Machu Picchu je magické místo, div světa i sen cestovatelů ze všech koutů světa. Bylo to krásné, fascinující i náročné zároveň.
V den návštěvy Machu Picchu jsem pešky zdolala více jak dvacet dva kilometrů a podle telefonu převýšení 289 pater. Nejvyšší budova světa, dubajský mrakodrap Burj Khalifa, má 163 pater. Se vstupenkou do Machu Picchu jsem si koupila i vstup na tu vysokou horu dominující nad tajuplným městem Inků. Výstup byl drsný, ale o to víc se vám návštěva Machu Picchu vryje do vzpomínek a jednoznačně patří mezi nejkrásnější zážitky z mého cestování po Latinské Americe.
Psal se podzim 2019 a já jsem sama vyrazila na několikatýdenní cestu po vlastní ose do svých vysněných destinací. Plnila jsem si mnohaletý sen, toužila po nových zážitcích i po procvičení španělštiny. Peru bylo po Argentině, Uruguayi, Brazílii a Bolívii poslední destinací. Plán byl intenzivní i ambiciózní. Když chce ale člověk hodně vidět, jde to většinou na úkor pohodlí. S tím jsem prostě počítala.
A mezi dny, které na mé cestě byly opravdu náročné, se řadí i návštěva Machu Picchu. Hodně přesunů letecky i vlakem a s tím související větší výkyvy počasí i nadmořské výšky. V Limě bylo teplo, nadmořská výška 0 m n.m., po přeletu do Cuzca v nadmořské výšce 3 399 m n.m.. byla naopak velká zima.
Davy, davy davy. A jen jeden směr. Strážci bedlivě hlídají, aby se nikdo nevracel a aby byl na místě jen určený počet lidí.
Žila jsem tak trochu kočovný život. Téměř každou noc jsem spala jinde, časté bylo brzké vstávání a současně jsem prožívala vnitřní smutek. Myšlenkami jsem byla často s dědečkem, který v těch dnech umřel a v den, kdy jsem zdolávala Machu Picchu, měl pohřeb. Ať se člověk snažil být jakkoliv statečný, nebylo to snadné a do dneška má pro mě vzpomínka na Machu Picchu tento smutný podtext…
Cestu i vstupenku jsem si tehdy rezervovala asi dva měsíce dopředu. A to jak do areálu Machu Picchu, tak na vlak Cuzco – Machu Picchu Pueblo – Cuzco. Vlak je komerční, jen pro turisty, protože na ten pro místní obyvatele vás bez dokladu, že žijete v dané oblasti, nepustí.
Lístek na vlak je extrémně drahý, v řádu tisíců, čím později si ho koupíte, tím dražší je. Vstup do areálu také není nejlevnější záležitostí, ale vzhledem k jeho unikátnosti je to pochopitelné. Jelikož je Machu Picchu součástí UNESCO, tak je stanoven denní limit na počet lidí, které dovnitř vpustí. Bez předem koupené vstupenky je člověk bez šance.
A bez zapomenutého dokladu totožnosti také. Na vlastní oči jsem zažila, jak jeden turista měl vstupenku, ale na hotelu si zapomněl pas. Opravdu ho nepustili. Vstupenka je vázaná na doklad totožnosti.
Pode mnou byl jen prudký kaňon.
Do vesnice Machu Picchu jsem přijela o den dříve a turistickou destinaci plnou ubytoven, hostelů, hotelů, obchodů i restaurací si křížem krážem prošla. Lístek na vstup do Machu Picchu jsem měla na další den na ráno na sedm hodin a rozhodla jsem se, že to z vesnice zdolám pěšky. Máte na výběr se buď nechat vyvést komerčním autobusem, asi za deset dolarů, nebo jít po svých po značené cestě z vesnice až ke vstupu do areálu. Je to tak hodina a půl až dvě do velmi prudkého kopce. Většina turistů se nechá vyvést, volí pohodlí, ale já zvolila cestu pěšky a nelituji.
Vstávám v půl páté ráno, do tmy, před pátou vyrážím. Před půl šestou přicházím k místu první kontroly vstupenek. Přede mnou fronta asi patnácti lidí. Polovinu z nás dál nepustí. Jsou striktní a pouští jen ty se vstupenkou na půl sedmou. My, co máme vstupenku až na sedmou hodinu, musíme čekat, jelikož je to nahoru už prý jen hodina, tak nám dovolí jít dál až v šest hodin.
Začíná pršet. Prvně trochu, pak víc a víc. Počasí na nic, schovat se není kam, je mlhavo a pochmurno. Zmoklá, stejně jako ostatní, se za pět šest dočkám toho, že nás pustí na stezku vedoucí dál. Stále ještě prší a je mlha. Ale nezbývá, než věřit, že nahoře bude něco vidět. Skoro hodina prudkého výstupu dává dost zabrat, ale myslím si, že to k návštěvě takového místa patří – vystoupat k němu, ne se k němu nechat vyvést.
Někteří turisté ujdou i podstatně více, když zvolí Inca trail, což je čtyřdenní trek a jdou k Machu Picchu přes osmdesát kilometrů náročným terénem.
Peru je svěží a zelené. Cuzco, odkud se na Machu Picchu startuje, leží v nadmořské výšce 3 399 m.
V 6:50 dorazím už trochu vyřízená nahoru a zažívám první šok. Před branou čekají davy lidí, které tam navážejí kontinuálně autobusy. Čekáme. Dovnitř nás vpustí až po sedmé hodině, dříve ne, lístek máme přece na sedm. Lidi ze všech koutů světa se tam mačkají jeden na druhého, aby se dovnitř dostali co nejdříve. Stále je mlhavo a já potají doufám, že aspoň něco bude vidět. V sedm hodin začínají vpouštět turisty s lístkem na daný čas a já jsem součástí davu, který se natěšeně hrne dovnitř. Nemáte kam uhnout, nemáte na výběr.
Dav se hrne a po pár minutách přicházíte k prvnímu místu, odkud by měl být výhled. Není vidět téměř nic. Jen mlha a dav kolem mě. Toto je to mystické Machu Picchu, říkám si? Udělám si zklamaně pár fotek v mlze a studuji mapu areálu. Dav i mlha mě zahrnou zklamáním, ale to naštěstí netrvá dlouho. Během půl hodiny se mraky roztrhaly a krása Machu Picchu se začala vynořovat.
Machu Picchu
Pozorovala jsem postupné odhalování toho mystického místa. Za pět minut osm si uvědomuji, že na osmou hodinu mám koupenou vstupenku na horu Waynapicchu – ta vysoká hora trčící nad Machu Picchu. Jen zjišťuji, že jsem na úplně druhé straně areálu a začínám řešit, jak se na správné místo dostat. Plná emocí jsem si totiž zapomněla kontrolovat čas. Hlídače se zeptám na správnou cestu, přidávám do kroku a svižným tempem mířím k místu, kde by mě k hoře měli pustit.
Přicházím tam osm dvacet a už mě nechtějí pustit. V deset hodin jde již další skupina lidí a já už se prý nestihnu včas vrátit dolů, když jsem nevyrazila hned v osm. Oni zároveň nesmí pustit na horu víc než povolené množství lidí. Španělsky pánovi vysvětlím, že sportuji, že dám tempo, a že se nemusí bát, že to zvládnu. Po chvíli přemlouvání mě pustí a připomíná, ať jsem opravdu do desíti hodin dole.
Mrzelo by mě to, kdybych o možnost vystoupit na Waynapicchu přišla. Byť ten výstup byl drsný. Pod časovým tlakem. Prudké stoupání. Úzká přírodní cestička bez zábradlí a bez bariér, čím dál strmější. Nesnáším výšky a místy mi to fakt nedělalo dobře. Myšlenky mi bloudí na dědečkův pohřeb, který právě probíhá, a část cesty nahoru probrečím. Fyzickým i emočním vyčerpáním…
Námaha rozhodně stála za to.
Desítky minut šplhám nahoru, přibližuji se nebi a v modlitbách se s dědečkem loučím. Vzpomínám na něj a prožívám vděčnost za to všechno, co jsem s ním kdy mohla zažít. Ten výstup nahoru na Waynapicchu bylo padesát brutálních minut. Opravdu hodně strmé a příkré. A až jsem se tam „vyškrábala“, tak z té vysoké hory nad Machu Picchu nebylo nic vidět. Jen mlha a mlha a mlha. Mám dvacet minut na to, jestli něco zahlédnu, a pak musím zpět dolů.
Svůj slib chci dodržet. Spolu se mnou tam čeká dalších pár lidí. Po patnácti minutách se mraky lehce roztrhnou a aspoň mezi nimi je trochu něco vidět. Trochu. Jsem ráda, že jsem výstup na Waynapicchu zařadila do programu, návštěvu Machu Picchu to ještě více obohatí, ale mrzí mě, že počasí mi nepřeje. Je to škoda, ale to je život. V půl desáté se vydávám na cestu zpět a opravdu jsem v deset hodin dole u vstupní brány.
V rámci vstupenky na Waynapicchu ještě mohu vystoupit na tu druhou, menší horu, Huchu’y Picchu, na kterou už jde málo kdo. Tam časový limit nemám, a tak této příležitosti využívám. Pokud budete mít někdy možnost se na Machu Picchu podívat, přikupte si i vstup na tato místa. Upřímně, z Huchu’y Picchu jsem totiž zažila nejhezčí pohled na město Inků.
Mraky ustoupily slunečním paprskům a hora je dost blízko na to, abych měla Machu Picchu jak na dlani. Už nikam nemusím spěchat a po třech hodinách se konečně dostavuje enormní pocit nadšení z tohoto unikátního prožitku. Zažívám neskutečné kouzlo okamžiku.
Menší hora Huchu’y Picchu mi dřinu nakonec vynahradila. Mračna se rozestoupila a celé město jsem měla jako na dlani.
Protože jsem měla vstupenku i na Waynapicchu, můžu projít celým areálem dvakrát. Jinak ho můžete projít jen jednou a nesmíte se vracet, nesmíte jít do protisměru. Jsou tam hlídači a dbají na to. Takto si hlídají to, aby na Machu Picchu nebyl víc než povolený počet lidí.
Celkem strávím na tom tajuplném místě sedm hodin. Za tu dobu zažiji mlhu, déšť, slunce i opětovný déšť, průtrž mračen a nepříjemný vítr. Díky tomu, že byl prostor se tam zastavit, sednout, nasávat atmosféru a nikam nespěchat (oproti některým turistům, kteří to se svými průvodci doslova prolétli), mohl člověk vnímat to skutečné kouzlo místa, které je dodnes zahalené rouškou tajemství.
A po prvotním ranním šoku tak opouštím Machu Picchu s vděkem, že jsem takovou krásu a unikátnost mohla spatřit na vlastní oči. Určitě bych každému doporučila nastudovat si předem mapu areálu, protože je tam hodně možností, co se dá vidět a na co se můžete podívat, ale jakmile to přejdete, tak vás zpět nepustí.
Při druhém „kole“ jsem se vydala asi na dvoukilometrovou procházku mimo hlavní část areálu k Puente Inka (most Inků). Jdete úzkou cestičkou podél skály, bez zábradlí, bez bariér, a pod vámi velký sráz. Místy jsem měla i strach a dobře mi to nedělalo, ale i taková zkušenost stála za to. Ještě více znásobí dokonalost a propracovanost tak fascinujícího místa.
Zpět dolů do vesnice jsem šla opět pešky a v závěru se mi už nohy motaly jedna přes druhou. Byla jsem však ráda, že nemusím spěchat na vlak, že odjíždím do Cuzca až další den, a že můžu ten den v klidu zakončit nějakou tradiční peruánskou večeří v Machu Picchu Pueblo.
Zdolané kilometry i výškové převýšení jsem pak ještě pár dnů v nohách pociťovala, ale se vším všudy to byl unikátní, intenzivní a nezapomenutelný zážitek.
Pak se ale mračna roztrhala a skrze ně prošlo slunce. A přede mnou se rozkryla nádhera.
