To můj příběh je poněkud fádnější, protože na rozdíl od závodníků sedím sám v asistenčním voze, ve kterém střídáme Shakiru, Pink Floyd nebo Tři sestry, a když máme žízeň, vytáhneme z ledničky energy drink…
Jenomže i na našem autě je veliké číslo, a tak nás diváci považují za závodníky. A myslím, že ani Lucie Bílá nerozdá tolik autogramů za celý rok, jako kdokoli z nás v prvních dvou etapách Dakaru.
Na místě je teď vysvětlivka pro všechny, kteří rozumějí závodům podobně jako já, čili vůbec. Část etapy je vždy jen takzvaný přejezd, při kterém nejde o čas, a právě tady se na auta nadšeně vrhají tisíce fanoušků. Kdykoli je na semaforu červená, hned máme v autě jejich natažené ruce , "hodně štěstí," řvou.
Když zastavíme na benzince, stojí na nás fronta. "Nevyměnil byste si se mnou triko?" nabízí mi Argentinka, která bohužel nepatří k nejhezčím. Řidič našeho vozu Martin má mnohem víc štěstí, toho chtějí líbat krasavice.
A vůbec už nemluvím o závodnících na motorkách, to jsou chudáci! "Jsem od těch lidí úplně oplácanej," směje se Martin Macek. "Občas musím vystartovat naplno do nich, až uskakujou, ale oni to mají rádi."
Večer si vždy rozkládáme stany v bivacích; popíšu ten v Córdobě, kde právě potím tento článek a Miss World Taťána Kuchařová usedá naproti ke stolu: "Tak jsem byla ve sprše," hlásí, "je ledová a teče čůrkem." Zdejší bivak, to je obrovská vybetonovaná plocha u kasáren, na níž dnes stojí tisíc aut, která dělají celou noc hluk. Bivak nikdy nespí, například mechanici Czech Dakar Teamu si lehli v posledních osmačtyřiceti hodinách na dvě hodiny. Pomalí závodníci přijíždějí do bivaku kolem půlnoci a první motorkáři startují ještě za hluboké tmy.
Středobodem bivaku je veliký stan s jídlem, tady si vezmete tác a dostanete biftek nebo třeba špagety, pivo nebo vynikající červené víno. Řekl bych, že tu aspoň trochu pijí všichni. Když vidíte, jak se spálení závodníci vyčerpaně soukají, pochopíte. Nic jiného než studené pivo jim nepomůže. Na slunci je jistě čtyřicet stupňů.
Potkávám nejlepšího českého pilota osobáků, Miroslava Zapletala. Cítí se slušně, protože první rychlostní zkoušky jsou většinou po rovině. Travnaté pláně, občas kameny, a protože pršelo, tak i brody. Zatím nic náročného… "Ale udělal jsem chybu," nadává si, "hloupě jsem natankoval, v cíli mi ještě zůstávalo v nádrži sto osmdesát litrů, což je tristní, byl jsem těžkej…"
Bivak je ovšem taky místo, kde se probírají smutné novinky. Jsou to fámy, a nebo nejsou? Snad jsou. Spíš ne. Nějaký osobák prý vletěl do diváků a zabil holku. "A už jsi to slyšel? Vyboural kamioňák Tomeček a jeho asistent je na kapačkách…"
Jak říkám, na závodech jsme poprvé a tyhle novinky mi najednou kazí náladu. Ale to si můžu dovolit jen já, novinář s klimatizací. Závodníci právě dostali itinerář na zítřejší etapu a začínají studovat naprosto nepochopitelné cifry, šipky a klikyháky.
anketa: můj nejšílenější zážitek z DakaruJiří Janeček, pilot osobního vozu Toyota, poslanecHned se mi vybaví strach z pásovců, což jsou taková malá zvířátka, která mají neuvěřitelné vlastnosti. Když se třeba zakousne do motorkářské boty, dokáže se na ní udržet i několik kilometrů, než se pustí. A my jsme se pásovcům složitě vyhýbali, když jsme loni uvízli v poušti… Druhá vzpomínka je smutnější. Hodně mě zklamalo, když jsme zapadli do hluboké duny, asi metr kolem nás projel doprovodný kamion Mitsubishi, který nás nechtěl vytáhnout, i když by ho to zdrželo pět minut. To mě mrzelo, protože my pomáháme i konkurenčním týmům, jak to jen jde. |
