Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Divoký bolívijský jihozápad

aktualizováno 
Po noci strávené osamělou jízdou autobusem z metropole La Paz je seznámení s novými tvářemi tady v Uyuni vítanou změnou. K výletu za zdejšími přírodními krásami vytváříme bez problémů požadovanou šestičlennou skupinu. I když by se rozlámané tělo nejraději někam natáhlo, noví společníci chtějí z časových důvodů vyrazit ještě dnes, a tak nezbývá než se podřídit většině. Koneckonců prašné, studené a větrné Uyuni má hodně daleko do místa ideálního k odpočinku.

  Dopoledne vyrážíme terénní Toyotou severozápadním směrem do vesnice Colchani. Tam odbočujeme na západ a vjíždíme na Salar de Uyuni. Jedná se o vyschlé slané jezero s úctyhodnou rozlohou 12 000 km², ležící v nadmořské výšce 3650 metrů. Tato oblast náhorní roviny altiplana postrádá jakýkoliv vnější odtok, a tak se minerály spláchnuté ze svahů okolních hor usadily vždy v nejnižším dostupném bodě, v tomto případě tedy právě zde. Podobných solných pánví najdeme v těchto končinách několik, tahle je z nich ale největší a nejnavštěvovanější.

  První zastávkou je závod Cooperativa Rosario. Tady probíhá těžba a jodizace soli a také si tu lze zakoupit produkty vyrobené zdejšími řemeslníky. Sortiment je poměrně široký, od suvenýrů a dekorativních předmětů, jako jsou figurky lam či kondorů, až po rozličné kusy nábytku, zvláště židle a zahradní lavice. Společný je materiál, ze kterého jsou všechny tyto předměty vyrobeny. Je jím sůl, které je tu všude kolem opravdu víc než dost. Dno vyschlého jezera obsahuje 10 miliard tun soli, tedy zásoby prakticky nevyčerpatelné. Alespoň v případě, že bude těžba nadále pokračovat za použití krumpáčů a lopat tempem 20 000 tun ročně.

  Dalšímu pozoruhodnému místu se dostalo poetického jména Ojos del Salar, Oči solné pánve. Na první zběžný pohled se zdá, že se jedná o termální prameny. Ale jen do chvíle, kdy si uvědomíme nepřítomnost horkých par, k tomuto jevu obyčejně patřících. Jsou to jezírka, tvořená studenou vodou, která probublává vrstvou soli na její povrch.

  Ještě dále ke středu pláně stojí hotel Playa Blanca, Bílá pláž. Jedná se o unikátní stavbu, při jejíž konstrukci byl použit výhradně materiál zde nejdostupnější. Tedy s výjimkou střechy, k jejímuž pokrytí posloužil rákos. Jinak jsou všechny zdi i veškerý nábytek - židle, stoly, postele - vytesány z bloků soli. Ve dvanácti pokojích se může ubytovat čtyřiadvacet hostů, přičemž jedna noc vyjde na 20 amerických dolarů. O vytápění se stará silné vysokohorské slunce, které přes den vyhřeje bloky soli natolik, že se i přes noc udrží v pokojích příjemné teplo. Horší to asi bude v případě dlouhodobě zatažené oblohy. Za zmínku stojí nápis na informační tabuli, žádající „Prosíme neolizujte zdi“. Po pravdě řečeno, nebýt tu toho upozornění, asi by to člověka ani nenapadlo. Ale takhle… No zkrátka, ty zdi jsou skutečně slané.  V rámci objektivity nutno dodat, že dvě budovy hotelu nejsou rozhodně žádnými architektonickými skvosty. Zajímavé jsou pouze materiálem, z něhož jsou postaveny a na nocleh v tomto zařízení lze hledět jako na značně snobskou záležitost.

  Téměř v samém středu solné pánve se k modré, bezoblačné obloze tyčí skalnatý Isla de Pescadores, Ostrov rybářů, za dávných časů Indiány nazývaný Incahuasi Tahua. Dojem přistání u skutečného ostrova posiluje i „vylodění“ na chráněné pláži. Celý ostrůvek je porostlý trsy tuhé, ostré trávy a stovkami majestátních svícnovitých kaktusů rodu trichocereus. Ti nejvzrostlejší chlupatí obři dosahují výšky kolem osmi metrů. Jinde by podobné místo asi působilo poněkud pustým a neutěšeným dojmem, za daných podmínek ale nabízí vítané osvěžení v monotónní rovině solné pláně. Kromě sporé odolné vegetace tu spatřujeme jen dvě lamy, uvelebené mezi skalisky a flegmaticky nás s okázalým nezájmem přehlížející. Samozřejmě všichni okamžitě šplháme jako kamzíci k vrcholu, odkud se nám naskytne fascinující pohled na vodorovnou sněhobílou plochu, táhnoucí se do všech stran. A skutečně, celá scenérie nejvíc připomíná zamrzlou hladinu obrovského jezera, pokrytou tenkou sněhovou pokrývkou. Bílá linie horizontu je jen místy narušena šedivými obrysy vzdálených hor.
 
  Tady pak začíná naše pouť na jih, během které se budeme prakticky neustále pohybovat na dohled od chilských hranic. Po opuštění solné pánve míjíme pole, osázené plodinou zvanou quinoa. Tahle drobnozrnná obilnina se pěstuje výhradně v andské oblasti a připravuje se z ní například výborná polévka. V osadě Colcha K je náš řidič Honorio pruděn vojáky z místní posádky, kteří se v těchto odlehlých končinách určitě velice nudí a jsou vděční za každou možnost povyražení. Kontrola povolení ke vstupu do pohraniční oblasti je zároveň ideální příležitostí ukázat svojí vlastní důležitost. Ke spánku se později ukládáme ve vesnici San Juan.

  Druhý den zahajujeme v sedm hodin ráno jízdu vyprahlou, ale fascinující krajinou. Jen písek, skály a mračna prachu, vířeného naším autem. Dnes svou cestu poprvé přerušujeme na místě, odkud je dobrý výhled na kuželovitý vrchol sopky Ollagüe (vyslovuje se ojave). Její vrchol čas od času ozdobí bílý obláček, který je ale po chvilce rozehnán foukajícím větrem. Oblak je tvořen plyny, unikajícími z fumarol a sirných jezer, ležících ve výšce 5000 metrů pod vrcholem vulkánu.

  Laguna Canapa je prvním ze série vysokohorských jezer, která budeme postupně míjet. Tady poprvé překonáváme nadmořskou výšku 4000 metrů a také se tu poprvé setkáváme s hejnem plameňáků andských, čítajícím několik stovek ptáků. Když přijíždíme k jezeru, všímáme si nejdříve, že jeho modrá hladina je doslova poseta světle růžovými tečkami. Teprve na břehu jezera se začnou z hrdel nás všech ozývat nadšené tlumené výkřiky. Až tady rozeznáváme s kým máme tu čest a můžeme si dosyta vychutnat půvabný vzhled i graciézní pohyby těchto elegantních opeřenců.

  Zmíněný druh lze snadno rozpoznat podle výrazného černého pruhu na ocasním peří. Kromě něho se ale ve zdejší oblasti vyskytuje i plameňák chilský s lososově zbarveným peřím a červenými pruhy na ocase a poměrně vzácný plameňák Jamesův, nejsnáze identifikovatelný podle tmavočervených nohou. Ten je také ze všech tří druhů nejmenší, zatímco prvně jmenovaný je naopak největší.

  Dalším článkem jezerního řetězu je Laguna Hedionda (jé, další plameňáci!), což znamená Páchnoucí. Důvod k tomuto nelichotivému jménu je zjevný hned po vystoupení z vozidla. Sirovodíkový odér připomínající zkažená vejce je tu opravdu intenzívní. Následuje Laguna Chiarcota (hele, zase plameňáci…) s červenou vodou ve svém středu a bílými břehy, což lze brát jako přípravu na daleko slavnější Laguna Colorada. Čtvrtým jezerem v řadě je Laguna Honda (a další…) a konečně Laguna Ramaditas (ach jo, zase plameňáci…).

  Začínáme si připadat trochu jako na výletě po sluneční soustavě. Ráz zdejší drsné, krutě krásné krajiny se mění snad každých pár stovek metrů. Chvíli připomíná měsíční krajinu, o kus dál si zase říkáme, že takhle nějak by to mohlo vypadat na Venuši, jinde nás napadá další planeta… Příroda povolila uzdu své fantazii nejen co se týká tvarů, ale i barev zdejší krajiny. Díky tomu, že tato oblast je nesmírně bohatá na nejrůznější minerály, objevují se na svazích okolních hor snad všechny barvy malířské palety.

  Dobrým příkladem je až marnotratně barvami hýřící hřeben na pozadí písečné pouště Desierto de Siloli. Při jejím přejezdu ve výšce 4600 metrů zastavujeme u zvláštního skalního útvaru, tvořeného šikmo na sebe poskládanými vrstvami horniny. Jako kdyby si tu někdo odložil gigantickou hromadu sběrového papíru. Tady se nám dostává příležitosti k seznámení s viskačami, hlodavci, příbuznými s mnohem známějšími činčilami. Tihle chlupatí tvorové, připomínající nejspíše králíka s dlouhým veverčím ohonem, nás překvapují svou nebojácností. Nechají se klidně krmit a nechybí mnoho, aby si nechali líbit i pohlazení.

  Na dalším místě z písku vyrůstají několikametrové pískovcové formace. V eleganci tu zcela s přehledem vítězí útvar, zvaný Arbol de Piedra. Jeho jméno opravdu nikoho nepřekvapí: není potřeba obzvlášť velké dávky fantazie k tomu, abychom v něm spatřili Kamenný strom s rozsochatou korunou, vyrůstající z nevysokého kmenu. I když případný houbař by nejspíš přísahal na Kamennou lišku.  

  Cestou odtud postupně ztrácíme výšku a blížíme se ke zřejmě největšímu lákadlu celého okruhu a tím je Laguna Colorada, Červené jezero (ale ne, už těch plameňáků bylo fakt dost…). I tady je původ jeho jména zřejmý při prvním pohledu na jeho hladinu. Na její syté cihlově červené barvě mají největší zásluhu řasy a plankton, kterým se velmi dobře daří ve vodě bohaté na minerální látky. S barvou hladiny nádherně kontrastují zářivě bílé břehy jezera, o jejichž lesk pro změnu pečují zásoby sodíku, hořčíku, sádrovce a boraxu. Plocha jezerní hladiny činí údajně 48 km².
 
  Místo je to dost zvláštní. Na jedné straně se vyznačuje křehkým půvabem a zasněnou melancholickou náladou, která v žádném případě není nepříjemná. Na druhé straně tu člověka přepadá pocit osamělosti, vyvolaný odloučeností tohoto místa. K tomu ještě přispívá značná zima a hlavně bodavě mrazivý vichr, který tu bez ustání fičí. Jedině ti plameňáci a stádečko vikuní, popásající se na tvrdé žluté trávě na břehu jezera, snad ten vítr ani necítí. Každopádně jde o místo značně přitažlivé svou neobvyklou atmosférou. Na jeho západním břehu leží Campamento Ende, ve skutečnosti jen pár cihlových stavení se střechami z vlnitého plechu. Tady také budeme ve vymrzlé noclehárně trávit ve spacácích a ještě pod několikanásobnou vrstvou pokrývek druhou noc našeho výletu.

  Následujícího rána opouštíme v půl páté jen neochotně své relativně vyhřáté pelíšky. Brzy poté se vydáváme ještě hlouběji na jih do nitra Státní rezervace andské fauny Eduardo Avaroa. Ta byla zřízena roku 1973 a do svých dnešních hranic se rozrostla o osm let později. Nabíráme ztracenou výšku a ještě před rozedněním dorážíme k místu s optimistickým jménem Sol de Manana, Ranní slunce, ve výšce 4800 metrů. Jedná se o pánev, posetou desítkami malých kráterů, ve kterých to vře a bublá, a fumarolami, vypouštějícími za vysokých svištivých zvuků oblaka hustého bílého dýmu. Ty nejzdatnější z nich dokážou poslat svoje výpary do výšky několika desítek metrů. Když se za bublavých zvuků vařícího se bahna a syčení tryskající páry procházíme mezi těmi šedivými kotli, představa pekla se stává téměř dokonalou. Chybí tu už jen pár rohatých. Pekelný dojem ještě umocňuje všudypřítomný sirný zápach, vnikající do našich chřípí. My zvídavější a méně opatrní jsme po chvíli celí kropenatí od bláta, vystřikujícího všemi směry z vroucích, šedivě zamračených tůní. Podobně jako vystřelují do výšky jednotlivá zrna popcornu, pukající na rozpáleném oleji.

  Dnešní budíček byl tak nelidsky časný z toho důvodu, že Sol de Manana má údajně ve zvyku se nejokázaleji předvádět právě v čase ranního rozbřesku. Vzhled celé pánve se prý neustále mění, některé otvory do hlubin země se bortí a zavírají, jiné se naopak otevírají či explodují tlakem horkých plynů, nahromaděných pod povrchem zemským. Zdejší zásoby energie mají být už brzy využity v rámci geotermálního projektu, který je tu budován s italskou pomocí.

  Už za plného denního světla pokračujeme k horkým pramenům Termas de Chalviri. V sousedství dalšího jezera, po ránu ještě zamrzlého, po kratším váhání co nejrychleji odkládáme zaprášené svršky a noříme svá ranním chladem roztřesená těla do třicetistupňové lázně. Taková teplota by za normálních okolností asi nikoho neuvrhla do stavu kdovíjakého nadšení. Nám ale připadá voda vzhledem k venkovní kruté zimě daleko teplejší a rochnění v téhle nevelké tůni nám poskytuje už dlouho nepoznanou slast. Představa, že jednou budeme muset tak jako tak tohle místo rozkoše opustit, je zasunuta do nejzazšího koutu mysli.

  Nic naplat, po čase jsme Honoriem vyhnáni na mráz, abychom mohli vyrazit na další etapu cesty. Ta nás má dovést k nejodlehlejšímu místu našeho výletu, kde máme zároveň dosáhnout rekordní výšky 5000 metrů. Tím místem je Laguna Verde, tedy ještě jedno jezero, tentokrát Zelené. Ani tady jméno nelže - díky vysoké koncentraci olova, síry a uhličitanů vápníku se jeho vodám dostává nádherného smaragdového odstínu. Tahle lokalita už vůbec nepůsobí pozemským dojmem. V téhle výšce už neroste ani tuhá, odolná andská tráva, všude kolem nás je jen písek a kamení. Nacházíme se sice jen v nejzastrčenějším koutě jihovýchodního cípu Bolívie, cítíme se tu ale spíš jako na samém konci světa. Nebo ještě lépe na nějaké vzdálené neobydlené planetě. I když se jedná o místo značně nehostinné, vládne tu jakási až tajemná, magická atmosféra. V zelených vodách jezera se marnivě zhlíží kuželovitý Volcano Llicancabur, který tvoří celému panoramatu důstojné pozadí. Jezero údajně nezamrzá ani při dvacetistupňových mrazech, za což vděčí vysokému obsahu minerálů ve své vodě a bez ustání foukajícímu větru, kterým je čeřena jeho hladina.

  První zastávkou na zpáteční cestě je další místo se zvláštní tajuplnou atmosférou. Jakmile opustíme naší Toyotu a oči začnou přejíždět po balvanech, ledabyle poházených ve žlutém pouštním písku, dostavuje se neodbytný pocit deja vu. Tohle místo přece znám, to už jsem někde viděl?! A pak je to najednou jasné: takovouhle náladou se přece vyznačují některá díla španělského surrealisty Salvatora Dalího! Vypadá to, jako kdyby tu kdosi vyrušil nějaké obry ze hry v kostky a oni si nestačili při odchodu ani posbírat svoje hrací náčiní. Uplatňuje se tu stejná rafinovaná jednoduchost, s jakou se můžeme setkat u kamenných zahrad japonských zenových chrámů. Později ani tak nepřekvapí zjištění, že téhle lokalitě se říká Rocas de Dalí, Dalího kameny.

  Cihlově zbarvenou Laguna Colorada tentokrát míjíme po opačném břehu. Odtud můžeme dále na východě obdivovat rozložitý masív Cerro Panizo. Jeho rozeklaný kráter, do dálky zářící jasně žlutou sírovou barvou, vypadá jako rána vyleptaná kyselinou. Po přejezdu hřebenu s na zdejší poměry nebývale bohatým keřovitým porostem míjíme nevábně vypadající naleziště boraxu.

  Krátká odbočka nás dovede do Valle de Rocas, Údolí skal. Tady vytvořila příroda ty nejroztodivnější tvary z rudého pískovce. Některé z nich vypadají jako vztyčené postavy lidí či spíše nějakých fantastických tvorů. V náhle potemnělém světle pod zataženou oblohou tady lze pro změnu vystopovat určitou podobnost s atmosférou pláten Maxe Ernsta.

  Třetí a poslední noc trávíme v osadě Villa Alota. Ve vesnici samozřejmě není zaveden elektrický proud a tak není divu, že se po objevu dvou počítačů v Sala de Computación ve zchátralé budově místní školy dostavuje menší šok. Vše se však vzápětí vysvětluje generátorem, kterým disponuje místní nevelká vojenská posádka. Odtud může být škola v určitých hodinách zásobována elektřinou prostřednictvím natažených kabelů. Počítače napájené proudem z kašlajícího dynama…

  Odtud se následujícího rána vydáváme na zpáteční cestu do Uyuni. Během jízdy vyprahlou krajinou víří před naším vozem nádherné, vysoké a štíhlé tornádo. Měří dva metry v průměru a dosahuje výšky určitě přes 40 metrů. Na zdejší prašné pláni je jich k vidění spousta, tohle ale před námi vyzývavě tančí jak Salome před králem Herodem.

  Zastavujeme ještě na okraji Pampas Coloradas, vyprahlé, rudé, do nekonečna se táhnoucí roviny. Její vodorovná plocha není narušena jedinou terénní vlnou, neoživuje jí jakákoliv známka byť jen sporé vegetace. Honorio tvrdí, že je-li období dešťů obzvlášť vydařené, promění se celá pláň v obrovskou vodní plochu. Teď ale působí její suchem rozpukaná tvář neutěšeným, žíznivým dojmem.

  Na úplný závěr devět set kilometrů dlouhého výletu si ještě prohlédneme už na samém okraji Uyuni zdejší podivný hřbitov vlaků. Cementerio de Trenes působí stejně přízračným dojmem jako celá téměř liduprázdná oblast, ve které se už čtvrtý den pohybujeme. Na dvou kolejích, ztrácejících se v pouštním písku, tu dožívají stařičké lokomotivy, které svého času sloužily k dopravě nerostů, vytěžených na bolívijském altiplanu, do chilského přístavu Antofagasta. Pohled na ty zrezivělé babičky je to dost žalostný a je třeba notné dávky fantazie, abychom si je dokázali představit v časech jejich dávno zašlé nablýskané slávy.


Skalní útvary ve Valle de Rocas

Laguna Verde, nejodlehlejší cíl naší cesty

Výrony plynů v pánvi Sol de Mañana

Takhle si každé ráno po probuzení odfukuje pánev Sol de Mañana

Isla de Pescadores uprostřed solné pánve Uyuni

Kamenný strom vyrostlý z písku pouště Desierto de Siloli

Hotel Playa Blanca je postavený výhradně z bloků soli

Vikuni pasoucí se na břehu laguny Colorada

Viskača je hlodavec příbuzný s činčilou obývající jihoamerické pouště

Autor:




Nejčtenější

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Před letošní cestou na Gašerbrum I. měl obavu, zda v něm výstup nerozvíří...
Bál jsem se, že na Gašerbrumu najdu parťákovy ostatky, říká Marek Holeček

Letos poprvé vylezl jihozápadní stěnou na osmitisícovku Gašerbrum I. Před čtyřmi lety tam při druhém společném pokusu tragicky zahynul jeho parťák Zdeněk...  celý článek

Značka na golfovém hřišti v Austrálii upozorňující na přítomnost žraloků.
Už žádné další útoky žraloků. Australské pláže budou hlídat drony

Austrálie vyšle na pláže bezpilotní letouny s kamerami, aby hlídaly výskyt žraloků u pobřeží a okamžitě vysílaly poplach pobřežní hlídce a na chytré hodinky...  celý článek

Karaoke z Islandu
Přijeďte a zlomíte si jazyk. Nejtěžší karaoke píseň má přilákat turisty

Že je váš rodný jazyk komplikovaný a turisté vás nedokážou ve vaší řeči ani pozdravit? Udělejte z toho výhodu. Originální karaoke písnička s komplikovanými...  celý článek

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Další z rubriky

V Kerkyře na Korfu je nejmenší přistávací ranvej v jižní Evropě
VIDEO: Káva a letadla nad hlavou. Pohodová atrakce na řeckém ostrově

Na Korfu je jedna z nejmenších přistávacích ranvejí v jižní Evropě. Piloti musí mít speciální výcvik, neboť z jedné strany je moře a z druhé nejvyšší hora...  celý článek

"V den mých pětadvacátých narozen jsem se ráno podíval na svou kočku a uvědomil...
Moje kočka si žila lépe než já, říká muž, který brázdí svět bez motorů

V pětadvaceti opustil dobře placenou práci a rozhodl se věnovat své vášni – pomalému cestování. Dave Cornthwaite ukrajuje kilometry na paddleboardu, kajaku,...  celý článek

Přistání na řece Hudson
Zázrak na řece Hudson. Přistání, které se zapsalo do letecké historie

Úžasná přirozená ranvej. Široká, rovná. Ne příliš rušná. Až na to, že její povrch tvoří vodní hladina, na níž neplánovaně přistál airbus se 150 pasažéry. Po...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.