Hradečáci nesnášejí statkářky, hlavně tu jednu, kvůli které končí dálnice z Prahy už deset let v polích pár kilometrů před městem. A stejně tak nesnášejí Perníkáře, tedy obyvatele sousedního města, se kterým je pojí odvěká rivalita. Ta vyvrcholila sérií nenávistných článků na počátku 20. století.
Věční rivalové
Intelektuální a kulturní Hradec Králové napadl tehdy prostřednictvím tisku průmyslové Pardubice (dnes se vedle výrazu Perníkáři používá i tvrdší verze Ropáci), které označil za město nočních brlohů, hazardních her a lehkých dámiček. A když se hrál v roce 1909 zápas mezi fotbalovými mužstvy, dali si sportovci i fanoušci pěkně po hubě.
K posílení nevraživosti došlo po 2. světové válce, kdy byl Hradecký a Pardubický kraj sloučen do jednoho celku pod vedením Hradce Králové. Nejvíce si s rivalitou obou měst pohráli soudruzi v šedesátých letech, kdy jakéhosi kreativního plánovače napadlo spojit obě města dohromady. Ale k tomu naštěstí nedošlo.
Mechováci na kole
Hradečákům se říká Mechováci, což má dvě historická vysvětlení. Podle prvního z nich byly místní střechy pokryté mechem, podle druhého si stejným mechem utírali místní obyvatelé zadky, neboť údajně škudlili peníze za drahý papír.
Vřelý vztah k úsporám jim zůstal i dnes a tak čtvrtina obyvatel raději jezdí na kole, než aby musela platit za městskou hromadnou dopravu. Podle statistik má Hradec největší procento aktivních kolařů v republice a třeba cyklostezka vedoucí na Kuks přivedla do Šporkova zámku 150 tisíc cyklistů za pouhý rok.
Hradečáci jsou pyšní na unikátní automatickou úschovnu jízdních kol Biketower, která je první stavbou podobného druhu v Evropě. Biketower stojí nedaleko hlavního nádraží a vejde se do něj přes sto kol, která jsou chráněna před deštěm a zloději. Uložení kola stojí na den pět korun a výdej trvá zhruba třicet vteřin.
Hradečáci jsou vášniví cyklisté, kolo používá k běžné přepravě po městě až čtvrtina obyvatel.
Masarykovo náměstí a další klenot hradecké architektury – Gočárova kubisticky laděná fasáda bankovního domu.
Žába na prameni
Starší Hradečáci ze zásady neplýtvají vodou. Přestože Hradec leží na soutoku Labe a Orlice, město vždy trpělo nedostatkem kvalitní pitné vody a dokonce ještě v šedesátých letech tekla z kohoutků pouze voda užitková a pro pitnou se muselo na ulici ke stojanům. Proto jsou Hradečáci zvyklí na to, že se vodou šetří. Hradec navíc patří k městům, kde se platí nejvyšší částky za vodu, což je částečně způsobené také ochranou „šílené“ žáby bombina bombina (česky se ta potvora jmenuje kuňka ohnivá), která do slova a do písmene sedí na prameni, neboť žije v lokalitě, kde je hlavní zdroj vody pro město.
Nejlepší místo v zemi
Ale to je jen malá vada na kráse, protože jinak vládne ve městě pohoda a spokojenost. Hradečák své město miluje a nikdy by se z něj neodstěhoval. A není se čemu divit. Podle zajímavého průzkumu zaměřeného na kvalitu života, který před čtyřmi lety provedla společnost MasterCard, se na prvním místě v Česku umístil právě Hradec Králové, následovaný Prahou a Pardubicemi.
Ostatně také hradecká radnice zjišťovala spokojenost obyvatel s životem ve městě a vyšel jí fantastický výsledek - 94 procent lidí je s životem v Hradci spokojeno. Jen pro srovnání, když totéž udělalo Ústí nad Labem, napočítalo pouze 60 procent spokojených obyvatel.
Mezi nejkrásnější stavby patří gymnázium J. K. Tyla, které navrhnul Josef Gočár.
Na Velké náměstí nejsou Hradečáci příliš pyšní, neboť historický střed města slouží jako jedno velké parkoviště.
Starosta ve skladišti
Hradečáci jsou hrdí na svou moderní architektonickou tvář města, za kterou vděčí porážce v bitvě. Hradec byl ještě před sto padesáti lety významnou vojenskou pevností, jenže ta v bitvě u Hradce Králové v roce 1866 rakouské generály těžce zklamala, takže pevnost byla okamžitě zrušena a později se na uvolněných prostorech začalo stavět. Do města byli povoláni talentovaní architekti Jan Kotěra a Josef Gočár, díky nimž město získalo nejen moderní tvář, ale také přezdívku architektonický salon republiky.
A ještě jedna drobnost. Oba architekty přivedl do města tehdejší starosta František Ulrich, kterému před několika lety vztyčili na náměstí Svobody sochu. Vydržela ovšem jen devět měsíců. Občané si totiž stěžovali, že náměstí hyzdí a tak byla odvezena do skladiště, kde leží již tři roky.
Hradečáci ostatně nejsou moc tolerantní, a když se nedávno v jedné výloze objevila poněkud sexistická reklama, okamžitě se vzedmula vlna odporu a s pomocí demonstrací donutili majitele podniku reklamu odstranit.
Vzpomínka na vojenskou minulost města – zbytek pevnosti v Jiráskových sadech rozložených na soutoku Labe a Orlice.
Jedna z nejslavnějších staveb ve městě – monumentální muzeum postavené podle návrhu architekta Jana Kotěry.
Spor o lízátka
Ne každá památka má na růžích ustláno a boj se vede třeba o slavná „lízátka“, tedy osvětlení stadionu, které chtěli nedávno podříznout a odvézt do šrotu. Nakonec (snad) přežijí, stejně jako přežila bývalá továrna Vertex, kterou populární architekt David Vávra přestavěl za 200 milionů na moderní knihovnu, která poutá návštěvníky velrybou na střeše.
Hradečáci se považují za kulturně vyspělé, milují své loutkové divadlo Drak, ve městě se koná spousta hudebních festivalů (od Rock for people až po Hip Hop Kemp) a proslavili je také Dobří chlapci, chlapecký sbor, který se hlásí k odkazu středověkého chlapeckého sboru od chrámu sv. Víta v Praze.
Když jsme u těch dětí, dodejme ještě, že Hradečáci nikdy nebyli milovníci podzimního pouštění draků, neboť tuhle chlapeckou zábavu převálcovali letečtí modeláři a tak si tu všichni pouštěli letadýlka.
Co si nenechte ujít v Hradci
|
