Domingo mával mačetou, aby porazil nějakou palmu, a kousek dál od něj se odehrávalo drama přežití. Každý někoho požíral: komáři mě a já termity.
Termiti byli moc dobří. Citronoví, s pryskyřičnou příchutí. Stačilo přejet termitiště ostřím mačety a pamlsek vyběhl sám. Pak už jen nastavit ruku, potlačit kulturní zábrany a dát si tohle syrové, hemžící se maso do úst.
Komáři byli strašliví. Byli zničující. Byli neporazitelní. Úplně zapomeňte na piraně a jaguáry. Nejhorší v deltě Orinoka jsou tyhle bestie.
Všude kolem byla džungle a bahno. Čvachtá, bublá a nasává vás. Král Šumavy by tady byl šťastný. Orinoko si nás stahovalo lepkavými prsty a přitom hladově mlaskalo. Když jste poprvé zapadli do půli lýtek, trochu jste se vylekali. Popáté jste si toho už ani nevšímali.
Je to tady tvrdé. Před usnutím máte strach, aby vám opičky přes noc nerozkradly střechu z palmových listů v chatce, kde spíte.
Když se jdete v noci vykoupat do řeky, říkáte si: ten temný stín, co plave metr od břehu, je kus dřeva, nebo krokodýl? Protože už není vidět, máte jedinou možnost, jak to zjistit. Skočíte tam a věříte knížkám, že krokodýli se tady lidí bojí.
Ale knížkám bych doporučoval věřit jen napůl. Čekal jsem útočící anakondy, čekal jsem zákeřné jaguáry, a nakonec mě přepadl papoušek. Veliký ara ke mně přišel, chvíli si prohlížel moje lýtko a pak mě za něj klofnul. A držel. Bolelo to. Uffuff.
Obydlí indiánů kmene Warao na břehu Orinoka
Ale někdy vás čekají vysloveně příjemná překvapení. Například když jíte živé termity: kupodivu přestanou běhat, jakmile je strčíte do pusy.
Na Orinoku je to vlastně skvělé.
V pralese s Indiana Jonesem
Přiletěli jsme tam kupodivu letadlem vyrobeným v moravských Kunovicích a před přistáním jsme si mysleli, že jsme v Londýně. Mlha, nic než mlha.
Pilot si zaclonil dlaní oči, vykláněl se z okénka a hledal přistávací dráhu. Vypadalo to stejně, jako když indiánský náčelník vyhlíží bledé tváře.
Ve městě s pravým jihoamerickým jménem Tucupita jsme přistáli hned na břehu Orinoka. Sedli jsme do člunu a pak dvě hodiny uháněli po proudu někam do rákosí.
Rameno, po němž jsme pluli, bylo tak bezvýznamně malé, že nemělo ani jméno. Bylo asi dvakrát širší než Vltava.
Nezapomenutelné scenérie na Orinoku
Míjeli jsme indiánské vesnice a pak jsme zahýbali do užších a užších ramen. Dalo by se tam snadno ztratit. Delta Orinoka je velká jako Belgie.
My však máme svého Indiana Jonese. Jmenuje se Domingo a vypadá jako vesnický Maradona. Je indián z kmene Warao a bydlí poblíž v chatrči na kůlech. Však ještě uvidíme.
Nad řekou visí palmy, na nich cvičí opice. Když si je jedeme prohlédnout zblízka, musíme být opatrní. Tyhle opičky by na nás s gustem mohly vypustit něco z toho, co včera snědly. Inu, divočina.
V kempu přesedáme na kánoi a pádlujeme do pralesa. Doporučili nám, abychom se postříkali repelentem a vzali si dlouhé rukávy a kalhoty. Když zaútočili první komáři, bylo oblečeným a postříkaným líto těch neoblečených a nepostříkaných. Po pěti minutách se všechno srovnalo. Každý krok v bahně zvedá nová mračna komárů, očividně absolventů antirepelentního kurzu, kteří hravě propichují i košile.
Náš indiánský průvodce Diego Domingo
Na Diega Dominga snad vůbec nejdou. Poráží palmu štíhlejší než tanečnice a seká pořád dál. Nakonec mu v ruce zůstane snad půlmetrový kousek kmene, z něhož oloupe měkkou dužinu. "Ochutnejte!“ Už jste někdy jedli kus dřeva? Je to silné jako prst, vypadá to jako pórek a chutná jako chřest.
Může se hodit
Jak se tam dostat |
Říká se tomu palmito, palmové srdíčko. Dali byste si ještě. Jenže když se dozvíte, že ten krásný strom rostl osm let a byl poražen jen proto, abyste mu snědli srdce, mrzí vás, že jste to vůbec jedli.
Máte žízeň? Domingo přesekne liánu a z ní kape voda jako z vodovodu. Je nahořklá, ale pít se dá. Pak chytne škorpiona. Pozor, ten se nejí.
Všude se něco hemží, bzučí a kňourá, ale současně je džungle tichá a prázdná. Tmavá a neprůchodná. Prales, to je celý tropický skleník napěchovaný do jedné koupelny. Tak je hustý. Pružné ruce lián to všechno svazují v jedinou zelenou hmotu. Kdesi vysoko na stromech kvetou orchideje a po řece plavou celé záhony vodních hyacintů.
Pod nimi číhají pirani. Ale spíš spí. Úlovky nejsou nic moc. Dostaneme jen několik malých. Poplach: moje žena zkouší prstem, jestli mají pirani opravdu zuby jako žiletky. Narazila zřejmě na první hodnou piraňu za sto let. Nesklapla.
Pojďme radši zpátky mezi lidi.
Domečky na kuří nožce
Domingo má vzdušný domeček. Pár kůlů zabodnutých hned u řeky do bahna, přes ně podlaha z kůlů. Je řídká, takže odpadky padají rovnou na zem. Jeho žena právě myje dítěti zadek a voda prostě teče rovnou dolů.
Čtyři kůly nesou palmovou střechu. Žádné stěny, žádná okna. Je tady splasklý míč, který zřejmě vystřídal někdejší oblíbenou hru: muži se tloukli kyji přes temena, a kdo vydržel stát nejdéle (případně přežil), byl nejlepší sportovec. Teď však nastala nová doba. Na stole je staré stereorádio, baterky a nějaké kazety.
Kolem běhají děti s nafouklými bříšky a prasátka.
Postupně objedeme několik chýší v několika ramenech. Všude je to stejné. Indiáni Warao, což v jejich jazyce znamená "lidé z lodí“, jsou chudáci.
Mají prales, řeku a jinak nic. Kdysi věřili, že země jsou jen ostrovy na Orinoku. Mnozí se ještě dnes nedostali nikam do města. Žijí z ryb, které naloví. Nic moc.
Domingovu miminu jsou dva měsíce, ale vypadá jako novorozenec. Jak se jmenuješ? Juan, Pablo, řeknou vám indiáni. Jména jim dali misionáři. Když se zeptáte na jejich indiánská jména, klopí oči.
Je těžké jim nějak pomoci. Byly případy, kdy jim vláda postavila jednoduché domky, ale indiáni v nich neuměli bydlet. Byly totiž pravoúhlé, zatímco jejich chýše buď zdi neměly vůbec, nebo byly oválné.
Žít v rohu, to se musí umět.
Jaguár? Ne, vřešťan
Indiáni jsou však šikovní. Vyřezávají z balzy pásovce a mravenečníky tak dokonale, že jsem si myslel, že někde mají soustruh.
Když se večer nad řekou stmívá, mají nejkrásnější divadlo na světě. Palmy se dokonale zrcadlí ve vodě, která je zlatá a rudá, nad nimi se zastavují bílé hrady mraků. Pak to všechno polijí fialové stíny.
Po řece k nám ještě pádluje na kánoi zvané kuriara - je vydlabaná z jednoho kmene - maminka se sedmi dětmi, aby udělala poslední obchod dne.
Přes řeku letí tiše hejno amazoňanů. Jsou to zamilovaní ptáci. Létají zásadně v párech. Ráno tam a večer zpátky. Nikdo ještě nepřišel na to proč.
V kempu je tma, opice řádí na střeše, dole mlaská bahno, jak se tam po letech dala do pohybu metrová želva. Před rozbřeskem vás probudí řev. Přejete si, aby to byl jaguár, ale dobře víte, že to je jen vřešťan.
Jsou to neznámé zvuky, ale cítíte se tady šťastní a uvolnění. Vlastně to tady znáte. Z takovéhle džungle jste před miliony let vzešli.
Je vlahé ticho, prales se probouzí a kolem teče Orinoko.
Text: MILAN VODIČKA, foto: OLGA BRETTOVÁ
