Redaktor MF DNES Tomáš Poláček spí na Dakaru. Omluvte sníženou kvalitu snímku, který nám do redakce poslal Jiří Janeček jako MMS

Redaktor MF DNES Tomáš Poláček spí na Dakaru. Omluvte sníženou kvalitu snímku, který nám do redakce poslal Jiří Janeček jako MMS | foto: Jiří Janeček

Dakar bez řidičáku: Argentina práškuje své fanoušky extází

  • 26
Nebýt na Dakaru, tak tajně závidím svému kolegovi, který bude chytat v jižní Americe bronz, zatímco mně žloutne pod oknem sníh. Jenomže on ani Dakar není pro novináře tak úžasný a dobrodružný podnik, jak se zdá. Přesnější obrázek vám dají zápisky, které jsem si o zdejším přežívání vedl celý čtvrtek.

7:30 První prudké slunce mě budí uprostřed skalnatého kaňonu - ležím pod širákem na kraji asfaltového parkoviště, kolem sebe deset prázdných lahví. Nechápu. To všechno jsem vypil?

Jistě, aby člověk přežil čtrnáctou noc v bivaku, který je vždy stejný (auta, jídelna, špinavý záchod), nemůže usínat úplně střízlivý, ale deset lahví?!

8:00 Na tradiční míchaná vejce, která už letos nechci vidět, jdu se Zbynďou, který přijel pozdě v noci v naší poslední závodní Tatře, což jsme ovšem poznali až po deseti minutách, kdy se jakžtakž rozplynul modrý dým, který ji obklopoval: "Motor v pytli."

Žlutá Tatra dojela a Zbynďa je zklamaný; navíc neví, jak si sednout. "Jsem zvědavý," skučí, "za jak dlouho po Dakaru se můj zadek vrátí do původního stavu. Ale jistý je," nachází alespoň zbytečky humoru, "že ozdobou homosexuálních večírků už nebude nikdy."

Dakar, Jiří Janeček8:15 Tradiční průšvih. Předvolává si mě někdo, o kom jsem včera psal článek, tentokrát to je poslanec a pražský radní Jiří Janeček. "Tak jsem si to přečetl na mobilu, udělal jsi z nás labilní posádku! My na sebe s Viktorem takhle sprostě nekřičíme…"

Tvářím se jako idiot a Jirka dodává: "No nic. Udělal jsem pár snímečků, jak si na Dakaru vyspáváš hůř než bezdomovec, a už jsem ty fotky odeslal na magistrátní web…" Tak to je v suchu, říkám si, aby se to rýmovalo, v duchu. Nudí se snad někdo natolik, aby četl magistrátní stránky?

9:15 Před startem zamáváme Jirkovi s Viktorem, tedy poslednímu autu, o které se staráme. Za chvíli vyjede i posádka našeho asistenčního vozu. "Co nás čeká?" ptám se naší vůdkyně Gábiny.

Nejdřív prý musíme odeslat z nějakého slušného hotelu televizní reportáž pro Branky, body, vteřiny a pak se po silnici dostat k cíli rychlostní zkoušky, kde s čímkoli pomůžeme Jirkovi s Viktorem.

Dakar bez řidičáku - originální postřehy Tomáše Poláčka

10:00 Naše posádka se dokázala shodnout na pěti cédéčkách, které točíme už dva týdny a nenávidíme je. Skupina Divokej Bill ze mne udělala republikánského jestřába - když mi posté zpívá o bombách, které padají na Bagdád, otevírám raději okýnko, neboť nemám po ruce pytlík pro případ nevolnosti. Za oknem se míhají zelené vinice.

11:00 Policie kontroluje naše auto - nehledá drogy, ale ovoce. To se nesmí nikam převážet, neboť v Argentině prý řádí nějaká zákeřná ovocná muška. Gábina přiznává, že veze v kufru dva banány, ale policajtům se asi líbí blondýny, takže přimhouří oči a my můžeme do města Mendoza i s tikající potravinovou bombou.

12:00 V půvabné Mendoze, plné vodotrysků a vináren, najdeme hotel s internetem. Mí přátelé jsou smutní, protože mají rádi vůni rozlitého oleje a výborně se cítí mezi řvoucími generátory v bivaku: "Tak ta reportáž se odsud bude posílat tři hodiny!"

Já jsem spokojený, neboť nechci rozeznávat Bavoráky od Volkswagenů a teď mám jedinečnou možnost popít pár sklenek červeného mezi normálními lidmi, kteří taky netuší, jak vypadá diferák. Což také činím. Chuť místních nápojů mne natolik zaujme, že navždy opouštím řady pivařů. Reportáž odešleme deset minut před zprávami, ale do vysílání se prý nakonec dostane.

Rallye DakarRallye Dakar

13:00 Jednoduchá rovnice: venku pětačtyřicet stupňů, ve mně šest deci červeného - usínám v autě, čímž se elegantně vyhnu sto prvnímu Divokému Billovi.

Procitám, když jedeme prašnou cestou k cíli a proti nám se valí ti nejlepší: Sainz, Gordon nebo Nasser. Kolem stojí tisíce fanoušků, kteří jsou buď blbí, navedení anebo nevím. Povzbuzují nás a bouchají nadšeně do auta, jako by si nevšimli, že v něm sedíme čtyři a jedeme v protisměru, tudíž pravděpodobně nezávodíme.

16:00 V cíli sedím ve stínu skleslého koně, který má na tlamě sto much. Vedro nás ničí a ta blížící se modrá Toyota může být klidně fatou morganou… Není: "Rychle, přineste něco studenýho!" zařve Jirka z okna, tak mu podáváme pro jistotu pivo, kolu i sodovku. Řadíme se za jeho závodní auto, čeká nás tři sta kilometrů přejezdu do bivaku.

16:30 Jirka zastavil u první benzinky za cílem, kde se na nás logicky vrhlo pět set domorodců a my se nemohli čtvrt hodiny pohnout. Závodníci rozdali odhadem 300 autogramů každý. Mé spolujezdkyni Lence sáhlo několik Argentinců na zadek se slovy "miluju tě" a Gábina dostala argentinskou vlajku na tyči. Nevím, proč jsme tady zastavovali, ale rozhodně jsme nakonec nic nezařídili.

18:00 I po dvou stech kilometrech obklopují silnici zástupy fanatiků, kteří skáčou metr do výšky a tleskají, jako bychom závodili o prvenství. A my přitom jedeme lážo plážo asi tak tři hodiny za dnešním vítězem Sainzem. Vyslovuji hypotézu: "Argentinská vláda tyhle fanoušky za jejich nadšení platí." Gábina mě opravuje: "Ne. Argentinská vláda je práškuje extází."

21:00 Za soumraku parkujeme v bivaku. Slibuju si, že dnes nepiju alkohol. Umyju závodní auto, protože převodovku opravovat nedovedu.

22:00 K večeři dostávám čočku a vyhýbám se stolu s červeným vínem. Až dojím, říkám si, napíšu tento článek. Nemám však štěstí - přijel sem i úspěšný podnikatel Dušan Kunovský, který ještě před pár dny závodil a od chvíle, kdy zapadl v dunách, je naším asistentem po okolních vinařských oblastech. "To napíšeš ráno," vysvětluje mi, "pro dnešní noc jsem přivezl několik vynikajících rezerv."

23:30 Ani bílé víno není zlé. Po druhém kelímku se Dušan přiznává, že mě včera zasypal prázdnými lahvemi on se svými kumpány, prý jim to připadalo vtipné.

No co, i tohle je Dakar. Můžu jen doufat, že se zítra neprobudím v ničem horším.

anketa: můj nejšílenější dakarský zážitek

Dakar, Viktor ChytkaViktor Chytka, spolujezdec Jiřího Janečka v posledním českém osobním autě na Dakaru

Téměř každé ráno po probuzení vidím redaktora Tomáše Poláčka, jak se válí v prachu bez stanu a karimatky, někdy i bez spacáku. Kolem něj leží prázdné lahve a plechovky od piva a je to vždycky natolik šílený pohled, že se s ním nedá srovnat ani ta největší a nejrozbitější duna…

A jinak je pro mě frustrující a stresující ten pocit před koncem závodu. Sice už jsme blízko cíli, ale pořád jsme nic nedokázali, a dokud tam nebudeme, tak je to stejné, jako bychom skončili hned pod startovní rampou. Nikdo se nezeptá, jestli jsme vypadli v první etapě nebo až v poslední zatáčce před cílem - prostě bychom nedojeli.