Na jedné z dřívějších fotografií z Pákistánu držíte v náručí malého chlapce. Jaký je jeho osud?
Hned v roce 2007, kdy jsme tam dovezli nemocnici (šlo v podstatě o budovu ze skládacích panelů, pozn. red.), si všichni mysleli, že jsme lékaři. Marně jsme jim to vymlouvali, lidé chodili s dětmi a chtěli léky. A přišla i jedna taková chuděrka s naprosto dehydrovaným dítětem. Jmenoval se Azam a mohlo mu být tak 14 dní. Byla to jen taková malinká „myšička“. Měl průjem, na který tam děti velmi často umíraly. A tak jsme podle příbalových letáků našli něco, co průjem zastavuje, rozmíchali to s antibiotiky do fyziologického roztoku, dali do lahvičky, a za týden byl klučina zdravý. To bylo jako zázrak, jinak by byl odsouzený k smrti. Od té doby místní věřili, že jsme zázrační lékaři. A Azamovi je nyní už 13 let.
Za část mého dědictví jsme udělali vodovody. Ty peníze jsem měla a manžel to bral s nadhledem a neprotestoval.
