Mé povolání vyžaduje alespoň trochu manuální zručnosti, a tak jsem si kvůli své zraněné ruce musel udělat neplánované volno. Chtělo to nějaký delší výlet, ale mělo to dva háčky.
Za prvé: miluji cestování a rád objevuji nová místa. Stále existuje velký seznam míst, která chci navštívit, ať už v Evropě, nebo ve světě. Ovšem ty chtějí trochu plánování a nejde odjet ze dne na den.
Druhým problémem byla koronavirová situace a omezené možnosti, kam se narychlo vydat. Chtěl jsem vyrazit bez různého zjišťování ohledně testů, karantény a podobně. Po několika rychlých úvahách bylo rozhodnutí velmi snadné. Vypravím se do Polska! A protože preferuji hory, volba byla jasná, vyrazím směr Zakopané.
Vzal jsem tedy své starší auto (už lehce unavené kilometry) a kamaráda. Trochu jsem se bál jet asi 600 kilometrů tímto vozem, ale mám teorii, že když člověk jde do věcí otevřeně, tak to vždy dopadne dobře. S kamarádem Jirkou jsme dorazili na hotel kolem půlnoci. Hned ráno po vydatné snídani jsme se rozloučili, protože jsme si zvolili každý individuální harmonogram. Já se vydal skrze město do hor.
Každé město má svoji atmosféru a ještě se mi nestalo, aby mě nějaké alespoň nějakým způsobem neuchvátilo. Zakopané je krásné a kdo hledá, najde si to své. Když jsem přišel ke stánku, abych si koupil lístek na túru, příjemně mě překvapila lidová cena šest zlotých (35 Kč).
Horskou cestu jsem započal celkem rychlým tempem, abych toho viděl co nejvíce. Asi po hodině cesty, cca tisíci vyfocených fotek a dvaceti litrech vypoceného potu, jsem si dal pauzu na svačinu. Usadil jsem se na kámen a chvíli se kochal místem, které už začalo připomínat opravdové hory.
Po chvíli jsem chtěl vytáhnout jídlo, ale zjistil jsem, že jsem ho zapomněl na hotelu a vzal si jen pivo. Nasytil jsem se tedy pohledem na okolní krajinu. A tekutý chléb nezmiňované polské značky je možná ještě lepší varianta než jídlo.
Láhev jsem ovšem pošetřil a šel k jezeru v horách, které bylo mým hlavním cílem dne. Cesta na mapách byla přehledná, a tak jsem si po dvou hodinách mohl místo vychutnat v plné kráse. Hned po příchodu mě napadlo, že je to tu podobné krajině u italského jezera Lago di Sorapiss. Voda nemá sice tak blankytně modrou barvu, ale turistů tu je ještě daleko méně.
Když jsem se dostatečně pokochal, vyrazil jsem dál. Nebo spíše výš, protože cesta začala razantně stoupat. Kvůli špatně zvolené obuvi (letní tenisky) jsem ucítil nejen první malý puchýř, ale také sníh pod nohama. Nenechal jsem se rozhodit a pokračoval v cestě. Když se objevily první, celkem prudké ferraty, začal jsem o svém nápadu pochybovat. Jsem však v celkem dobré kondici a zdravý adrenalin je můj kamarád, tak jsem se rozhodl necouvnout.
Po dalších pěti řetězech jsem si všiml, že jsem úplně zapomněl na svou zraněnou ruku. Také cesta začala být zledovatělá. No cesta... Tady už dávno nešlo o klasickou cestu. Nenechal jsem se ještě rozhodit, až do té doby, kdy jsem vystoupal opravdu vysoko a kde už bylo pokračování pouze pro zkušené horolezce.
Usoudil jsem, že to je opravdu nebezpečné a vrátil jsem se pár kilometrů zpět. Byl jsem celý promočený, nad hory se stáhla lehká mračna, z kterých padal jemný, ale konstantní déšť. Tvrdím, že není špatného počasí, jen špatného oblečení. Já bohužel špatné oblečení měl, a tak jsem po hodině měl nejen zpocené triko, mikinu a kalhoty, ale ještě mokrou bundu, tudíž veškeré oblečení nabralo váhu.
Usadil jsem se na kámen a chvíli se kochal místem, které už začalo připomínat opravdové hory.
Když déšť ustal, koukl jsem do mobilu, kudy pokračovat. Na hotel to je asi tři hodiny, baterky mám patnáct procent a za hodinu by se mělo stmívat. Lehce mi zatrnulo. Pokusil jsem se tedy nastudovat zpaměti narychlo trasu a vyrazil. Problém byl, že stále bylo co fotit, tudíž vzniklo dilema. Mít fotky a zůstat někde v horách neznajíc cestu, nebo bezpečně dorazit na hotel bez snímků, které by mě mrzely. Varianta A vyhrála.
Když jsem konečně narazil na cestu, kde bylo zřejmé, že jsem z hor venku, koukl jsem na stav baterky. Mobil už nereagoval. Pokusil jsem tedy přidat do kroku po cestě značené černou barvou, jakou začala mít i obloha. Přes špatné viditelné podmínky jsem tu a tam klopýtl o nějaký kámen, naštěstí během chvíle jsem viděl rozcestník a ten ukazoval na nějaké parkoviště vzdálené asi patnáct minut.
Když jsem vítězně v plné tmě doběhl na plac s cedulí „P“, výhra to nebyla, protože místo zelo prázdnotou. Ale bylo jasné, že zde jsou větší známky civilizace než hodinu zpět, kdy jsem míjel jen strom za stromem. Hlavně: když je někde parkoviště, musí zde být i silnice. A já se tak vydal po asfaltové rovině. Jen jsem doufal, že mám správný směr na hotel. Moje již zmiňovaná laxnost mě postavila do situace nemít: nabitý telefon, čelovku nebo něco tomu podobného, odrazky a ani pořádné oblečení. Ale bylo mi to upřímně jedno. Hlavou mi běhaly čerstvé obrázky scenérie, které předčily jakoukoli nepříznivou situaci.
Trvalo ještě 45 minut, než jsem objevil první lampu. Cedule s názvem města mi to ovšem zkazila, Zakopané to nebylo. Za jiných okolností by mě to nerozhodilo, ale teď už jsem si přál vidět hotelové dveře. Do hotelu jsem nakonec dorazil asi po hodině, měl jsem štěstí na autobus, do kterého jsem s velkou radostí nasedal.
Zakopané leží jen kousek od českých a slovenských hranic a hory i město rozhodně stojí za návštěvu.
Při setkání na hotelu jsem zjistil, že kamarád Jirka na tom byl podobně. Na pokoj dorazil asi patnáct minut přede mnou. Adrenalinový zážitek jsme vítězně oslavili pivy z místní večerky.
Město v době rouškové
Další den jsme se oba probudili pěkně zmožení. Počasí nám nepřálo, déšť byl příliš vydatný. Hory jsem proto vzdal a jen si v poklidu projel autem okolní vesnice a poté prošel důkladně město. Procházka byla prospěšná na rozhýbání namoženého svalstva, ale zároveň jsem pocítil lehký stesk. Kombinace kapek, uzavřených míst, kam lidé jinak normálně mohou, a roušek, přes které člověk ani nevidí případný úsměv druhých, mně příliš entuziasmu nedodala.
Zakopané je krásné a má svou atmosféru, která vás vtáhne.
Finální den jsem se přemístil autem do 14 kilometrů vzdálené vesnice. Tento výlet měl podobný náboj jako den první. Ovšem s rozdílem, že počasí vyšlo náramně a k autu jsem se vrátil za světla.
Slunečným dnem jsem prošel do velké mlhy a následně vystoupal do výšky, kde jsem viděl pravou horskou inverzi. A to jsou momenty, kdy se mi těžko hledají slova. Tyto samotářské chvíle mi jsou velmi vzácné už jen proto, že jsou dočasné a člověk se pak těší na návrat k rodině, přítelkyni a kamarádům.
Svůj krátký a zatím nejaktuálnější výlet za hranice beru jako velmi zdařilý, předčil mé očekávání. Rozhodně i u sousedů, jako je Polsko, je velmi krásně. Tak příště třeba v Gdaňsku! Cześć.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
