Před zahájením zápasu se fanoušky snaží rozproudit zpěváci různých hudebních...

Před zahájením zápasu se fanoušky snaží rozproudit zpěváci různých hudebních stylů... | foto: Tomáš Nídr, MF DNES

Místo krocana touchdown. Debakl hvězdných Cowboys na vlastní oči

  • 28
Devadesát tisíc obyvatel Dallasu každoročně při Dni díkůvzdání místo rodinného posezení nad drůbeží s brusinkovou omáčkou raději zamíří na stadion. Místní Kovbojové tu předvádějí, proč jsou pro americký fotbal tím, čím je pro ten evropský Real Madrid.

„Je to moje tradice. Vždy na den Díkůvzdání mají Kovbojové zápas a já jsem s kamarádem vždy u toho,“ říká v Dallasu terapeut Ezequiel Valdez, pro kterého tento nejameričtější ze všech amerických svátků jinak nemá žádný význam. Není jediným Texasanem, který si nechá utéct rodinnou hostinu nad obligátním krocanem a radši se vydá na fotbal. Ten americký pochopitelně.

Tak jako devadesát tisíc jeho spoluobčanů, kteří naplní celý stadion. Když si tři hodiny před duelem s Orly z Filadelfie chci koupit vstupenku, prodavač se na mě omluvně usměje. „Mám jen ty za 500 dolarů. Jinak je vyprodáno.“

Naštěstí se jako všude na světě v den důležitého utkání kolem kas pohybují týpci, kteří nad sebou mají cedulku „Sháním lístek“, čímž ve skutečnosti sdělují, že pár vstupenek mají za vyšší ceny k nelegálnímu přeprodeji. Od jednoho z nich koupím za šedesát dolarů (1500 Kč) místenku ke stání, která v internetovém předprodeji byla za 57 dolarů.

Texasané na ulici

Je to celkem láce, uvědomím si při vzpomínce na hledání místa pro odstavení auta. V místech, ze kterých bys ke vstupní kontrole šišatým míčem dohodil, si podnikavci z přilehlých restaurací říkají o 100 dolarů za vůz. Zhruba každých 200 popojetých metrů cena klesá o deset dolarů. Já si vzhledem k nízkému rozpočtu zajedu raději o nějaké dva kilometry dál k nákupnímu středisku Walmart na bezplatné parkoviště a dojdu to pěšky, byť se na jednom úseku musím obejít bez chodníku. Podobně to řeší i párek neamericky štíhlých fanoušků, které snadno identifikuji podle mužova předimenzovaného kovbojského klobouku z molitanu. Jeho partnerka má vysoké kozačky a těsné džíny, což je v ochozech jakási uniforma pro „cowgirls“.

Nádherný stadion, který se nachází v polovině cesty mezi velkoměsty Dallasem a Fort Worthem, vypadá jako vesmírná loď ze sci-fi filmu. Praží do něj listopadové slunce a v jeho nablýskaných plátech se jak v zrcadle odráží veškeré dění v jeho blízkosti. Texasané ze zaparkovaných miláčků vytáhnou rozkládací židličky a rozestaví je kolem grilu, na němž určená osoba obrací hamburgery. Pruh trávy využijí otcové vyzbrojení lahváčem k tomu, aby synka vyzkoušeli z lapání šišatého nesmyslu.

Při vstupu na stadion si připadáte kvůli množství hudebních čísel spíše jako na festivalu než na sportovním utkání.

Ti, co se na stadion nedostali, si před ním zaparkovali auta, ugrilovali hamburgery a zápas odkoukali v televizi.

Ve vypulírovaném sportovním svatostánku se odráží celé okolí. Nechybí obří poutač na populární pivo Miller Lite.

Pivo čepují do kelímků dlouhonohé dívky v minišatech hned vedle pódia, kde se zpěvák snaží postávající davy rozpohybovat k tanci. Opodál už méně vyzývavé ženy registrují ty, kteří se zaváží ten den nepít a po zápase rozvézt bezpečně domů své kamarády. Připnou jim plastový náramek, díky němuž dostanou v prodejnách občerstvení v útrobách stadionu nealkoholický nápoj zdarma. Mezi vším mumrajem za neodbytného mávání zvonkem žádají desítky dobrovolníků o příspěvky pro Armádu spásy. Národ, který je jinak zalezlý ve svých autech a domovech, najednou na pár hodin žije na ulici.

Při pohledu na skupinu obtloustlých dvacátníků evidentně mexických rysů v modrých dresech s hvězdou, kteří se za popíjení piva a pojídání hamburgerů baví anglicky o sportu, si říkám, jak jsou všechny ty strachy z hispanizace USA přehnané. Tihle týpci rozhodně nebudou požadovat, aby se jejich milovaný klub přejmenoval z Cowboys na Vaqueros. Amerika prostě umí přistěhovalce integrovat a to i pomocí sportu.

Před zahájením zápasu se fanoušky snaží rozproudit zpěváci různých hudebních stylů a samozřejmě roztleskávačky.

Bez obrazovky si fanoušci nezakřičí

Uvnitř mířím podle svého lístku pod střechu, která se dá roztáhnout. Ale většinou zůstává zavřená. Ne kvůli zimě, ale protože v přiklopeném hrnci se dá udělat větší hluk a tím zastrašit soupeře. Ale popravdě největší lomoz je před startem mače, když bojovně znějící rap střídá ještě odhodlanější rock.

Když dojde k samotné hře, žádné skandování se neozve. Trošku se snaží jen filadelfští v zelených dresech, kteří zpívají nepříliš znělý popěvek „Leťte, orli, leťte“ anebo hláskují anglický název pro tyto dravce Eagles. Někteří příznivci domácích, kteří jsou napěchování do fotbalistických pumpek a mají na hlavě ochrannou přilbu, se jim to pokoušejí narušit křičením jiných písmen. Ale jinak fandové, kteří jsou vyrovnaným rasovým, věkovým i genderovým mixem, sedí mírumilovně na sedadlech vedle sebe. Žádný sektor jenom pro hostující obecenstvo není potřeba. A pak že je americký fotbal násilný sport.

Hlučení si tedy vezme na starost obří kostka připevněná pod střechou, která vyzývá ochozy, aby si pořádně zařvaly. Dělá to hodně kreativní formou. Jednou si na připraveném videu blokař stoupne před soustavu reproduktorů a gesty ponouká návštěvníky k namáhání hlasivek. Pokud se mu nezdá hodnota decibelů, přiloží si dlaň k uchu. Pokud už je to k jeho spokojenosti, za raperských gest pokyvuje hlavou. Jindy zase pomocí hluku házíme míč: čím více decibelů, tím více yardů šiška přeletí. Poté hrdly odpalujeme raketu. Kreativita grafiků nezná mezí, ale žádný opravdový kotel to nevytvoří.

Fanoušci, kteří nestojí frontu na popcorn, mohou sledovat rozcvičení hráčů.

Fronta k obchůdku se suvenýry klubu Cowboys, spousta diváků má na sobě dres nebo kšiltovku s logem.

Stadion leží na půli cesty mezi Dallasem a Fort Worthem, kde se vždy po skončení zápasu vytvoří pořádná zácpa.

Na obrazovky ve výši, na nichž před zahájením duelu fanouškům kvůli sváteční atmosféře šéfkuchař ukazoval, jak správně okořenit krocana, hledím více než na samotné hřiště. Na mém místě pod střechou jsem od dění na trávníku tak daleko, že by mi ani nedošlo, co se tam děje. Navíc na něj hledím přes dvě řady lidí, kteří si místa hned u zábradlí zabrali v časných hodinách. Naštěstí mi kostka důležité pasáže hry přehrává a vedle stojící Ezequiel Valdez mi vysvětluje základní pravidla, takže při své premiéře začínám chápat základní souvislosti. Sporné momenty může na videu před rozhodnutím shlédnout i arbitr, čímž americký fotbal předběhl ten náš.

Utkání neúnosně často - na vkus středoevropana - přerušují pauzy, během nichž jsou živeni reklamními spoty ti Američané, kteří si ho pustili v televizi jako kulisu ke slavnostní tabuli. Bylo jich 32 milionů.

Nám na tribunách se během přestávek nabízí poutavější podívaná na roztleskávačky v kloboucích, minišortkách a košilích zavázaných pod ňadry na uzel. Kameramani si lačně dávají záležet na záběrech výstřihů. Jakoby čekali, zda z nich nevyběhne celý prs, jako se to stalo při Superbowlu v roce 2004 zpěvačce Janet Jacksonové. Její úmyslně odhalená bradavka tehdy zastínila finále, kterým liga vrcholila.

Janet má od té doby v prudérních USA utrum, což pro ni může být finanční škoda, protože o poločasových přestávkách kluby na najímání hvězd showbyznysu pro pár písniček nešetří. Na obyčejném ligovém zápase mezi Dallasem a Filadelfií tak zarapuje Pitbull, který svým hlasem zahajoval před rokem a půl fotbalové mistrovství světa v Brazílii.

Debakl hvězdného týmu

Dallaští Cowboys jsou označování po Realu Madrid za druhý nejdražší sportovní tým světa. Jsem tedy zvědavý na jejich výkon, ale od Filadelfie, která nepatří k té nejlepší extratřídě, dostane klepec 10:33. To je pro srovnání, jako kdyby španělský vítěz Ligy mistrů projel svůj domácí mač například s Valencií 1:5.

Kovbojové jsou v takovém rozkladu, že polovina diváků před poslední čtvrtinou odejde. Kvituji to, protože alespoň mohu pohodlněji sledovat dění na hřišti, byť už je jen v tréninkovém tempu z povinnosti dohrát 60 minut čistého času.

O něco později sedím s Valdezem v baru, kde pouštějí dlouhé pásmo pozápasových ohlasů. Mluví tam i quarterback Tony Romo, jehož dres s číslem 9 měli diváci v hledišti nejčastější. Mozek útočné fáze zkroušeně přiznává, že jemu osobně utkání moc nevyšlo a že příště to bude lepší. „To říkáš pokaždé,“ rýpne si do něj na dálku Valdez a začne mi vysvětlovat, co během dneška zase udělal špatně. Potvrzuje starou pravdu, že kibicování je vlastní celému lidstvu.

Romo ten večer rozděloval míč tak mizerně, že mu doma nejspíš nenechali ani zbytek krocana. Mohl jen litovat, že nenastupuje za Seattle, který také hrává na Den díkůvzdání. Tam v přímém přenosu před dva plejery, kteří ještě ve svých propocených dresech zašli za reportéry do studia, postavili pekáč s obřím krocanem, ze kterého si každý během rozhovoru utrhl dozlatova upečený kousek. Dotazy na křupavou kůžičku a šťavnaté maso pak na chvíli zastavila kolovrátkovou debatu o touchdownech. Krocanu prostě na Den díkůvzdání neuniknete ani na fotbale.