Většině vodáků ovšem úsměv mrzne na rtech ještě před startem. Hned na začátku totiž vidí, co s lodí udělá trochu vody v korytě. Ale po pořádku:
Stejně jako desítky dalších vodáků přijíždíme k Hostivařské přehradě s loděmi na střeše auta. Některým stačí městská hromadná doprava, protože pojedou na nafukovacích kanoích. U startu se tedy netrpělivě nafukuje, skládají se lodě a nováčci pozorně naslouchají výkladu tratě.
Kromě běžných pokynů, který jez je otevřený a kudy se dají skočit stupně, se dozvídají i takové perly, jako: "Potom jedete, a když už nemůžete zastavit, tak sjedete ten nebezpečný stupeň," nebo "Loni skočilo třímetrový jez Marcela několik vodáků, ale žádného z nich není letos vidět mezi námi," a nebo "V závěrečném tunelu je jez, ale nikdo neví, zda je sjízdný." Jak se má v několika dalších hodinách ukázat, všechny informace byly pravdivé.
Desítky startujících netrpělivě popocházejí po hrázi betonového bazénu pod přehradou, upíjejí rum, fernet a slivovici, organizátoři jim dezinfikují ústa rozprašovačem na květiny, v němž mají ředěný alkohol, ale nikdo zatím loď na vodu nepoložil.
Teprve po pár desítkách minut se dav rozvlní. První kajakář skáče i s lodí do bazénu, rozcvičí se a vjíždí do populární roury. Je to přepad z bazénu pod mostek a do hlavního koryta. Roura se dá sjet jen tak, že vodák drží pádlo vedle sebe, přikrčí se a drží rovnováhu. Po pár metrech vyjede a udělá vítězné gesto do publika. Naprosté většině jezdců se to ovšem nedaří, a projíždějí rouru hlavou dolů. Všem se ovšem naštěstí daří na závěr eskymácký obrat a nikomu se nic po hrůzostrašně vyhlížející exhibici nestane.
Po prvních pár průjezdech rourou se osmělují i posádky turistických kanoí, kajaků a dokonce i raftů, a vyrážejí z pod ní po proudu dolů. Je to pestrý mix všech typů vodáků a lodí od klasiků v tričkách na otevřených Vydrách, přes zkušené dvojice postarších manželů či kamarádů na zavřených deblovkách až po mládež na rodeových kajacích futuristických tvarů.
Potok se kroutí v meandrech mezi stromy, a tak není divu, že po pár stech metrech potkáváme první zvrhlou kanoi, jejíž osádka nadává na nepřízeň osudu jako hejno špačků. O kousek dál u Rybářské bašty slyšíme dívku Terezu, jak pokřikuje pronikavým hlasem na projíždějící: "Řekněte mému kormidelníkovi, že tohle nejedu. Ať si to sjede sám!" Odpoledne se dozvídáme, že Tereza tento nevinný jez opravdu nechala sjet kormidelníka, ale ten jí to oplatil. Aniž by se ptal, skočil s ní všechny další jezy, které se mu postavily do cesty.
Náročný jez Marcela
U Intersparu v Hostivaři musíme poprvé z lodí, a přenášíme jez Marcela. Letos ho zatím nikdo skákat nechce. Prý to ale někdo za námi zkusil a povedlo se. On i jeho loď přežily skok z více než tří metrů mezi kameny na dně. Kousek za jezem se hraje na břehu fotbal, a tak mají hráči o pár diváků více. Někteří kajakáři totiž nevydrží a v neoprenových oblecích, v helmách a plovacích vestách chvíli fandí.
Potkáváme raft plný rozdováděných mladíků. Sice se vedle nich sotva vejdeme do koryta, ale za to nám nabízejí láhev rumu na zahřátí. Když odmítáme, vytahují whisky s opileckou poznámkou: "Páni jsou znalci." V Záběhlicích dojíždíme sehranou posádku starších pánů. Na jejich omlácené lodi i odřených maskáčích je vidět, že už mnohé zažily. "Tohle mi dělá už patnáct let," stěžuje si kormidelník, když háček přesně neuposlechne jeho příkazu, kam má pádlovat. Z jeho hlasu je ovšem cítit, že za ty roky si už zvyknul.
Po chvilce vidíme na břehu diváky a pána, který zuřivě gestiguluje. Jsme na Záběhlickem jezu. Ukazuje se, že šlajsna je sice zavřená, ale gesta znamenají, že se dá projet. "Jez nám zakázala otevřít mocná rybářská lobby s dlouhými prsty až na ministerstvu," vzpomínáme na slova z výkladu tratě na startu. Asi aby rybářům neuplavaly ryby. Nikomu dlouhé prsty nevadí, a všichni včetně humových šlunů šlajsnu sjíždějí.
O kousek dál se potok kroutí do úzkých kliček, a najednou vidíme v křoví otce a malého syna. "Nepotřebujete pomoc?" tážeme se. "Ne, my tady končíme, jdeme na autobus," odpovídají. "Tady už končí všechno hezké." A opravdu - po pár metrech vjíždíme mezi opěrné zdi a potok smrdí o mnoho více než před chvílí. Projíždíme pár malých stupňů a nad sebou vidíme most Jižní spojky. Už se pomalu chystáme do prvního tunelu, ale vtom přichází první překvapení. Skáču nenápadný stupeň, za ním se tvoří vývar. Než mi dojde, co se děje, končím hlavou dolů, strhávám špricku a plavu ve splaškách. Chytám loď a za vydatných nadávek ji vylévám a znovu nasedám.
O padesát metrů dál čeká úplně stejný stupeň, stejný skok, stejný vývar a stejné plavaní. Můj parťák na tom není o mnoho lépe, protože mu proud strhává z kajaku špricku a voda se mu valí dovnitř. Oba tedy vyléváme. Nasazujeme baterky na přilby a mizíme do tmy prvního tunelu. Naštěstí je široký a vejde se do něho o vzpříčená deblovka, která najíždí na mělčinu. Narážím do její špičky, tím ji uvolním a společně jedeme dál.
Proplouváme Michlí
Najednou nevíme kde jsme. Ptáme se tedy chlapců, kteří nás pozorují z mostu. "Jak se to tady jmenuje? No přece u Botiče!" Logika je to neúprosná, ale nám moc nepomáhá. Teprve až se po pravé ruce objeví sokolovna, je jasné, že proplouváme Michlí. Dojíždíme skupinku kajaků, povídáme si, ale najednou se z ničeho nic objevuje jez. "Rozjeď to", křičí na mě zkušený jezdec po levici, a oba po pár vteřinách skáčeme souběžně do vývaru.
Díky rychlosti se z něho dostáváme bez velkých potíží. "Tady jsem se cvakla, vracák si mě vtáhnul zpátky pod jez," vyprávěla po dojezdu Lenka, která jela poprvé na kajaku. "Ale to nic nebylo, po mě tam skočila maminka se dvěma dcerami na nafukovací kanoi." Starší dcera na háčku i matka na kormidle z lodi vypadly a asi desetiletá dcera uprostřed se začala i s člunem točit pod jezem. Okolo skákala jedna loď za druhou, protože dítě nebylo ze shora vidět. "Všechny tři hrozně ječely." Nepříjemnou situaci vyřešilo vytažení všech tří žen lanem na břeh.
Projíždíme další dva tunely, míjíme divadlo Na Fidlovačce a vjíždíme do parku Grébovka. Podle kilometráže nás čekají dva skoky vysoké přes metr. Zkoušíme zastavit, abychom si obě místa prohlédli, ale to se mezi kamennými zdmi nedá. Dáváme tedy na povzbuzování diváků, rozjíždíme se a skáčeme. Parťák Radek mizí až po krk ve vodě, ale v klidu se z ní vynoří, špičkou prořízne hladinu a pádluje dál. Mne chytá vracák a nemohu se z něho jen tak lehce dostal. Když už jsem skoro venku, najednou rána: vedle mne z výšky dopadá deblovka a sráží mne nazpátek.
Ven se dostávám až po chvíli perného pádlování téměř na místě. Po nás ovšem přijíždí několik otevřených lodí. Jedna z nich se snaží zastavit, ale nezvládá to a pozadu padá i s posádkou z jezu. Jiná sice skočí, ale voda jí úplně zaleje, a je potřeba ji tahat lanem ven. Stejně končí i Pavel, který na malém rodeovém kajaku neskočí úplně naplocho, ale špičkou se zaboří pod vodu. Tlak padajícího živlu ho tiskne ke dnu a on potupně sedíc po prsa ve vodě musí čekat na záchranný manévr. "Když mne lanem tahali ven, tak jsem se sejně cvaknul," nadšeně líčil své dobrodružství po převlečení do suchého.
Tunelem do Vltavy
Po těchto adrenalinových zážitcích už zbývá jen projet tři čtvrtě kilometru dlouhým tunelem do Vltavy. Někde uprostřed má být jez, o kterém se neví, jak je přesně vysoký. Voda je tak špinavá, že neodráží téměř žádné světlo z baterek, a tak se každý orientuje jen podle jezdců před sebou, šumění vody a přídě, na kterou dosáhne světlo jeho baterky. "Tak teď to začíná," slyším vodáka za mnou, jak instruuje své méně zkušené kolegy. Voda se zrychluje, jez nás zhoupne, ale přesto zmrzlí a šťastní vyjíždíme na volnou Vltavu.
Připadá nám oproti Botiči čistá, že by se v ní dalo koupat. Naposledy se svezeme na vlnách od projíždějících parníků a vystupujeme na náplavku u Výtoně. Máme za sebou třináct kilometrů jízdy doslova ve splaškách. Kdyby tekla čistá voda, byl by to vodácký bonbonek na závěr sezony. Takhle šlo aspoň o zajímavou kuriozitu pro několik desítek vodáků a mnoho diváků podél Botiče.
 |
 |
 |
 |
 |
