáž pojmenovaná Šilinkův důl je...

Les nad Kateřinkami ukrývá tajemný pomník. Nikdo neví, kdo ho vztyčil

Vojtěch Mai objevil žulový pomník, který ve stráni nad Kateřinkami stojí...

Nikdo neví, proč tam je, ani kdo ho nechal postavit. Přitom ve stráni nad libereckými Kateřinkami stojí odhadem dobrých...

Český skialpinista nepřežil 300 metrů dlouhý pád ve Vysokých Tatrách

V Nízkých Tatrách zahynuli dva skialpinisté z Česka (26. listopadu 2017)

Český skialpinista ve čtvrtek nepřežil dlouhý pád ve Vysokých Tatrách na Slovensku. Informovala o tom horská záchranná...

Další z rubriky

Apokalypsa v dinosvětě: Největší Jurský park minulosti postraší i pobaví

Obří monstra před lety děsila návštěvníky, nyní hnijí v lese a člověk by nad...

Obří monstra před lety děsila návštěvníky, nyní hnijí v lese a člověk by nad nimi spíš zaplakal. Podívejte se na fotky...

Hitparáda turistických přešlapů. Čím zaručeně naštvete místní obyvatele

Turista si užívá krmení volně žijících hyen v Hararu v Etiopii.

Chtějí toho vidět co nejvíc a v neposlední řadě jsou důležitým zdrojem příjmů. Z pohledu místních obyvatel jsou však...

Začínají Bratislavské městské dny 2018, nabídnou videomapping i ostrov Sihoť

Bratislavský hrad je po právu hlavní dominantou.

Oblíbené Bratislavské městské dny, které každoročně přilákají do ulic hlavního města Slovenska tisíce lidí, se konají...

Najdete na iDNES.cz