Přijíždíme do Sankt Georgenu, vyzvedáváme startovní paket se samolepkami na auta a dáváme koupačku v průzračném jezeře Attersee. Den před startem si chceme projet prvních čtyřicet kilometrů trati. Nasedáme do auta, které jsme stačili už před odjezdem odřít, abychom ho následně při parkování narvali do sloupku a promáčkli blatník. Dva průšvihy s autem těsně před startem – to je nevídané skóre! Co přijde do třetice, probleskuje mi hlavou, když už trénuju na kole.
Race Around AustriaDélka: 2 200 km |
Odpověď mi dává řidič bílé audiny, který vyjíždí z průjezdu na hlavní silnici, nedává mi přednost a napere to do mě ze strany.
Naštěstí jsem před srážkou stačil vycvaknout nohu z pedálu, jinak by ji vzal nárazník. Odnesla to jen přehazovačka na třetím, záložním kole. Jsme v šoku a na hříšníka až přehnaně milí, protože jsme šťastní, že nejedeme domů. Takže to je do třetice. A v závodě... už nic takového!
Potrestaná chyba
Ráno před startem prší a mně najednou dochází, jaká výzva je před námi. Bude to těžké a bude to bolet. Podávám si s klukama ruku a do očí se mi derou slzy. Ani nevím, jestli to je z dojetí, či z respektu. Jen vím, že to jsou silné emoce. A pak už pouze krátký rozhovor s moderátorem a v 9:32 vyrážím ze startovní rampy vstříc novému dobrodružství.
 |
Za občasného deště se přes kopečky dostáváme až k řece Inn, podél níž se motáme do blízkosti Passau, kde se vlévá do Dunaje. Vesnička s krásným názvem Vierzehn, kterou projíždíme vždy, než najedeme na dálnici do Lince, dává tušit, že už se blížíme k české státní hranici.
Můj diesel má ale nějak zacpané filtry a netáhne, jak by měl. Je to tím, že konzumuju už několikátý vývar. Navíc do sebe liju hrozně moc šťávy z citronů. Ani si to neuvědomuju, ale zadělávám si na pěkný průšvih – tělo má co dělat se zabezpečením makajících svalů a do toho mu přidělávám starost s trávením většího než potřebného množství jídla. Nechal jsem se unést radami výživového poradce a začal na to doplácet.
Profil a mapa závodu Race Around Austria
Přichází první noc. Noc hrůzy. Trasa se stáčí na jih, pálíme to podél Moravy vstříc hranici se Slovenskem. Náhle pociťuju krizi. Nevím, čím to je. Zastavuju a říkám si, že by to mohl spravit vývar. Jenomže mi stačí k němu jen čichnout a běžím k zábradlí na mostě přes potok a zvracím. Dlouho a všechno.
Cítím, že by se mi kolena podlomila, a tak tam visím jako přehozený koberec. Na jednu stranu to je příjemný relax, na druhou se mně při pohledu na odtékající žaludeční šťávy, tvořící vertikální přítok neznámého potoka, vkrádá na mysl otázka: „Jak ten závod chceš dokončit, když jsi takhle zlomenej ani ne v jeho čtvrtině?“ Kluci stojí za mnou jako opaření a mlčí. Většina našeho projevu se nese v duchu visáčovské „známky punku“, ale to je bohužel známka velké krize. Chvíli si užívám pozici visícího koberce a vytěsňuju fakt, že to je slušně řečeno v řiti. Věděl jsem, že zase dostaneme přes prsty, ale takhle hodně a takhle brzo?
V Dolním Rakousku Vídni na dostřel
Vzdát se je vždy nejjednodušší řešení, ale když si uvědomím, kolik času (ale i peněz) jsem závodu věnoval, nezbývá než zdvihnout hlavu, odrazit se ode dna a pokusit se posouvat aspoň pomalu k cíli. Zrovna vítr a roviny nejsou pro moji psychiku to nejlepší.
Tlustou čáru za velkou krizí děláme u McDonald‘s, kde do sebe posílám hambáče a zalévám ho poctivou kvasnicovou dvanáctkou (ostatně té jsem vypil aspoň tři kousky denně). Taky si tu trochu pobrečím. Cítím se trapně, chlapi přece nebulej, sakra! Jenomže ultracyklistika je hodně o emocích a krotit je stojí zbytečnou energii. Ale konec sebelítosti, vymyslel jsem si tuhle ptákovinu přece sám, jede se dál!
Roviny jihovýchodu
Po čtyřiadvaceti hodinách jízdy se dostáváme do nejhnusnější oblasti Rakouska, tudíž i celého závodu. Roviny, kukuřice, řady větrných elektráren, vedro a do toho pověstný fičák z boku či zepředu. Hranice s Maďarskem je snad delší než Mléčná dráha! Nebaví mě to tu, nad vodou mě drží myšlenky na úseky v horách a taky kluci, kteří se tradičně starají o skvělou psychickou podporu. Čtou mi vzkazy od rodiny, nejbližších kamarádů, fanoušků. To je pro mě ta nejlepší medicína. Začínám se pomalu rozjíždět. Pomalu, ale jistě.
Race Around Austria
Stmívá se, cítím velkou únavu, a tak dávám povel k delší zastávce s prvním spaním. Jenomže v obytňáku civím do stropu. Čas utíká a cíl se nepřibližuje. To je blbá kombinace, zvlášť když člověk ví, že doposud jel mnohem pomaleji, než by čekal. Mlátím sebou jako kapr na suchu, počítám si, představuju si, že ležím doma vedle své Šárky. Nic nepomáhá, prostě nezaberu. Pak se posadím, koukám na mrtvoly kolem sebe a odhodlávám se k drsnému tahu. Vzbudit aspoň dva z padlých vojínů a jet dál. Můj brácha, kterého jsme nominovali na platinový volant, jde zase za páky a na horkou sedačku sportovního ředitele sedá Honzík. Místo palubního technika bere taťka. Čtyři zombíci se vydávají do tmy ukrojit další z brutální porce kiláků.
Noční jízdy mi značně ulehčuje bráchova vychytávka, kterou je LED rampa přidělaná na střeše auta. Když ji zapne, rozsvítí se půlka Rakouska. Někdy ale ani to nestačí. Do cesty mi skáče srnka číhající ve vysoké trávě. Zabrzdit ze šedesátky na nulu je hodně na hraně. Do smyku jde i přední kolo a kluci v autě prý cítí pach škvařících se galusek.
Race Around Austria
I přes adrenalinový zážitek na mě ve sjezdu přichází únava a jdeme spát. Do karavanu se mi už nechce, a tak ležím na karimatce venku. Budík nařizuju přesně na jeden a půl hodiny. Přesto mi trvá hodně dlouho, než zaberu. Aspoň necivím do stropu, ale na hvězdy. Vidím i jednu padající. S přáním, které je všem zcela jasné, konečně zavírám oči a moje tělo i hlava dostanou sic krátký, ale ten nejlepší doping – spánek.
Hurá do hor!
Druhá noc za námi. Jsme domlácení, a to zdaleka nejsme v polovině... Ale nálada je bojovná, čeká nás totiž jeden z nejtěžších výjezdů závodu – horské sedlo Soboth. Valíme kousek po trase známé z loňského Glocknermana. Kopce mi chutnají, stejně jako jídlo od kluků. Dokonce už si zase dávám i vývar (v rozumné míře). Během jedné delší zastávky s tradiční masáží mi kluci dávají hobla, jsme v polovině závodu!
Přejezd horského sedla nad Innsbruckem
To neznamená nic jiného než fakt, že za chvíli začne série brutálních stoupání, která skončí těsně před cílem. Cítím respekt z té porce výškových metrů, ale při pomyšlení na vedro, vítr a točící se vrtule nad kukuřičným oceánem se na kopečky těším. Vím, že mi to v nich jezdí dobře nahoru i dolů, a co víc, velkou část úseku mám projetou.
Teprve teď si uvědomuju, jak velká výhoda je znalost trasy. Nejen že člověk dokáže lépe odhadnout síly a naplánovat si zastávky, ale taky ví o záludných místech. Tak například minulou noc jsme najeli na nově postavenou dálnici, která nebyla zakreslená v roadbooku a GPS ji hlásila jako normální silnici. Já se rychle vypařil přes svodidla a kamarád to odvážně odcouval odstavným pruhem na sjezd. Naštěstí nebyl žádný provoz. Mazec...
O druhé, mnohem kopcovitější polovině Race Around Austria vedoucí hlavně přes alpská sedla si přečtete příští týden.
Daniel PolmanÚspěšný ultracyklista, novinář a spisovatel z Nové Paky je držitelem rekordu v jízdě na 24 hodin (911 km), který vytvořil v roce 2016 na Slovakiaringu. V roce 2019 dokončil jako třetí Čech 5 tisíc kilometrů dlouhý závod napříč USA – Race Across America. V roce 2020 zvládl jako první trasu nového extrémního závodu Race Around Czechia And Slovakia (RACAS) s délkou 3 540 km a převýšením 36 tisíc metrů. Trasu podél české a slovenské hranice zvládl absolvovat v čase 7 dní a 23 hodin. Průměrně za den spal jen hodinu a 20 minut, ujel přes 440 kilometrů a nastoupal přes 4 500 metrů. V červnu 2021 by se měl postavit jako první český cyklista na nejdelší silniční etapový závod na světě Red Bull Trans Siberian Extreme. Trasa vedoucí z Moskvy do Vladivostoku měří 9 100 km. Ještě předtím však pro magazín Auto DNES zavzpomínal na své předchozí odvážné akce. O svých cestách píše knížky a pořádá o nich besedy. Více na webu www.danielpolman.com, na Facebooku a Instagramu. |
