A my letadlo nemáme, jen dva trabanty, malucha a Jawu 250 z roku 1957, nic, co by létalo. Přesto se ženeme na Nazcu. Jestli to má stát za prd, chceme si ji pomluvit sami. A navíc máme plán: přejet Jižní Ameriku od východu k západu, od oceánu k oceánu, od Guyany po Peru.
Roztavené krycí matky kol ve 4 000 m
Podle mapy máme pětkrát překonat převýšení 4 000 metrů. Ještě před několika týdny jsme takovou metu oslavovali. Nikdo nám nevěřil, že trabant v takových výškách vůbec pojede rovně, natož do kopce. Jede, a tak se suneme nahoru a dolů. Nádherné výhledy máme čas si užívat jen cestou nahoru, dolů je to jiné dobrodružství.
Trabant v podstatě nemůže brzdit motorem, takže každý sjezd je ruleta, zda brzdy vydrží. Už na začátku brzdily mizerně, teď je to ještě horší. Plastové krytky matic kol jsou dávno roztavené.
Znáte to, kdo si jak ustele, tak si i lehne. Za tu dobu, co jsme poprvé vjeli do hor, jsme si vyzkoušeli, že do 3 800 m n. m. se dá spát všude.
Tenhle žlutý nápoj je v Peru téměř národním symbolem. V roce 1935 ho poprvé vyrobil jeden britský emigrant, říká se mu "Zlatá kola".
Velmi vysoká rovina
Konečně rovina, nekonečná nádherná pláň a kolem cesty značky "pozor lama". Už neklesáme ani nestoupáme, jen jsme se zasekli čtyři kilometry nad mořem a kolem dokonale nádherné nic: peruánská pampa.
Přestali jsme počítat dosažení čtyř tisíc, výškoměr plave pořád kolem. Zajímavé to bude, až překonáme náš rekord 4 725 m n. m. a k tomu máme zatím daleko, čtyři a půl se nepočítá.
Stáda lam po nás zvědavě pokukují a psi ve vesnicích štěkají jako pominutí. Divné je, že jich je pořád tolik, protože tak pitomé psy, jako tady, jsme ještě neviděli. Pokoušet se zakousnout Marka na jawě jde ještě považovat za dobrý nápad, ale pokoušet se zakousnout trabanta za jízdy, neřkuli mnohatunový kenworth? Tady asi Darwinovy teorie neplatí.
Mezi kamiony
Peruánci jsou, pro mě překvapivě, národem truckerů. Koleje tu sice mají, ale vlaky asi ne. Všechno se vozí po silnicích, výstražnou ceduli "PELIGRO COMBUSTIBLE" neboli Pozor výbušné má na sobě každý druhý. Jezdíme podobným tempem, nahoru většinou o malinko rychleji a dolů o malinko pomaleji. Stovky kilometrů v mrazivé zimě hor. Přes den to ještě jde, ale na noc se snažíme dostat co nejníže, hledáme ďolíky podle výškoměru, aby nám byla menší zima, alespoň o trochu. Experimentálně jsme zjistili, že snesitelné je spát zhruba v 3 800 m n. m. a níž.
Konečně jdeme na přistání, ze čtyř tisíc se postupně blížíme až k nule. Naše rádio hrající náhodně vybrané empétrojky prohlásilo "To by mě zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu" a následně pustilo Yellow submarine. Smysl pro humor je asi jediné, čím se dá brzdit přetížený trabant valící se ze čtyř kilometrů na nulu. Asi nejsme sami, komu je to jasné.
S místními mechaniky se domlouváme rukama nohama, ale vždy pochopí, co přesně naše žluté stroje potřebují.
Čaj z lístečků koky nám pomáhá překonávat neustálé výškové rozdíly. Hlavně aby se z nás za tu dobu nestali závisláci.
Noc uprostřed Nazca
Konečně, 500 metrů nad mořem, nad hlavou nádherná obloha a kolem tma. Jsme tu... Nazca. Vypadá jako dokonalá rovina s jedním kopečkem. Zajíždíme pod něj a zuřivě svítíme baterkami dolu. Samozřejmě není nic vidět. Nevypadá to tu vůbec turisticky, prostě jen pláň a nic. Rozložíme si spacáky přímo na kopci, ať vidíme ty úžasné obrazce hned po ránu.
Ráno nevidíme nic, žádná opice ani kolibřík, jen čáry. Ale stejně, je to tu magické, nikde nikdo, jen černá linie panamerické dálnice sekající planinu napůl a přistávací čáry pro UFO, kalendář, umělecké dílo... je úplně jedno, co to vlastně je, je to prostě paráda. I bez letadla, ze kterého uvidíte všechno.
Ráno se probouzíme přímo mezi tajemnými kresbami.
Kus dál je věž, malá rozhledna, zastaví u ní autobus, vyskáče hromada barevných mravenců, vyškrábou se nahoru a uvidí dva geoglyfy, zase se seškrábou a jedou dál. Takhle z dálky to vypadá legračně. Jdeme se zapojit do hry. Dojedeme k věži, vyškrábeme se nahoru a zíráme! Jsou to jen dva malé geoglyfy, strom a ruka s devíti prsty, prý jako devět měsíců úplného sucha, ale přesto je to neuvěřitelné. Je to jen odhrabané kamení, ale jak!
Zapomenutý komiks
Nedá nám to, musíme najít i něco jiného. Něco, co ne každý vidí. Máme tip, že pár desítek kilometrů odsud mají být další geoglyfy. Méně známé. Stranou od panamery. Ale nemůžeme je najít. Ptáme se ve vsi, nevědí, hledáme ceduli, nic. Škrábeme se na kopec, nic. Ani systém Jeníček a Mařenka nepomáhá. Na obzoru žádné světýlko, musíme se spokojit s tím, co všichni. Strom a devítiprstá ruka, no co, taky pěkné.
Sjíždíme z kopce, otáčíme se, míříme zpátky na asfalt. Nedá se nic dělat. Prach ve zpětném zrcátku si pomalu sedá a za námi se objevuje komiks, oficiálně tedy Paracaské geoglyfy. Tady jsou, přímo pod námi, byli jsme tak blízko, že jsme je neviděli. Jedeme od nich dál a kocháme se. Nikde žádný autokar s turisty ani prodejci suvenýrů, jen poušť a ticho.
Nekrásnější kniha na světě
Tuning a la kaktus. Teď už nás nikdo nezastaví.
Je zle!
Najíždíme zpátky na silnici a míříme k pobřeží, už jen pár set kilometrů a jsme tam. U Tichého oceánu, prvního velkého cíle naší cesty.
Probouzíme se na jeho břehu, na nádherné nekonečné pláži, na které vládne poměrně čilý provoz. Ptáme se, jestli se tudy dá dostat do dalšího města. Bez problémů. Tohle jsme ještě nezkoušeli. Jedeme na hraně dvou živlů, mokrý písek je pevný jak asfalt, voda stříká do všech stran. Tohle je život! Marek na jawě vypadá jak reklama na svobodu.
Jenže to není jen tak, jezdit v mořské vodě. Jawa zastavuje. Brzdíme i my, abychom ji pomohli roztlačit. Mezi námi a oceánem je dobrých dvacet metrů. Ale tohle nebylo dobré místo... příliv stoupá a zvedá se vítr. Přichází devátá vlna, ta nejhorší. Ve vteřině zaplavuje auta do poloviny kol. Klesáme do písku, plný plyn. Nic... jsme zalití v betonu. Blíží se další vlna. To není dobré! Slyšeli jsme příběhy o autech, které na pláži pohltilo moře. Tohle vypadá na začátek dalšího.
