Hari hari uslyšíte na Srí Lance často. Znamená to něco jako OK, fajn, ano ano. A Sinhálci to říkají často a rádi. První, čeho si v této zemi – klenotu vsazeného do vln Indického oceánu – všimnete, je milá přátelská povaha tamních obyvatel. Stačí vaše nepatrné pousmání a odpovědí je vám zářivý, nadšený úsměv, ať je to dítě, žena či muž, mladý nebo starý.
Až do své mysli, citů a životní zkušenosti vstřebáte přírodní a umělecké krásy Srí Lanky, zjistíte, že skutečně to nejdůležitější, co vám nejvíce utkvělo v paměti a proč stojí za to se na Srí Lanku vracet, jsou místní lidé.
Sinhálci, Tamilové, buddhisté, hinduisté, křesťané, muslimové, je to zkrátka rozmanitá a přátelská země, cestovatelům zaslíbená. Taková Asie pro začátečníky. A navíc je to země dobrého jídla, rozkročená mezi starým a novým věkem. Setkáte se tu se starobylou a velkolepou kulturou, mocnými královskými dynastiemi, bouřlivými dějinnými zvraty i obdobím stability a rozkvětu, nevyhnutelně následovaným úpadkem, proměnou a dalším rozvojem.
Na Srí Lance je hmatatelné míšení etnické i jazykové, je to po věky věků lákavá brána pro dobyvatele, nájezdníky kolonizátory a obchodníky, a to vše v obtížných přírodních a klimatických podmínkách. Vždyť ještě na přelomu 19. a 20. století pokrývala džungle osmdesát procent ostrova.
Snad ze všech těchto obtíží vyrůstá podivuhodně klidná a mírná povaha místních. Křičet nebo jakkoli zvyšovat hlas je zde považováno za projev neobyčejné hrubosti, a s tím se opravdu nesetkáte. Zní to neuvěřitelně, ale i děti tu pláčou tiše.
Snad vlídnou povahu obyvatel Srí Lanky předurčuje státní vlajka, na níž jsou vedle jiných symbolů i čtyři listy posvátné smokvoně představující laskavost, soucit, vyrovnanost a štěstí.
Na rozdíl od našeho „Pravda vítězí“ se Sinhálci spokojili s obyčejnými lidskými vlastnostmi a funguje to. Jak dobře to funguje, si uvědomíte například v dopravě. Kdyby naši příslušníci dopravní policie viděli ulice v Colombu, kde se tříproudá silnice stane šestiproudou, v případě potřeby klidně i osmiproudou, a živelný styl, jakým se jezdí, k němuž patří i toulaví psi, kteří se na silnicích motají, spáchali by hromadnou sebevraždu i s náčelníkem.
Přesto se nikdo nevzteká, nehádá a nestěžuje si. Hlasité projevy patří pouze k nalákání cestujících do autobusu, protože hustá síť autobusové dopravy je velmi konkurenční. Jezdí se s otevřenými dveřmi, nádraží se několikrát objede dokola a na mávnutí vám zastaví i kdekoliv po trase.
Autobus se proplétá neuvěřitelnou změtí a rámusem městské dopravy, průvodčí se vyklání, hlasitě vyvolává, gestikuluje a nabírá cestující, dokud není autobus našlapaný. Uvnitř hraje velmi, opravdu velmi temperamentní a hlasitá hudba a šoférovi nad hlavou blikají jak na pouti obrázky Buddhy nebo Šivy nebo jiného božstva podle toho, jestli je řidič buddhista nebo hinduista.
Je to tedy blázinec, že z toho jde hlava kolem. Pokud nastupujete a je třeba si pospíšit, autobus jen přibrzdí, mnoho párů ochotných rukou vás i vaše zavazadla chytí, podrží a usadí, protože jste nezkušený cizinec s nemožně velkými a zbytečnými zavazadly.
Pokud se ptáte místního člověka na cestu, hned se seběhnou další, a ještě další, a začnou to řešit, ochotně radit, nabízet všechno možné a vám je líto odmítnout. Vejít ve styk s domorodým obyvatelstvem tu zkrátka má své jedinečné kouzlo.
Vedle mírumilovné a vlídné povahy vás dále překvapí neobyčejná vzdělanost Sinhálců a Tamilů. Protože oba tyto neskutečně obtížné jazyky, jedny z nejstarobylejších na světě, jsou jednak státními jazyky a jednak naprosto odlišné, a Sinhálec s Tamilem si nerozumí jediné slovo, vyučují se děti od 1. třídy základní školy oba najednou. A k tomu se učí i angličtinu, takže v patnácti letech už jsou trilingvní.
Buddhistické knihy jsou už od počátku srílanského písemnictví psány v šesti jazycích a současníci v této skvělé tradici pokračují, a to ze zcela praktických důvodů. Turistický průmysl na Srí Lance se rozvíjí velmi dynamicky a mladí Sinhálci mrskají němčinu, japonštinu, ruštinu, francouzštinu a čínštinu tak brilantně, že se člověk až stydí, jak málo toho sám umí.
Adamova hora
Velmi poučná pro nás byla cesta na Adam’s Peak, Adamovu horu. Místo, kde prvně šlápl Adam na zemi, dokazuje obrovská ťápota. Dělají si na něj nárok křesťané i muslimové, stejně tak je to posvátné místo opředené mnoha příběhy a legendami i pro buddhisty. Na strmý vrchol vede pět tisíc schodů, křivolakých a nestejně velkých, musíte tedy jít s plnou pozorností.
Jde se zpravidla v noci, aby se na vrchol přišlo za úsvitu slunce. Buddhisté tuto pouť vykonávají každý rok, ať už jsou mladí, staří nebo jde o matky s nemluvňaty na rukou. Poutníci jdou většinou bosí a povzbuzují se zpěvem, hora jejich hlahol ozvěnou vrací. Nebudu ani popisovat náročnost cesty: pokud ji člověk nevykoná z pevného náboženského přesvědčení, nastoupí vůle, v každém případě je to slušný sportovní výkon.
Nejvíc mě překvapilo, že s sebou nesou tak malé děti, kojence a batolata, spící nebo plačící, na rukou, na zádech. Proč je raději nenechají v posteli? Možná i v tom je kus moudrosti Sinhálců, ukázat dětem na vlastní kůži, že nepohodlí a strastiplná pouť patří k životu a člověk se tím nemusí nijak znepokojovat, ale odměna, tam nahoře, je vysoká.
Adam’s Peak vás odmění neskutečným výhledem do okolní krajiny. A kolem letí mraky a vaše starosti. Trýzeň, únava a utrpení jsou najednou tak malé, že je vám dobře na světě.
Obři v mlze
Vynoří se z mlhy jako zázrakem, jako ve snu. Ve zkřehlém úsvitu se objevuje tichý obr putující krajinou. Slon samotář se pranic nestará o náš obdiv a úžas, sem tam uškubne trs houževnaté horské trávy, zachumlá se do mlhy za námi a zmizí jako přelud okamžiku. Jenže my už jsme věděli a fyzicky si uvědomovali jeho sílu, velkolepost a majestát, vždyť jsme pár dní před setkáním s mlčenlivým obrem v Národním parku Kaudula na severovýchodě Srí Lanky seděli na sloním hřbetu. Bylo to na sloní farmě na jiném místě ostrova. My prťavci, sahající mu sotva nad kolena, jsme potřebovali, abychom na něj vylezli, skoro 2,5 metru vysokou nástupní rampu.
Hlava slona z perspektivy jeho štětinatého hřbetu vypadá jako ohromná, kostnatá, ležatá osmička s prohlubní uprostřed, plachty uší vás pleskají přes lýtka a jeho pán a vůdce, na Srí Lance zvaný mahut, ho ovládá hrdelními příkazy a dlouhým bodcem. Půlhodinová cesta k řece a zase zpátky je malou ukázkou inteligence těchto velkolepých zvířat a umění mahutů. Cvičení slonů se věnují celé generace rodin. Učí se oba, slon to, co má udělat, a mahut sloní řeči.
Tato rodinná záležitost nakonec dopadne tak, že slon dokáže poslouchat jen jediného pána a problém nastane, pokud ten zemře. Vzájemná vazba je tak silná, že slon dokáže přijmout nového pána jen výjimečně.
Slonům se na Srí Lance nelze vyhnout. Putují krajinou ve větších stádech v přírodních rezervacích, migrují po ostrově chráněni statutem „sloních koridorů,“ a obyčejní vesničané mají kolem polí natažené zábrany z drátů pod elektrickým proudem, jako my máme obehnaná stáda hovězího dobytka.
Nezapomenutelné je setkání se slony ve sloním sirotčinci Pinnewala u Kandy. Když jdou k řece pít, strážníci zastaví dopravu a vše se podřídí slonímu rytmu. Sloni jsou ozdobou městských parků poblíž buddhistických chrámů a jsou také domestikovaní a cvičení na práci. Už od počátků sinhálské civilizace byl srílanský slon předmětem hluboké úcty a zbožštění. Vzrůstem a inteligencí obzvláště výjimeční jedinci byli a dodnes jsou vrcholem všech náboženských slavností. Právě jim se zasvěcují chrámy, věnují posvátné hrobky a moderní muzea a bohové a králové na nich jezdili odedávna.
Sloni byli cvičeni k boji v dobách válečných a také k práci – nošení břemen, vlečení lodí na kanálech za dob Holanďanů, udusávali základy velkých staveb, vodních nádrží, chrámů a paláců, a tak stěny dágob (stúp) dodnes právem zdobí reliéfy se sloními hlavami.
Degradace slonů a jejich soumrak nastal, když se pro cizí lovce stali cennou obchodní komoditou a byli vybíjeni po tisících. Na počátku 20. století už zbylo pouhých 12 tisíc kusů. Ale i přes všechnu bídu a mizérii je dnešní sloní populace na Srí Lance s počtem kolem 2 000 až 2 500 kusů stále ještě největší na světě.
Vůbec největší ranou je ale nezadržitelná ztráta přirozeného životního prostředí. Národní parky Yala, Bundala a Uda Walawe na jihovýchodě ostrova, Kaudula, Wasgomuwa a Minneriya na severu a severovýchodě jsou posledními ostrůvky původní krajiny s divokými sloními stády a také smutným důsledkem civilizačního střetu odlišných kultur. Původní kultury Srí Lanky, sinhálská a tamilská, měly slony v mimořádné úctě: zabití slona bylo hrdelním zločinem. Slon, jeho fyzické vzezření, síla a inteligence, je jedním z nejvýznamnějších motivů výtvarného a slovesného sinhálského umění.
Nelze odjet ze Srí Lanky bez alespoň malého suvenýru s vyobrazením slona. Nabídka je pestrá: šperky, řezbářské práce ze dřeva i kamene, hračky, látky, kresby, malířská díla, a dokonce sloní papír vynikající kvality, vyráběný ve sloním sirotčinci v Pinnewale ze sloního trusu, umělecky vázaný do diářů zdobených palmovou kůrou. Jsou to pěkné, dvojnásob užitečné věcičky. Radost mají obdarovaní, a především provozovatelé sirotčince, protože veškerý výtěžek jde na jeho provoz, rozvoj a ochranu sloní populace.
Věčné tržiště
Tržnice ve čtvrti Pettah v hlavním městě Srí Lanky v Colombu je proslavené místo, turisty velmi vyhledávané pro svůj kolorit „pravého“ asijského tržiště. Najdete tu bezpočet obchůdků, krámečků a stánků, zboží vyložené na zemi, na stolech, zavěšené a pohupující se ve vánku od moře, úzké uličky, domy nalepené na sebe, mezi nimi staveniště, hromady smetí a všelijakého materiálu bez ladu a skladu, neskutečný mumraj lidí, rámus proplétajících se tuk-tuků, aut, kol a vozítek všeho druhu, vůně jídel a koření, světla a podvečerní shon ubývajícího dne.
Našinec je okouzlen, že vidí ještě kousek staré Asie, ale zároveň si uvědomuje, že je to mizející svět, který kus po kuse, rok za rokem ukrajuje moderní doba. A také si uvědomí, že přes veškerou romantiku a sympatie, které k němu v tu chvíli cítí, by v něm asi nechtěl a nemohl žít. A proto rádi utíkáme zpět do bezpečí našeho známého světa a pohodlí současné civilizace.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
