Pro Čechy jsou Poláci bezvýznamnou zemí na východě, kam nemá cenu jezdit, neboť moře je tam studené a nic jiného tam turista stejně nenajde. Takže z naší strany převládá chladná lhostejnost. V Polsku je to jinak. „Poláci Čechy milují. Doslova. Mají nás jako vzor. Kdekoli přijdu a prásknu, že jsem Češka, mám všude zelenou. Každý se hned předhání, že zná české filmy, české spisovatele, některá česká slova, miluje českou kuchyni, byl v Praze a uctívá krásu českých žen,” svěřuje se česká blogerka žijící v Polsku Andrea Kobielská.
Nenávist k Rusům
Naopak většina Poláků vřele nenávidí Rusko a má k tomu dobré důvody. Zatímco nás Rusko jednou osvobodilo a jednou okupovalo, takže zvláště mezi méně vzdělanými Čechy stále přežívá spousta rusofilů, Polákům Rusové nikdy nic dobrého nepřinesli. Posledního polského krále nechali zemřít v petrohradském vězení, zemi dlouho okupovali, několikrát si ji rozdělili s Německem a aby toho nebylo málo, nechali povraždit polskou armádní elitu a ještě se svému sousedovi při osvobozování pomstili tak, že nechali Němce zničit Varšavu, byť byla Rudá armáda doslova na dostřel. A takové věci se prostě nezapomínají, zvlášť u hrdých Poláků.
O Polsku se říká, že je to země, kterou chodí Němci na „návštěvu“ k Rusům a naopak.
Plněné pirohy se v Polsku připravují na mnoho způsobů.
Talent pro byznys
Přestože jsou Poláci šestým největším a současně nejpočetnějším státem EU, nemohou být příliš hrdí na samotné slovo Polák. Poláci jsou totiž prostě ti, kteří žijí na poli a Polsko je zemí polí. Na druhou stranu jsou Poláci přes svou selskou minulost (nebo právě díky ní) obchodně značně vyspělí a byznys mají doslova v malíčku. Říká se, že když v Anglii Češi makají, Poláci jim šéfují. A pokud se někdo ve smlouvání vyrovná Arabům, jsou to právě Poláci.
Poláci jsou také ochotní více riskovat a pokud si má manažer vybrat mezi dvěma možnostmi, raději zvolí menší fixní plat a vyšší provizi podle výkonu, protože si prostě více věří. „Poláci si nezávidí úspěch a ani se za něj nestydí. Pokud je člověk úspěšný, dává to najevo. A ostatní si ho váží, je to pro ně pozitivní vzor, to se také v Česku moc nevidí, neboť tady se koukají všem bohatým skrz prsty,“ soudí Petr Straka, který v Polsku několik let pracoval.
Polák drží basu
Na druhou stranu Poláci obecně příliš neholdují cizím jazykům, což je z historického hlediska ovlivněno geopoliticky, neboť k němčině i ruštině mají vrozený odpor. A tak jen 8 procent obyvatel uvádí, že se domluví i jinak než polštinou. V posledních letech však výrazně roste znalost angličtiny, statisíce mladých Poláků totiž pracovaly či pracují v Británii.
V zahraničí jsou Poláci velmi soudržní a zatímco Čech v Americe chce rychle proniknout mezi místní a stát se Američanem, Poláci si vytvářejí komunity, v nichž vládnou relativně pevné, téměř sicilské svazky. Své o tom ví v Británii, kde žije velmi početná polská menšina.
Poláci jsou soudržní, mají obchodní talent i velké sebevědomí.
Poláci jsou hrdí na svou vlast, ostatně v Evropské unii jsou šestou největší zemí a šestým nejlidnatějším národem.
Úcta k ženám
Poláci nemají v lásce létání, zvláště poté, co jim prezident a část politické elity tragicky zahynuli při pádu vládního Tupoleva u Smolenska. Běžní Poláci také obvykle nezapomenou zatleskat pilotům při přistání, což je zvyk, který se v západní Evropě příliš nevidí.
Obecně lze tvrdit, že Poláci jsou poněkud sentimentálně a romanticky založení, což se projevuje především ke vztahu k ženám, k nimž se stále chovají s velkou úctou, byť už poněkud mizí zvyk líbat ženám ruce. Ale ne úplně. „Poláci jsou mnohem galantnější. Ve dveřích vám dá přednost nejen elegán byznysmen, ale i zdánlivý ‚křupan‘. Můj muž po jedenácti letech manželství stále líbá ruku mně i mé mamince. V zimě mi odhrnuje sníh z auta a nikdy mě nenechá vynášet koš se smetím,” pokračuje v líčení Poláků Andrea Kobielská.
Polské ženy mají štěstí, neboť polští muži jsou obvykle galantní a někteří z nich stále ještě ženám líbají ruce.
Polsko bylo vždy zemědělskou zemí, ostatně i jméno země je odvozeno od pole.
Nejlepší na světě
Poláci nikdy neodmítnou sklenici vodky a se svými sousedy na východě se přou o to, kdo vlastně vodku vymyslel, ale tahle hádanka nemá žádnou fundovanou odpověď. Poláci jsou tak považováni za jedny z největších pijáků na světě, podle statistiky OECD jim patří 13. místo s konzumací více než deseti litrů čistého alkoholu na osobu a rok. Nicméně v Česku, Německu či ve Francii se pije ještě víc.
Národním nápojem v Polsku není obyčejná vodka, ale slavná zubrovka, ochucená stéblem vonné trávy.
Poláci jsou vůbec velcí patrioti a často odmítají zahraniční výrobky. Když přijdete v Polsku na tržnici, mnohokrát slyšíte otázku: „A jsou ty brambory polské? Jsou ta rajčata polská?“ Také v mnoha reklamních kampaních se kreativci chlubí kvalitou polského zboží. Například v krátkém textu na jablečný cider, který se v poslední době dostal do módy, se píše: „Je připravený ze zralých polských jablek, těch nejlepších na světě.“
Ukázka zdravého polského sebevědomí: cider udělaný z nejlepších jablek na světě, přece těch polských.
Polsko je zemí skvělých spisovatelů, z nichž hned několik získalo za své dílo Nobelovu cenu, mezi nejslavnější patří Henryk Sienkiewicz či Isaac Singer.
Národ Jana Pavla
Závěrem ještě dodejme, že Poláci nikdy neopomenou zaskočit do kostela, ať už na mši nebo pro krátkou modlitbu. Tradičně katolický národ si udržel svou víru nejen v době komunismu, kdy do kostela běžně chodili i členové strany, kteří měli být jako správní marxisté zapřisáhlými ateisty, ale i na počátku 21. století.
V Polsku věří v boha 90 procent lidí (zatímco u nás jen 20 procent) a 60 procent národa jsou praktikující katolíci. Obrovskou roli v udržení víry v dnešním turbulentním světě sehrál také polský papež Jan Pavel II., který byl jednou z největších osobností 20. století a pro Poláky je i dnes nezpochybnitelnou morální autoritou, symbolem svobody a národní jednoty.
