Dakar: Copiapó - La Serena - Santiago

Dakar: Copiapó - La Serena - Santiago - V tatrovce sedí Martin Kolomý a Zbyňek Kotal | foto: Marián Chytka/ www.rally-raid.eu

Dakar bez řidičáku: nejdražší eutanazie na světě

  • 57
V nočních tábořištích už je klid, občas se dokonce vyspíme. Polovina aut dávno nejede, i Čechů zbylo na trati Dakaru jen pár. Náš asistenční vůz Toyota pomáhá dvěma posledním vozům a v tom nákladním, žluté tatrovce, sedí šestačtyřicetiletý chlapík, se kterým se už dva týdny shodujeme na faktu, že si pravděpodobně zaplatil nejdražší eutanazii na světě.

Zbyňek Kotal se stal okamžitě nejoblíbenějším členem české výpravy, ačkoli závodí spíše náhodou.

Jednou takhle seděl v pražské hospodě a jeho povedený přítel Dušan Kunovský mu mezi deseti jinými žerty říká, "Zbynďo, pojeď Dakar, bude to zábava." Zbynďa měl o skleničku více, než by bylo zdrávo, udělal pohyb, který vypadal jako přikývnutí, a bylo zle. Najednou se stal členem týmu.

Ačkoli v kamionu nikdy dřív neseděl, teď si draze zaplatil místo navigátora v Tatře a od Nového roku skáče přes propasti a otlouká si temeno o strop kabiny.

V cíli vždy čekáme, zdali nám přežil, protože Zbynďa už není nejmladší ani nejzdravější.

Sám se charakterizuje takto: "Když se vrátím z večírku, tak si ve svém věku následující dva dny co deset minut měřím tlak, nechávám radši otevřené dveře od bytu, aby je nikdo nemusel vyrážet, a vždy se převléknu do čistého, kdybych měl náhodou skončit v rakvi."

Místo do prčic raději doprava

Po každé etapě vyleze Zbyněk z kabiny zhuntovaný, třese se, hlava zapadlá hluboko mezi ramena, ale nestěžuje si, nenadává: "První dvě zatáčky závodu jsem křičel, do prčic, do prčic, ale pak jsem si uvědomil, že lepší to nebude a radši jsem začal řidiči říkat, jeď doprava, jeď doleva."

Což nic nemění na tom, že tuhle před argentinskými hranicemi projela tatrovka čísi zahradou, kaktusy létaly na všechny strany ("byli jsme v botanické zahradě a zapomněli zaplatit vstupné") a v cíli jí šlehaly z brzd plameny, z kteréhožto překvapení vyléčila našeho Zbynďu až třetí studená desítka.

Je úplně jedno, že Tatra skončí mezi posledními - on to bude zázrak, jestli do Buenos Aires dojede. Celý závod pomáhala vyprošťovat ostatní česká auta, ztratila tím desítky hodin. Ale ona se pak vždycky rozjede zběsile jako Čaginův Kamaz a do cíle to stihne.

Dakar bez řidičáku - originální postřehy Tomáše Poláčka

Poslanec s právníkem aneb Jak to jedeš, vole?

Teď Tatra pomáhá hlavně našemu druhému vozu, což je osobák poslance Jiřího Janečka. I to je velmi zajímavý vůz, protože kde jinde uslyšíte následující debatu poslance s právníkem?

"Jak to jedeš, vole?" řve do mikrofonu Janeček.

"Ty seš zas chytrej jak rádio!" nenechá si to líbit jeho spolujezdec, mladý právník Viktor Chytka.

"Neštvi mě, blbečku!"

"Víš co, debile, tak si řiď sám!"

Dakar, Jiří Janeček

Jiří Janeček

Dakar, Viktor Chytka

Viktor Chytka

Viktor Chytka se uprostřed žluté pampy vyvléká z pásů, na nejtěžším místě rychlostní zkoušky vystupuje z auta a naštvaně čeká, co se bude dít. Za chvíli vystoupí i Jiří Janeček, jako že teda opravdu bude řídit on, ale Viktor zvolá: "To víš že jo, já tě k tomu tak pustím, když na to dneska psychicky nemáš!" Vrátí se za volant, ale už za pár kilometrů zapomene na hádku s Jirkou, protože má jiné trable - přes cestu si to vykračuje stádo chilských koz, s čímž se v itineráři jaksi nepočítalo.

Večer pak musíme postavit stany, umýt auta, zajít do ledové sprchy. Konečně chvíle klidu. Na dvou ohništích za jídelnou přibili ke křížům stáhnutá jehňata a dvaceticentimetrové kusy masa nám házejí na plastové talíře, k tomu tři brambory, kukuřice, víno.

Fanoušci za plotem tábořiště nadšeně pořvávají, ale my už se zase věnujeme spíš našemu Zbynďovi, který začíná plánovat, jak se dá po závodě dohromady: "Kluci, já se hned odjedu zrekreovat minimálně do Bangkoku!"

anketa: můj nejšílenější zážitek z Dakaru

Martin Kolomý, pilot kamionu Tatra

Nezapomenu na letošní noční přejezd pouště Atacama - vůbec nebylo normální, abychom za tmy někam jeli… Ale my už měli velkou ztrátu, protože jsme osm hodin vyprošťovali zapadlé auto Dušana Kunovského, tlačil nás čas a tak jsme museli jet, aby nás nediskvalifikovali.

Jako pilot jsem ještě nikdy nezažil takhle těžký terén, natož v noci. Všude kolem byl nejjemnější písek s velkými kameny a my se nedokázali zorientovat, kam vlastně jedeme, hodně jsme bloudili. Ale určitě to stálo za risk, protože v závodě pokračujeme.