Když mě dva dny před odjezdem můj kamarád a místní průvodce Leo jen tak mezi řečí pozval, ať ho doprovodím na výlet přes jižní ledové pole, kam míří s jedním klientem, odpověděl jsem mu rovnou: „Ne. Na to fyzicky nemám.“ O dvě hodiny později už jsem mu psal, že o tom přemýšlím a o další hodinu později jsem už sháněl někoho, kdo má stejné číslo bot a půjčil by mi lyžáky a skialpy.
Plán cesty zněl jasně: po přejezdu jezera O´Higgins lodí vysednutí u ledovce O´Higgins a vyrazit směr útulna O´Higgins. Že se tady vše jmenuje O´Higgins? Zvyknete si. Bernardo O´Higgins, který osvobodil Chile od španělské nadvlády, tu byl a je evidentně oblíbený.
 |
Druhou etapou výletu pak bylo překročení jižního ledového pole od východu na západ. Na lyžích jsme měli absolvovat kolem padesáti kilometrů, poté měl následovat sestup do fjordu k moři.
Ledové pole, lépe řečeno jeho pláně, jsou ve výšce kolem jednoho kilometru nad mořem. Jezero O´Higgins je ve výšce kolem 260 metrů. Jižní ledové pole, třetí největší masa kontinentálního ledu po Antarktidě a Grónsku, je z větší části národním parkem, nalézá se na území jižního Chile a částečně i Argentiny. To nejdůležitější je v těchto končinách asi počasí. Když je zataženo, tak se člověk jen stěží hne z místa.
Předpověď zněla: od neděle až do soboty slunečno, občas vysoká oblačnost a jeden den zataženo, vítr, sněžení. Tímto je dán časový harmonogram. Musíme se dostat na druhou stranu a slézt z ledu do soboty. Kdyby se to nepovedlo, hrozí, že zůstaneme několik dní kdoví kde uvězněni.
První den přejíždíme jezero a začínáme stoupat. Zvládáme asi jen tři a půl kilometru. Druhý den už je nám jasné, že Claudio (klient) asi trošku lhal o jeho fyzické kondici. Stoupat a klesat s více než 25 kilo váhy na zádech není pro každého.
V šest večer nám mapa ukazuje, že jsme asi jen 1,5 kilometru od našeho domečku na přenocování a my stojíme před „zdí“ (skála, kamení, sněhové plotny) o výšce několik set metrů. Podle mapy se naše útulna nachází dokonce asi o 300 vertikálních metrů výš. V naději si říkám, že za dvě hodiny budeme nahoře. I já se občas pletu. Výstup, který nás v jednu chvíli nutí přezout do lyží (asi na sto metrů), se ukázal náročnější než vypadal.
Leo šplhá o pár desítek metrů vpředu a hledá nejschůdnější cestu. Já si hraji na mentálního kouče a slovně táhnu Claudia směrem vzhůru. Mám ale pocit, že víc stojí než jde. Začíná se stmívat a my nasazujeme čelovky. Těsně po desáté hodině večerní dorážíme do útulny. Já se cítím, jako bych dobyl jižní pól. Unavený, ale plný radosti, že můžu jíst a spát pod střechou.
Při večeři dojde na téma, co budeme dělat další den. Únava je veliká, Claudio mlčí, a tak dochází na možnost, že nebudeme další den pokračovat. Předpověď je jasná: zítra hezky, další den ošklivo. Do další útulny je to 23 kilometrů na lyžích. Uleháme po půlnoci a vstáváme v šest ráno. Rozhodnutí je samozřejmě na klientovi. Po debatě vyrážíme směr ledové pole.
Tady se už na začátku bohužel ukáže, že Claudio neumí pořádně lyžovat a nemá techniku na skialpech. Na malých sjezdech místo odpočinku a nahnání trochy času, ztrácíme jak čas tak energii. Já osobně jsem na skialpech taky nikdy nestál, ale zkušenosti z běžkování byly k nezaplacení a v podstatě mi to přišlo to samé, ještě trošku lepší, protože lyže je o dost širší a tím stabilnější.
Místo, kde se nacházíme, je jako z jiné planety: nekonečná bílá pláň, z níž vystupují až o dva tisíce metrů vyšší hory. Celý den jdeme okolo aktivního vulkánu Lautaro, v dálce je vidět Fitz Roy a Cerro Torre a další. Připadám si jako polárník, aspoň na chvilku.
Na sněhu je občas vidět i hmyz. Jak se sem dostane a co tady dělá mi není úplně jasné, ale několikrát vidím něco mezi mouchou a komárem a ještě nějakého zeleného broučka. Podle mých popisků je vám asi jasné, že nejsem zrovna biolog, i když přírodu miluji.
Cesta přes jižní ledové pole.
Kilometry ubíhají pomalu, ale s příchodem tmy dorážíme do další útulny (Greve), kde nás čeká jednodenní odpočinek. Tentokrát docházím hodně unavený i já. Mám problémy odpojit lyže, odvázat se z lana a dojít dovnitř. Posledních osm kilometrů jsem razil stopu, držel tempo a táhl Claudia na laně, abychom vůbec došli.
Našim útrapám a dobrodružstvím to ale nebyl konec, ba naopak. Už snad od sedmého kilometru jsem cítil, že budou puchýře z bot. A ukazuje se, že moje puchýře z půjčených lyžáků jsou úplné nic proti tomu, co se na nohách objevilo Claudiovi. Popravdě, ani se mi o tom nechce moc psát. Puchýře těchto rozměrů jsem neviděl ani ve filmu. Den odpočinku přijde vhod, jíme, spíme, hojíme rány.
Z útulny Greve máme dvě možnosti. Dva kratší dny přes Occidental nebo přímo delší trasu(19 kilometrů) a ven z ledu. Vzhledem k předpovědi a zdravotnímu stavu se rozhodujeme pro přímou variantu. Výhledy jsou opět neskutečné, něco na těch bílých pláních přitahuje a fascinuje. Snad ta jednoduchost a klid, nevím. V odpoledních hodinách je vidět v dálce až do fjordu.
Postupujeme opět hodně pomalu, a to i při krásném dvoukilometrovém sjezdu, kde opět dojde na pády a zvedání. Už mi trošku tečou nervy, abych se přiznal, ale nic neříkám. V půl šesté přijíždíme ke skalnatému výběžku, co trčí z ledu a rozhodujeme se pro kempování, odpočinek a pokračování další den. Stav nohou Claudia se horší. Každý večer a ráno mu Leo hodinu čistí rány a já v duchu děkuji kamarádce doktorce, která mě před dvěma lety navštívila a nechala mi plato antibiotik. Rány se neinfikovaly.
Šestý den do zeleného
Posledních pár kilometrů na lyžích a už přesedáme do bot a maček, abychom slezli z ledu na skály. Došlo i na trochu slaňování a šlapeme na pevnou zem. Údolí, do kterého vstupujeme, se nám otevírá před očima. Po několika dnech sněhu a ledu je vše před námi zelené, plné života a samozřejmě je vidět několik ledovců v okolí. Pokračujeme dál, ale nedojdeme daleko. Toto údolí je totiž ve výšce asi 300m. n. m. a najednou tak nějak zvláštně končí. Jako když někdo ukrojí kus sýra, někdo tady ukrojil kus hory.
Zpět na tvrdé zemi
Mapa ukazuje 200 metrů horizontálně, 200 metrů vertikálně, a my tušíme problém. Je tu obrovský vodopád a skály. Kempujeme u řeky a každý na jinou stranu se s Leem vydáváme hledat, kudy budeme následující den pokračovat. Kdo byl někdy ve fjordech, dovede si představit sklon kopců, které nás čekaly. Cestu většinou člověk v těchto končinách nakonec najde, stojí to ale čas a hodně sil.
I my jsme cestu našli, aspoň částečně ten večer. Druhý den místo směrem dolů startujeme vzhůru do kopce, kde o 200 výškových metrů později přecházíme na jiné rameno kopce, po kterém zase sestupujeme k řece, která si zkrátila cestu asi 200 metrovým vodopádem. Poprvé narážíme na místní prales. Průchod vegetací, která se do člověka tak nějak zakousne a nechce pustit, se s lyžemi na zádech komplikuje. Naštěstí se nám daří prokličkovat celkem rychle až k řece a pokračovat po vyschlé části koryta.
Scházíme směrem k jazyku ledovce Bernardo, který se plíží z výšin ledového pole až do fjordu. Jeho rozměr je pro mě do teď nepochopitelný. Přes cestu nám přebíhají dva huemuly (místní chráněná srna, žije jich údajně jen kolem dvou tisíc). Pokračujeme proti proudu jiné řeky hledat nedávno zavěšenou zipline, která nám dovolí překročit divokou řeku mezi ledovcem Tempano a Bernardo. Poprvé nás doprovází déšť.
Pok už jen táboříme a užíváme další z gurmánských večeří, které připravuje Leo. Měl sebou na cestu nasušenou zeleninu, maso, kuře, mořské plody i klobásu, takže strava je rozmanitá a chutná. Nohy našeho spolucestujícího se nelepší, spíše naopak, naštěstí ale bez infekce. Jedno mu musím přiznat, neslyšel jsem ho stěžovat si.
Zelené údolí fjordu. Kudy půjdeme dál?
Posledních dvanáct kilometrů mělo být celkem příjemný pochodem směrem k moři. Vyvedeni ze sna jsme ale hned na začátku, kdy po krátkém nástupu vstupujeme do dvoukilometrového močálu.
Procházíme malým průsmykem plným jezírek a místní mechy nám připomínají tvarem a barvou mořské korály. Scházíme podél potoka roklí k moři a doufáme, že ty poslední cca čtyři kilometry, které vedou podél moře, budou už jednoduchou záležitostí. Ovšem mýlka, zase mýlka. Už to vzdávám, tady prostě neexistuje úsek cesty, který by si člověk vychutnal bez toho, aby skončil s únavou větší než ty hory okolo.
Vyrazím napřed, abych zatopil v útulně, která nás tam někde u pláže čeká, a taky samozřejmě abych už tam byl a mohl chvíli jít svým tempem. Začíná se ochlazovat a pršet.
Chaura je křovíčko s moc chutným červenobílým ovocem, které připomíná miniaturní jablíčka. Normálně má tato rostlina velikost našich lesních borůvek a občas jsem ji viděl růst tak maximálně do 40 centimetrové výšky. Jenže tady jsem ve fjordech a asi po dvou kilometrech je tato slavná chaura asi metr vysoká a začíná mě dost zpomalovat její překračování a prodírání se. O další kilometr dál roste tato metrová už skoro křovina na metr vysokém mechu, který se při sešlápnutí o třicet centimetrů sníží.
Končím uprostřed bludiště, ze kterého není vidět ven. Vím, že na jedné straně je hora a na druhé moře, ale tato těžko průchodná bariéra má tak 200 až 300 metrů na šířku a začíná ukusovat z mé radosti z posledních kilometrů. Nakonec se shodujeme, že nikdo z nás nic takového v životě neviděl, a to ani Leo, který žije v regionu celý život.
Zelené údolí fjordu. Kudy půjdeme dál?
Chajdu a náš cíl nakonec nacházím. Na pláži vidím v dálce dvě postavy v oranžovém a na mysli mi vyskočí pár andělů, kteří mě přišli zachránit. Jsou to rybáři, co nás přijeli vyzvednout a dorazili o den dřív kvůli blížícímu se špatnému počasí. Padá ze mě všechno, včetně batohu. Zavládla radost a nadšení. Ještě v promočených botách jdu sekat dřevo a rozdělat oheň v kamnech, a pak už jen dávám nohy nahoru.
Leo a Claudio dorazí o dvě hodiny později. Vaříme celé kuře a zeleninu, co nám přivezli naši oranžoví andělé, a o půl jedné v noci upadáme do spánku, který trvá jen něco přes tři hodiny. V pět ráno je odjezd směr Puerto Eden, městečko uprostřed fjordu, o kterém by se dal napsal samostatný článek, ale to až někdy jindy.
Cesta trvá deset hodin,ale mě je to už jedno. Spíme a užíváme si sluneční den na loďce, která vypadá starší než já. V Puerto Eden pak čtyři dny čekáme na loď( jediná místní doprava jednou týdně), která nás doveze do Tortel a kde už je silnice a po ní už míříme zpět do městečka Villa O´Higgins.
