Má nejlepší dovolená začala docela nenápadně. Vlastně se dá říct tragédií: rozvodem mého kamaráda, který to těžce nesl. Když jsme šli na pivo, tak mi tu novinu oznámil tak nevinně až tajemně: že prý už může cestovat… A tak slovo dalo slovo a začali jsme připravovat naši cestu do jihovýchodní Asie.
Začátkem prosince 2014 nás kolega hodil na vlak, čímž jsme odstartovali nevídané dobrodružství, ve kterém šlo dokonce nejednou o život. Nejdříve nás na rozjezd přivítala úchvatná Dubaj, kde jsme si vychutnávali zejména oblast kolem zálivu Dubai Creek, který poskytuje romantické výhledy na ve žhavém slunci třpytící se vodu i procházky uličkami staré Dubaje s typickými obchůdky, kde vládne proslulý arabský obchodní duch.
Ten se pak projevil i na našich zchudlých peněženkách.Naštěstí jsme museli po pár hodinách pokračovat do další metropole na cestě, kterou byl Bangkok – jedno z mých nejoblíbenějších měst.
V Bangkoku jsme podnikli první dobrodružství, kdy jsme se značně znavení vydali na kambodžskou ambasádu pro nezbytná víza. A zvolili jsme možná méně obvyklou cestu po jednom ze zdejších kanálů.
Úzkým koridorem se tu prohání poměrně slušnou rychlostí nevelké lodě s pasažéry, kapitánem a také nezbytným průvodčím, který chodí zvnějšku po okraji plavidla a prodává cestujícím lístky. Přitom je vyzbrojen efektní helmou pro případ, že by třeba náhodou cestou o něco zavadil. Místa tu opravdu není moc a při průjezdu pod mostem musí například pro malou světlost sklápět stříšku, či na zastávce sundávat ochrannou plachtu, která slouží k tomu, aby osazenstvo nebylo potřísněno cákající nevlídně vzhlížející a zapáchající vodou.
Plavba v úzkém kanále byla hodně dobrodružná.
Pro Středoevropana je to nezvyklá podívaná. Neméně obvyklá, i když už možná o chlup méně dobrodružnější, je plavba „říčním autobusem“ po řece Chao Phraya, která je bez nadsázky bangkockou dopravní tepnou, po které se denně přeplaví spousty a spousty pasažérů.
Mezi několika desítkami zastávek pulzují od svítání do soumraku lodě plné místních, ale i znalejších turistů, kteří se nechávají za pakatel a hlavně bezkonkurenčně rychle dopravit z jedné části města do druhé. Mnohé ze zastávek jsou přímo v řece v podobě jakéhosi mola pohupujícího se v rytmu proudu vody, a tak když loď připlouvá, jeden by mohl málem dostat i mořskou nemoc.
Loď má na povel opět průvodčí, který je ale zároveň i jakýmsi výpravčím a secvičenými povely signalizuje kormidelníkovi píšťalkou, jak se k molu přiblížit, aby mohl vzápětí dopravní prostředek rychlým pohybem lana dočasně ukotvit, popohnat vystupující i nastupující a pokračovat dále na následující zastávku. Nejen celý proces nástupu a výstupu je nádherné divadlo, ale i samotná plavba po řece nabízí úchvatnou podívanou, protože kromě toho cvrkotu na vodě lze pozorovat i nábřeží lemované různými chrámy, stavbami a dokonce i Královským palácem.
Po prohlídce proslulých chrámů jsme pokračovali na vytipovaný plovoucí trh a zvolili k tomu opět méně obvyklou trasu, která vedla po zdejší velmi pomalé železnici. Ta je navíc rozpůlena vedví, takže na její druhou část jsme se museli přepravit trajektem a díky tomu jsme zažili řadu pozoruhodných věcí…
Jako třeba bistro nabízející k jídlu „živoucí fosilie“ ostrorepy, což jsou pozoruhodná stvoření, která se prakticky nezměnila po stovky milionů let a vypadají tak, jako by připlula odněkud z pravěku. Konzumaci ovšem nedoporučuji, protože tvor v sobě obsahuje látku zvanou tetrodotoxin, která se například objevuje i ve známé japonské rybě fugu, a tak vám hrozí otrava neurotoxinem.
Tím ovšem výčet pozoruhodností nekončí, protože na samotných kolejích jsou rozprostřeny různé stánky s ovocem, zeleninou a dalším zbožím, které se opravdu těsně před jedoucím vlakem na nezbytně nutnou dobu sklidí, aby se po jeho projetí zase rozložily. A na kolejích se nevyskytují jen stánky, ale dokonce i improvizované restaurace. V jedné takové jsme si dali i večeři…
Stánky s ovocem a zeleninou se před projíždějícím vlakem v mžiku složí, aby se pak za pár vteřin vrátily ke kolejím.
Když jsme pak dorazili na plovoucí trh, čekalo nás tu další překvapení v podobě filmového štábu National Geographic i s jejich průvodcem Zebem Hoganem, s nímž jsem si prostě musel pořídit fotku. Kolikrát v životě se člověku podaří potkat tento štáb?
Ztraceni v džungli
Po skvělých zážitcích se však blížily doslova hororové chvíle. Jako varování asi mělo posloužit to, že ve zdejším národním parku Khao Yai neměli volné místo k ubytování. Byl svátek a všichni Thajci zřejmě vyrazili do hor, a tak jsme museli nouzově nocovat ve stanu, přičemž zde v noci panovala teplota kolem 12 °C. Na klidu nám ani nepřidaly nápisy na značkách podél silnice typu „Gaur crossing“ (což byla ještě jedna z těch lepších, protože jsme si pod tím nic nepředstavovali), „Elephant crossing“ (což už znělo výstražněji), a vyvrcholilo to „Cobra crossing“.
Nenechali jsme se odradit ani nočními nízkými teplotami, ani hrůzostrašně znějícími značkami, a vyrazili na túru k vodopádu Haew Suwat, který si zahrál ve známém filmu Pláž s Leonardem di Capriem. Ač je tedy ve vnitrozemí a ve filmu se tváří, že je někde na ostrově. A stejně jako hrál ve filmu důležitou roli, tak hrál i v našem příběhu… Když jsme od něj totiž odcházeli, míjeli jsme právě zde v půl páté odpoledne zlověstně znějící ceduli s textem „Nevstupujte po 16. hodině“. Záhy jsme pochopili, proč.
Exotičtí obyvatelé thajské džungle.
V domnění, že jde o zkratku, vydali jsme se cestou, která nevypadala příliš důvěryhodně. Ale ani nedůvěryhodně, protože správci parku čas od času změní značení. Takže jsme se vydali nejspíše po nějaké staré stezce, která se ovšem po chvíli ztratila v džungli. Když jsme v nepřehledném terénu začali bloudit a slunce začalo rychle zapadat za obzor, jak je v těchto končinách zvykem, v tu chvíli jsme dokonale pochopili ten varovný nápis. Ale bylo už pozdě. Nebyl ani signál a když padla černočerná tma, byli jsme odsouzeni protloukat se nepřátelským prostředím, ve kterém nebylo doslova vidět na krok.
Naštěstí jsme měli alespoň čelovky, ale ani tak to nevypadalo vůbec dobře. Motali jsme se do lián, kolem nás spousta havěti a když někde vedle mě z křoví vystartovalo jakési zvíře, krve by se ve mně nedořezal a zařval jsem na celý les tak silně, že mě snad museli slyšet i v ústředí parku.
Naštěstí měl kamarád v tabletu mapu s existující stezkou, takže jsme se k ní snažili nějak prokousat. Ovšem naneštěstí neměl v tabletu kompas, tudíž používal ten z telefonu, což se ukázalo jako problém, protože se mu kompas rozlaďoval, a tak jsme asi hodinu bloudili v kruhu, než na to přišel. Nakonec jsme se odtamtud přeci jen vymotali bez toho, aniž bychom se potkali s nějakým nebezpečným tvorem. Ale opravdu nám nebylo do zpěvu při představě, že tam třeba nocujeme, polehku, v té zimě. Bez přehánění nám šlo o život.
Bouračka s tuktukem a sežraná karta
V Kambodži, kde nás pohostili milí lidé zajišťující občerstvení pro nedaleko probíhající svatbu, se nám zase poštěstilo nabourat s naším řidičem tuk-tuku. Naštěstí to odneslo jen pár plechů, takže i tady při nás stáli andělé strážní.
A kromě svatby, bouračky, či dechberoucího proslulého Angkoru jsme tu taky zažili krásnou plavbu po řece právě do výchozího bodu k chrámům Angkoru, nebo jednu zdejší specialitu, kterou je tzv. „bamboo train“.
Kambodža má svůj specifický Bamboo Train.
Kambodža měla dlouho značně zanedbanou železnici, po které téměř nic nejezdilo, a tak místní koumáci vymysleli, jak železniční svršek využít ve svůj prospěch a zhotovili si speciální lidové vozítko. Na dvě nápravy položili podlahu vyrobenou z bambusu, připevnili motor a s tímto improvizovaným vláčkem, jež dal název celé atrakci, začali po kolejích jezdit. Je to docela legrace, zejména ve chvíli, kdy se potkají dva protijedoucí „vláčky“. Jednoduše zastaví, jeden z nich své vozítko rozebere na prvočinitele, sundá z kolejiště, druhý popojede a pak se zase vláček znovu složí přímo na kolejích. Jednoduché, geniální a funkční! Pobavili jsme se i tím, že jsme si tu rozborku-sborku sami vyzkoušeli.
Potkalo nás ještě pár dalších nepříjemností v podobě bankovní karty sežrané bankomatem, rozbitého fotoaparátu, deštivého počasí, či ujetého posledního autobusu a následného improvizovaného přenocování, ale to vše k cestování patří a rádi na to vzpomínáme, i když nám leckdy nebylo na místě do zpěvu. Jako například v situaci, kdy jsem musel projít kolem agresivní tlupy opičáků, nebo když nám paní v chýši naservírovala podivně vypadající maso v oblasti, kde se prý běžně jedí netopýři.
Čtenář Radim Literák procestoval s kamarádem jihovýchodní Asii.
A vzpomínáme i na čarokrásný ostrov Ko Lipe, kde jsme přijeli oslavit konec roku starého a začátek toho nového. Společnost nám u toho dělali thajští vojáci, kteří tu mají základnu. Společně jsme popíjeli thajský rum Sang Som, a tak nám po čase už ani nevadila zjevná jazyková bariéra.
Potkala nás ještě celá řada dalších skvělých zážitků a vůbec na cestě panovala skvělá atmosféra a obrovská pohoda, takže i když jsme si prožili vcelku dost nepříjemností, vzpomínám na tuto cestu moc rád a pokládám ji za vůbec tu nejlepší dovolenou, jakou jsem kdy zažil.
