Corregidor: největší kasárny světa v Manilské zátoce rozstříleli Japonci

aktualizováno 
Corregidor je ostrov prorostlý džunglí. Kdysi tu bývala největší kasárenská budova na světě a Američané zde sváděli krvavé boje s Japonci. Pro armády byl důležitým strategickým místem. Po druhé světové válce však upadl v zapomnění.

Jeden a půl kilometru dlouhá kasárenská budova, svého času největší na světě. | foto: Tomáš Svoboda

Corregidor leží v ústí Manilské zátoky a z jednoho z tamních přístavů se tam dá dostat za zhruba dvě hodiny. Těsně před naloděním se seznamuji s panem Ronem. Je to statný padesátník a mám docela štěstí, je totiž ve vedení nadace pro záchranu a rekonstrukci tohoto unikátního ostrova. Díky němu se dozvídám spoustu zajímavých věcí.

Tak třeba: ve druhé polovině 16. století se tento ostrůvek stal základnou pirátů, kteří odtud podnikli několik neúspěšných útoků na manilské přístavy. Později ostrov zhruba dva roky obsadili Holanďané.

Fotogalerie

A měl svůj význam i za španělské éry. Španělé mu říkali „Isla del Corregidor“ což znamená ostrov korigování. Každá loď zde musela zakotvit a byly jí „zkorigovány“ lodní dokumenty. Také se tvrdí, že za vlády španělské koruny zde byla velká věznice.

Španělé tu vydrželi zhruba 300 let až se tu nakonec „zabydleli“ Američané. A ti zde od roku 1898 budovali svoji snad největší vojenskou základnu na světě. Tehdy se tomuto místu začalo říkat „The Rock“ (skála).

Na ostrově, který má na délku asi 9,5 kilometru a na šířku zhruba 5 kilometrů, bylo golfové hřiště, bazén se slanou vodou, nemocnice, kino, kaple, krematorium a dva hřbitůvky. Ve 30. letech tu Američané jezdili tramvajemi. Dnes již po kolejích, které vedly téměř všude, není ani památky.

S jejich likvidací začali už Japonci. Na ostrově bylo vybudováno celkem 23 dělostřeleckých baterií, většinou po dvou kusech 12 až 14palcových děl. Palebná síla těchto pevnostních děl musela být obrovská. Američané však, ač dokonale vyzbrojeni, vůbec neodhadli drtivou sílu japonského letectva, neměli protiletadlovou obranu a to se jim stalo osudným.

Baterie tzv.

Baterie tzv. "moždířů" v dolní části ostrova

„Japonci dobyli náš ostrov v roce 1942 a zůstali zde dlouhé tři roky. Teprve až v březnu 1945 se nám společně s USA podařilo ostrov opět dobýt po velmi krvavé a dlouhotrvající bitvě,“ říká mi Ron s tím, že na Corregidoru je pořád co objevovat. „Jen nechoďte do džungle, procházejte raději jen po betonových cestách!“ Loučíme se a já se jej úplně zapomenu zeptat, proč vlastně.

Moc přírody

Ostrov je dnes velmi hustě pokryt džunglí. Řada domů je zarostlá fíkusem tak důkladně, že připomínají některé ruiny chrámů Angkor Vat v Kambodži. Tak si tak chodím po ostrově docela sám, nikde nikdo, jen spousta makaků přede mnou utíká pěšinami.

Přicházím na hlavní tréninkovou dráhu, za ní se nachází souvislý blok kasáren dlouhý jeden a půl kilometru. Svého času šlo o největší kasárenskou budovu na světě. Prakticky všechny objekty byly vybombardovány japonským letectvem a později znovu, tentokrát americkým námořnictvem. Od konce války tyto budovy chátrají.

Hlavní pohled na baterii Wheeler. V pozadí je náhradní kanon.

Hlavní pohled na baterii Wheeler. V pozadí je náhradní kanon.

Baterie Cheney. Zde to trochu připomíná zarůstající chrámy Angkor Watu v...

Baterie Cheney. Zde to trochu připomíná zarůstající chrámy Angkor Watu v Kambodži.

Navštěvuji dvě baterie, „Wheeler“ a „Cheney“. Tu první už pohltila džungle. Obří dalekonosná děla na rampách působí vskutku impozantně. Vše je zde zarostlé vysokou trávou, co vše se v ní může skrývat za živočichy, si radši nechci domýšlet.

Vracím se k rozcestí a po delší chvíli přicházím k dokonale zachovalé (a nedotčené) baterii „Cheney“. Je zde spousta různých chodeb, schůdků a průhledů. Stromy tu a tam prorůstají skrz beton. Absolutní ticho. Džungle se opět „rozeřve“ až později odpoledne.

„Kobra je potvora“

Později večer se seznamuji s jedním z místních průvodců, Eduardem. Je to pohodový chlapík a navrhuje mi, že mi to tu ukáže za úplňku. Neodmítám.

Jezdíme menší dodávkou po ostrově, který je zalitý měsíčním světlem. Dozvídám se, že zde žije spousta zajímavých druhů zvířat. Opice makak, opice dlouhoocasá (ano, skutečně se jí tady takto říká), srnky, obrovští gekoni, hroznýši královští a bohužel i kobry.

„Víte, kobra je docela potvora,“ říká mi Eduard. „Když jedu v noci po ostrově, tak je občas zahlédnu, jak lezou přes cestu. Hledají chladnější místečka.“ Aha, tak to tedy bylo to, před čím mě pan Ron varoval, když říkal ať po zarostlých pěšinách v džungli raději nechodím.

Není to jediné, na co si musím dávat pozor. V džungli totiž mohou být otevřené větrací šachty od různých podzemních chodeb, kam by nebylo dobré spadnout. Šachty totiž nejsou v zarostlé trávě vidět.

Na jednom děle objevujeme obrovského gekona, je to opravdu obří exemplář. Svítíme na něj baterkami, až je chudák z těch světýlek zmatený.

Za japonských náletů na ostrov Corregidor sídlil v Malinta tunelu generální...

Za japonských náletů na ostrov Corregidor sídlil v Malinta tunelu generální štáb armády. Vše je ještě originál.

Hlavní vstup do tunelu Malinta. Vstupů je hned několik a v chodbách se můžete...

Hlavní vstup do tunelu Malinta. Vstupů je hned několik a v chodbách se můžete lehce ztratit.

Eduard mi na závěr večera ještě ukazuje proslulý třísetmetrový Malinta tunel. Vede pod vyhaslou sopkou uprostřed ostrova. Američané ho nechali vybudovat v letech 1922 až 1932, a to převážně filipínskými vězni. V jisté době v chodbách sídlil místní generální štáb a byla zde také docela velká nemocnice.

Když Japonci zjistili, že válku již nemohou vyhrát, hromadně páchali sebevraždy. „Někteří skákali ze skal,“ říká vážně Eduard. „Jiní páchali seppuku (harakiri). Další se právě v tomto tunelu vyhazovali do vzduchu dynamitem.“

Je už pozdě a já jsem k smrti unavený, loučíme se. Corregidor Inn, kde jsem našel ubytování, je klidný a příjemný hotýlek. Připomíná staré časy. Džungle pořád řve, je slyšet i do mého pokoje.

Sem už radši ne

Další den potkávám starší americký pár, oba žijí mnoho let v Manile a na Corregidor jezdí pravidelně, zjevně je nadchnul podobně jako mne. Není divu, místo jde opravdu pokládat za božskou oázu klidu na rozdíl od hektické Manily.

Od onoho Američana se dozvídám další zajímavé informace o ostrově, je fanda do vojenské historie. Později zjišťuji, že je také psychiatr. Chápu, proč má celou řadu zájmů podobně jako několik psychiatrů, na které jsem v životě narazil. Je to asi proto, aby se tito lidé ze svojí práce nezbláznili.

Půjčuje mi svoji vojenskou mapu ostrova. Je precizní. Půjčuji si ještě v hotelu kolo a vydávám se na úzký východní výběžek. Říkám si, mám mapu, nemůže se mi nic stát. To jsem si říkal jen chvilku. Často musím kolo vést, kopce nahoru a hned zase prudce dolů.

I přesto, že Američané používali velmi kvalitní speciální beton navržený pro...

I přesto, že Američané používali velmi kvalitní speciální beton navržený pro tropy, se budovy již rozpadají.

Také jsem jaksi pozapomněl, že ona mapa je stará více než 70 let a ostrov byl od té doby také dvakrát, a to velmi důkladně, vybombardován. Takže když se dostanu k malinkatému, dnes civilnímu letišťátku „Kindley“, tak zde cesta překvapivě končí.

Malý hřbitůvek, který má být kousek dál, je nedosažitelný. K němu bych se musel prosekávat hustou džunglí a také jsou zde ty kobry. Vracím se. Silnička se opět klikatí a jde opět strmě nahoru a dolů. Občas musím před sebou ze silnice odhánět nesčetné rodinné klany opic. Východní cíp ostrova mi za návštěvu prostě nestál.

Nikde nikdo

Poslední den na ostrově jdu navštívit další baterie: „Crocket“ a „Geary“. Mají také něco do sebe, ale nejsou již tak fotogenické jako „Wheeler“ a „Cheney.“ Baterie „Geary“ dostala přímý zásah z japonského bombardéru a obří děla se válejí všude kolem. Při výbuchu tenkrát zahynula úplně celá americká posádka, tedy 27 mužů.

Vracím se pomalu zpět do centra ostrova kolem zarostlého bazénu. Začíná být vedro, ale dělám si ještě jednu okružní procházku po ruinách. Navštěvuji bývalé kino, nemocnici, kapli, vše se již rozpadá.

Američané údajně vytvořili ve třicátých letech typ betonu, který měl vynikající vlastnosti právě v tropických podmínkách. Možná že právě proto řada ruin – ještě po sedmdesáti letech – stále stojí.

Němý svědek v džungli

Němý svědek v džungli

Noční focení na ostrově doporučuji s průvodcem, džungle v noci skrývá mnoho...

Noční focení na ostrově doporučuji s průvodcem, džungle v noci skrývá mnoho nástrah.

Poslední večer na ostrově se jdu na chvíli projít k molu. Všude vládne naprostý klid. Nedaleký kostel San José je celý zahalen ve tmě, jen pod oltářem hoří tři svíce. A opět nikde nikdo.

Hlavní manažer hotelu Corregidor Inn Richard Estampa mi říká: „Uvidíte, že až sem příště přijedete, tak tu bude mnohem více turistů. Pracujeme na tom!“ Obávám se, že mu asi budu muset dát za pravdu, bohužel. Tento ostrov má velký turistický potenciál. Vše již je hotovo, resorty na plážích. Jen je zaplnit turisty.

Teď je však ještě šance vidět ostrov v jeho panenské kráse – jen pozor na ty zatracené kobry.

Autor:


Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Ať žijí duchové. Podívejte se, kde skřítkové a tesaři vylezli z mechu

A ještě jeden snímek z poválečných oprav chátrající památky

Vy cizáci, zmizte! Tak odháněl ze svého hradu rytíř Brtník nezvané hosty. Dnešní hrad Krakovec je ovšem na hosty dobře...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Byl jsem ve všech zemích světa dvakrát, tvrdí cestovatelský rekordman

Babis Bizas na návštěvě Crozetových ostrovů v roce 2013

Řecký cestovatel Babis Bizas se na svou první cestu vydal v roce 1976 ve věku 22 let. Od té doby se v podstatě...

Nenápadný klenot Saského Švýcarska. Údolím Křinice těsně před zavíračkou

V kaňonu Křinice

Ideální doba pro návštěvu Českého nebo Saského Švýcarska nastala právě teď. Letní humbuk je definitivně pryč a blíží se...

Další z rubriky

Kolo, surf i naháči. Podzimní dobrodružství v portugalském Algarve

Surf: vypadá to tak lehce, ve skutečnosti je to ukrutná dřina.

Na jihu Portugalska opadla spalující vedra a nastává ideální čas pro aktivní dovolenou. Do plážové provincie Algarve,...

Nenápadný klenot Saského Švýcarska. Údolím Křinice těsně před zavíračkou

V kaňonu Křinice

Ideální doba pro návštěvu Českého nebo Saského Švýcarska nastala právě teď. Letní humbuk je definitivně pryč a blíží se...

OBRAZEM: Infračervená Evropa. Svět, který vidíme, ale nevnímáme

Pařížský fotograf Pierre-Louis Ferrer objevil kouzlo infračervené fotografie v...

Pařížský fotograf Pierre-Louis Ferrer objevil kouzlo infračervené fotografie v roce 2010 při studiích na vysoké škole....



Najdete na iDNES.cz