Čtenáři cestují: užili jsme si Lisabon a málem si u toho odrovnali nohy

Někteří cestovatelé preferují samotu a opuštěnou přírodu, jiní si vychutnávají polehávání na pláži, další se hrnou za dobrodružstvím nebo se seznamují s místními obyvateli a jejich odlišnými zvyky. Čtenářka iDNES.cz Kristýna Kusáková si prožila své dobrodružství v Portugalsku.

Koncem dubna loňského roku jsme se vypravili na čtyři dny na dovolenou prozkoumat Lisabon a jeho okolí. Účastníky výpravy byli: Peťéska a Luděk Čtvrtlíkovi a já s Michalem. Ještě s námi byl jeden cestující... ale ten se ztratil v Lisabonu po přistání, když jsme čekali na kufry u pásu č. 8. Ztracen v Lisabonu na letišti Portela u pásu č. 8 se mi zdá dost poutavý a dramatický název pro napínavý román.

Bairoo Alto

Někde jsem vyčetla, že v Lisabonu se nechodí ani doleva ani doprava, ale nahoru a dolů. A to je naprostá pravda. Město se rozprostírá na sedmi kopcích a převýšení mezi „nahoru“ a „dolů“ lidé překonávají pomocí elevadores (výtah, lanovka). My jsme vyzkoušeli Elevador da Glória a Elevador de Santa Justa a pak jsme se kochali krásnými vyhlídkami na město. 

Hned za nejznámějším Elevadorem de Santa Justa se rozprostírá módní čtvrť Baixa, které vládne „umělecká duše“, jak tvrdil průvodce (kniha). Pravda, reprodukovaného umění tam bylo více než jinde, ale nás zaujalo Muzeum Národní gardy. Abych byla upřímná, Michal zavelel, že se tam jde, tak jsem nemohla odporovat.

Samotnou by mě tedy nenapadlo to muzeum navštívit. ALE! Při té příležitosti jsme zjistili, že nazítří Portugalsko oslavuje výročí tzv. karafiátové revoluce, tedy revoluce, kdy generálové svrhli diktátora Salazara, který z Portugalska učinil „chudobinec Evropy“, jak píše moudrý průvodce. A vůbec to byla dost rozporuplná postava. Generálové a portugalský lid tedy čekali skoro padesát let, než toho měli dost a Salazara zarazili (až do roku 1974), ale ono to někdy prostě trvá. Však to taky známe.

Čtvrť Alfama

Po krátké historické odbočce se zase vracíme k památkám Lisabonu. Cupitáme tedy na náměstí Praca do Comércio, což má být údajně nejpůvabnější náměstí v Lisabonu. S tím by se dalo souhlasit, neboť náměstí je rozlehlé, u řeky, uprostřed je sousoší a pak taky něco, co vypadá jako Vítězný oblouk. Takže dobrý.

Nyní se mi ale začali mí spolucestující turisté už trochu bouřit, že je bolí nohy a chtějí taky nějaký pořádný zážitek, takže jsme rychle zapluli do obchodu s vínem – na ochutnávku a taky na nákup.  Nyní, na prahu malebné čtvrti Alfama, obtěžkáni flaškami, šplháme ke katedrále Sé, což je nejstarší dochovaná katedrála v Lisabonu. Ale zrovna je tam svatba a kněz stojící v portále nevypadal, že by nás provedl.

Lisabon je malebná portugalská metropole.

Chceme najít nějakou hospůdku, kde se konečně najíme a v klidu spočineme, ale žádná se nám nelíbí. Uličky Alfamy jsou uzoučké, strmé, plné překvapivých zákoutí a všude visí barevné prádlo. A na kloudnou hospodu ne a ne narazit.

Už dost znavení sedáme na proslulou tramvaj č. 28 (trasu má asi jako pražská tramvaj č. 22, jenomže je navíc historická, takže obsluha točí klikami), která hrozně vrže a doslova se drásá úzkými uličkami Alfamy. Kdyby člověk vystrčil hlavu z okýnka, tak si jí urazí o zeď nějakého baráku. Chceme vystoupit u Castelo do Sao Jorge, ale smůla. Je narváno, nějak se neprodereme k východu a vlastně taky pořádně nevíme, kterou zastávku vystoupit.

Historická a slavná linka tramvaje č. 28.

Nakonec vystupujeme někde v docela moderní čtvrti a najdeme nějakou hospodu, která vypadá trochu slušně. Obsluha tedy odmítá mluvit jinak než portugalsky, ale domluvíme se. Dali jsme si svorně tresku s tomatovou rýží, Michal si dal hodně masa, on ryby nerad. Vino de casa měli taky moc dobré, takže spokojenost. Michal však první den chození po městě shrnul takto: „My se prostě musíme hned první den strhat a odrovnat si hnáty.“

Odbočka k Portugalštině

• Portugalština je velice podobná španělštině, jenom se musí trochu víc šišlat. Proto se tedy Lisabon portugalsky vyslovuje Lišbon (nebo taky Lišboa - podle toho, co kdo na konci slyší, že).
• Kdo umí trochu španělsky, tak psanému textu rozumí snadno. S mluvenou řečí je to horší, ale taky se dalo.
• V průvodci se psalo, že pokud se nechceme degradovat na arogantní cizince, tak si máme zakázat děkovat španělským gracias, ale užívat portugalského obrigado nebo obrigada. To jsme si vzali k srdci.
• Měla jsem za to, že mluvit v Portugalsku španělsky je asi jako když na mě někdo mluví u nás doma rusky a já mu odmítám rozumět a jdu pryč. Mě to zkrátka uráží, že si někdo myslí, že když bydlím v ČR, tak rozumím rusky. Ale u nich to tak není, na španělštinu reagovali všichni vstřícně, někteří s úlevou, že nechceme mluvit anglicky.

Belém a zámořské objevy

Druhý den našeho objevování jsme započali ve čtvrti Belém. Je to část města trochu vzdálená historickému centru, byť se v ní nacházejí asi nejkrásnější portugalské památky. Tomu také odpovídá intenzita turistického hemžení (vysoká).

Už cestou jsme pochopili, že do tramvaje, která jela od Praco do Comercio, se asi nevejdeme a rozhodli jsme se využít soukromého dopravce - vozítko tuktuk. Řidička tuktuku byla neohrožená a málem z nás vyklepala duše na kočičích hlavách.

Cestou jsme taky zblízka viděli most Ponte 25 de Abril, který je dvoupatrový - nahoře jezdí auta a pod nimi vlak. Na druhé straně mostu je obrovská socha Ježíše Krista, asi kopie Krista z Ria de Janeira.

V Belému stojí slavný Mosterio dos Jerónimos (Klášter sv. Jeronýma), který je pod ochranou UNESCO a pyšní se označením nejkrásnější stavba světa. Stavba započala v roce 1501 a nesla se v manuelském slohu (něco mezi gotikou a renesancí a hodně zdobné kamenické práce většinou s motivy zámořských objevů). 

O nosorožci, který inspiroval

Úplně stejně vypadá Torre de Belém - obranná věž u ústí řeky Tejo do oceánu, taktéž v manuelském slohu, která měla „vítat“ karavely portugalských objevitelů. Mimochodem, Torre de Belém kromě prvních objevitelů přivítala taky prvního nosorožce, který se do Portugalska (a vůbec do Evropy) dostal jako diplomatický dar z Indie králi Manuelovi.

Torre de Belém - obranná věž u ústí řeky Tejo do oceánu, taktéž v manuelském slohu, která měla „vítat“ karavely portugalských objevitelů.

Královi dvořané se domnívali, že by bylo zábavné, kdyby nosorožec bojoval se slonem, kterého král taky měl, ale slon byl jiného názoru, s nosorožcem bojovat odmítl a odkráčel. Nosorožec krále dlouho nebavil a tak se rozhodl, že ho pošle dál jako dárek papežovi Lvovi X. Papežovi totiž rok předtím zemřel jeho domácí mazlíček Hatto, vzácný bílý slon (podle dobře informovaného zdroje – katolické encyklopedie – zemřel na zácpu).

Ubohý nosorožec se tedy opět nalodil, ale k papežovi nedorazil, neboť loď ztroskotala u břehů severní Itálie. Nosorožec se tedy utopil, ale zase inspiroval slavného malíře a rytce Albrechta Dürera (zaalpská renesance). Ten vytvořil dokonalý dřevoryt nosorožce, aniž by zvíře předtím někdy viděl, a to jen na základě črty jakéhosi německého obchodníka, který se nacházel v Lisabonu zrovna v době, kdy zvíře vyloďovali. 

Rytec Albrecht Dürer (zaalpská renesance) vytvořil dokonalý dřevoryt nosorožce, aniž by zvíře předtím někdy viděl, a to jen na základě črty jakéhosi německého obchodníka

Ale zpět k památkám - na historickou obrannou věž navazuje moderní (a docela nehezký) Padrao dos Descobrimentos (Památník objevitelů) - hrozně veliká betonová změť postav, které měly co do činění se zámořskými objevy.

Nejlepší ale bylo posedět na nábřeží řeky Tejo, usrkávat sangríu a pozorovat kolemjdoucí. Pak jsme chtěli dojít k paláci Ajuda, což bylo jednu dobu sídlo královské rodiny, ale nakonec jsme skončili v jedné opravdu hezké restauraci, kde měli výbornou rybí polévku (sopa de peixe). Taky trochu kuskusu a rukoly jsme pojedli (ano, včetně Michala). A měli tam výborné víno! A mousse de chocolate.

Odbočka k lisabonské MHD

• MHD je docela dobrá. My jsme si každý den za 6 eur (155 Kč) nabili kartičku via viagem a ta nám platila do metra, elevadorů, tramvají i vlaků.
• Jediné metro bylo docela prázdné, jinak jsme asi jezdili po dost exponovaných místech, takže tramvaje byly věčně narvané - zejména tramvaj č. 28, která projíždí historickým centrem.

Cestou zpět do centra jsme se rozhodli ještě jednou zkusit štěstí a nacpat se do kláštera, což dopoledne nebylo kvůli davům turistů možné. A vyšlo to, davy byly již pryč. V kostele jsme pak kromě jiného mohli obdivovat sarkofágy Vasca da Gamy a jakéhosi národního poety Luise Camoese. Návštěva kostela se nám ale vymstila, protože nám ujela tramvaj před nosem a další nejela a nejela a nejela a čekali jsme na ni dobrou třičtvrtěhodinu. A pak bylo zase narváno.

Konečně dorazivší tramvaj nás zavezla do Cais do Sodré (název přístavu a taky vlakového nádraží) a pak jsme jeli metrem na stanici St. Apolónia, odkud jsme chtěli jet lanovkou až k Oceanáriu. Ale chybička se vloudila a lanovka nikde!

Takže jsme nasedli na vlak. Výpravčí tvrdil, že i vlaky berou kartičku via viagem, ale strojek na nástupišti našim kartičkám nerozuměl. Nezbývalo než doufat, že nepřijde průvodčí. Nepřišel. Druhou zastávku jsme vystoupili a metelili k Oceanáriu.

Oceanárium

Ne všichni členové naší výpravy se však chtěli dozvědět něco o podmořském životě. Jeden nejmenovaný turista tak šel raději na pivo, než aby obdivoval ryby za sklem.

Ryb tam bylo hodně. Některé krásné a jiné nevzhledné. Nejošklivější byla sunfish (česky se přitom jmenuje tak poeticky - měsíčník svítivý) - ryba byla placatá, jakoby ukousnutá v půlce, takže neměla vůbec štíhlý ocas a vypadala trochu jako měsíc v úplňku. Tvářila se ke všemu tak nějak připitoměle. Nejraději se válí na hladině moře a vyhřívá se na slunci, proto tak často končí v rybářských sítích (takže je fakt pitomá!).

Z dalšího nás zaujala mořská vydra a tučňáci. A krásní rejnoci. A to je konec našeho poznávání do Lisabonu. Náš román má ještě pokračování, ale týká se okolí města. Tak snad někdy příště.