Do Švédska jsme nejeli okukovat květinky. Jeli jsme chytat ryby, hodně ryb. Ty nejlepší ryby. A dobře jsme věděli, že nejsme první, koho to napadlo. Norské fjordy, pěkně s chladicím boxem v autobuse, jsou u masařů (těch, co ryby chytají kvůli masu) sice mnohem populárnější, ale ani Švédsko už rozhodně není rybářem nepolíbená krajina.
Chtěli jsme na řeky a na jezera, chtěli jsme chytat pstruhy a štiky. Co jsme rozhodně nechtěli, byla parta rozjuchaných Moraváků v patách. Při nabírání informací o vyhlášených rybářských revírech Švédska jsme vedle fotek fantastických ryb neuvěřitelných hmotností (víte, že prakticky v celém rybářsky civilizovaném světě se ryby posuzují hmotností, nikoliv délkou jako v Česku?) naráželi také na upozornění typu: „Někdy, hlavně v dobrém týdnu, tam může být dost lidí.“
Tak to ne, pánové, nebudeme se přece ve Švédsku u vody mačkat. Výš. Výš. Ještě výš! Tedy na sever, abyste rozuměli. Kvůli neochotě potkávat u vody kohokoliv jsme se nakonec, tak trochu oproti původním plánům, s prutem v ruce a spacákem na zádech ocitli až v Laponsku. Ale nelitujeme.
Za magickou čáru
Jak je v červenci za polárním kruhem? Kdo tohle ví? Hlavně ten, kdo tam jezdí, jenom tomu se dá věřit. Slova zkušených rybářů cestovatelů, prakticky všech, kterých jsme se ptali, hovořila o tom, že když tam byli naposled, bylo překvapivě teplo.
Abychom si úplně rozuměli, mluvíme o oblastech, které se nacházejí tak sto, maximálně sto padesát kilometrů za tou magickou čárou. A každému je asi jasné, že čím více na sever se vydáte, tím to s teplem bude pofidérnější.
Přívlač na Dolvor Lake. Laťku krás a scenérií jsme nastavili opravdu vysoko.
Nicméně překvapivé prognózy ohledně teplot panujících v červenci zhruba 100 kilometrů pod Kirunou se nádherně vyplnily. Bylo krásně teplo. Bylo na koupání, kdyby řeka valící se z hor Národního parku Sarek neměla asi tak pět stupňů.
Dobře se v tom teplém počasí bivakovalo, zima nebyla ani v noci, takže obavy z mrazivých rán u vody se ukázaly být liché. À propos noci... V druhé polovině července za polárním kruhem žádné noci nejsou. Nejvíc se setmí asi tak jako u nás v červenci v devět večer. Byli jsme varováni, že to může být problém, není-li tma, člověku se nechce spát a únava se načítá a načítá.
Naše stanovisko k problému jménem polární den je ale zcela opačné. Přijeli jsme na ryby a díky absenci tmy můžeme chytat čtyřiadvacet hodin denně! Doba zhruba okolo půlnoci se navíc ukazuje jako úplně nejlepší, ryby jsou nejaktivnější.
A únava? Nepřijeli jsme sem spát, spát můžeme doma. No a když už je člověk opravdu u konce sil, lehne, kde se zrovna dá, hodinku dvě pospí a jde se zase chytat. Je tu přece tak krásně!
A stvořil Satan komára
Aby té nádhery nebylo přespříliš, vyslal pán pekel do Laponska komáry. Jejich množství, velikost i agresivita jsou šokující. Triko s dlouhým rukávem je vám na nic, látku běžné gramáže laponský komár hravě propíchne. Rukávy tedy potřebujete dva, také klobouk s moskytiérou a rukavice bez prstů, chcete-li chytat ryby.
Jistěže máte po kapsách spreje a spoustu dalších přípravků odpuzujících hmyz. Zkušení radí nakupovat je až ve Švédsku, ty místní prý fungují nejlépe. Upřímně, moc to nepomáhá. Teplo se náhle ukazuje jako přítěž, tak moc byste se chtěli svléknout do trika! To ale nepřipadá v úvahu.
Nahoře v horách napadne zítra sníh. Takže my půjdeme radši opačným směrem.
Většinu dne jste tedy navlečení, takže zpocení, což mají komáři a obří hovada nejraději. Svoji neutuchající honbu za krví vzdávají pouze v kouři, ten se jim nelíbí. Několikrát denně tedy rozděláváme oheň a v jeho kouři se zavřenýma očima a rukávem před nosem odpočíváme.
Rybář v letadleJistě by bylo možné půjčit si rybářské náčiní ve Švédsku, pak bych doporučoval vše domluvit a zamluvit předem. Naprostá většina rybářů, těch pravých bláznů, ale musí chytat na SVŮJ prut. Na něm musí mít svůj naviják, brodit se musí ve svých brodicích kalhotách a u pasu MUSÍ mít svůj nůž po tátovi. O. K., takže jak s tím do letadla? Veškeré rybářské vybavení včetně umělých nástrah každému zabralo minimálně polovinu kapacity zavazadel. Od Norwegian Airlines jsme naštěstí měli na osobu 2x2 zavazadla s váhovým limitem 20 kg plus jedno příruční zavazadlo, takže hodně komfortní situace. Nicméně rybářský prut do kufru stejně nedáte. Ale Skandinávci umějí ve službách překvapit, většinou příjemně. Rybářské pruty, lovecké náčiní a třeba lyže přepravují zdarma! Je tedy nutné pruty pouze předpisově zabalit, k čemuž slouží cestovní tubusy na rybářské pruty, dají se běžně koupit. Pruty budou odbaveny samostatně coby nadměrná zavazadla. K ostatnímu nutnému vybavení: nůž po tátovi, jakkoliv velký, v každém případě uložte do zavazadla k odbavení, tam by neměl způsobit žádný rozruch. Určitě ne takový, jaký na pražském letišti způsobily moje plynové kartuše pod miniaturní vařič. Toto zcela běžné outdoorové vybavení muselo náš rybářský trip do Laponska prosedět v letištním depozitu, a protože v Lulea už jsme večer po příletu plyn nesehnali, vařili jsme prostě jen na přírodním ohni, jako Vinnetou. Plynové kartuše nebrat! |
Že permanentně voníme jako uzené sýrové copánky, už nám nevadí a souhlasíme s kamarádovou hypotézou: „Kdyby tu nebyli ti komáři, stály by tu luxusní hotely.“ Tak jsme nakonec rádi za dotěrný hmyz.
Všechno zlé je pro něco dobré, to je známá věc. Nejsou tu hotely, a navíc, když je hmyz, jsou ryby. V Laponsku je teplo tak tři měsíce v roce. V té době si zdejší hmyz musí odbýt vše, co je mu v jeho krátkém životě dáno, a tak se činí. Pro ryby je hmyz jedním z hlavních zdrojů potravy, a tak se činí taky. Co víc si muškař může přát? Snad jen trochu víc toho repelentu.
Není pstruh jako pstruh
Chytání ryb v nedotčené přírodě je nádherné. A zvláštní. Kdo rybaření nepropadl, nemusel by zcela chápat, tak tedy pár slov na vysvětlenou. Víceméně vše, co běžný rybář nachytá v tuzemských podmínkách, do vody předtím někdo vysypal. Ano, trochu přeháním, ale ne zase tak moc.
Pro nás, co rádi chytáme pstruhy (protože ti jsou králi vod, ne nějací sumci!), případně ostatní lososovité ryby, už to dnes bohužel platí bezvýhradně. Ryby vychované v sádkách jsou jiné. Po vypuštění do řeky se nechovají přirozeně, nemají návyky jako ryby původní a nejsou zdaleka tolik ostražité. A možná nejsou ani tak hezké.
Návyky (a třeba i zbarvení) pak získávají v závislosti na délce života prožitého ve volných vodách. V populárních rybářských revírech – právě a tam se ryby uměle vysazují – se ale většina z nich vlastně ani plně adaptovat nestačí, dřív jsou uloveny.
V Laponsku ryby nikdo nevysazuje. Pstruzi, siveni, lipani nebo na jezerech štiky se ve zdejších podmínkách vytírají, tedy přirozeně rozmnožují. Ryby žijící v řekách jsou nádherné, ostražité a divoké. Snadno získáte pocit, že jsou chytré, někdy chytřejší než vy.
Ona chytrost je v případě ryb diskutabilní pojem. Spíš se jedná o instinkty. Jenomže ty původní, přirozené instinkty jsou možná víc než chytrost. Když už si myslíte, že jste je zmapovali, znovu dostanete za vyučenou.
Jo a bacha na medvěda
První tři dny rybářské výpravy do Laponska jsem strávili na jezeře Dolvor. Ve vesnici vzdálené zhruba hodinu jízdy od jezera jsme si vyzvedli klíče od chaty a nezbytné informace. „Je tam medvěd, ale nemusíte se bát. Buďte trochu hluční, až budete přicházet, a on se stáhne.“ Medvěd věděl, co se sluší a patří, takže jsme ho za tři dny skutečně nezahlédli.
A neviděli jsme ani nikoho jiného, jezero jsme měli jen pro sebe. Nikdo jiný na něm v době našeho pobytu chytat nesměl, ale upřímně řečeno, kde by se tu člověk vzal? Samota, nádhera, komáři. A štiky. První den jsme nechytili vůbec nic. Museli jsme si zmapovat terén. Zjistit, kde, kdy, jak a na co chytat. Gumy, voblery, plandavky? Neřeknu. Přišli jsme na to a štiky začaly brát.
Chata u jezera Dolvor je zařízená docela primitivně, ale máte v ní vše, co potřebujete. Včetně komárů.
V chatě byla i pánev. A na pánev patří štika, to se ví!
O pár pěkných kusů jsme přišli, byly silnější, snad chytřejší, pár menších jsme nachytali a nakonec se na břeh podívalo i několik větších zubatic. Spokojenost, už víme jak na ně, leč odjíždíme na řeku. Na pstruhy potoční, arktické siveny a možná i na lipany.
Lipani na suchou
Vesnice Kvikkjokk je pro spoustu lidí milujících přírodu základnou, z níž vyrážejí do té pravé divočiny. My, protože jsme chtěli do divočiny nejdivočejší, jsme z Kvikkjokku odletěli vrtulníkem. V Laponsku to není žádná snobárna, heli-taxi tu využívá spousta lidí, dvakrát denně létá pravidelná linka, ale můžete si objednat i mimořádný let, což zase není nic tak mimořádného.
Za patnáct minut jsme vysazeni na břehu jezera, daleko od lidí, podle odhadu tři dny chůze od Kvikkjokku. Kam oko dohlédne, všude nižší podrost, arktické maliny a nevzrostlé břízy. V dálce hory, na jejich vrcholcích sníh, pod nohama občas losí...Ano, sobi, a dokonce i losi tu žijí, ale nevidíme je. Losi, ta obrovská majestátní zvířata, jsou velice plaší, mají přirozené instinkty. Na soby v Laponsku běžně narazíte okolo silnic, ti pacholci jsou děsně zvědaví. Ale tady není široko daleko nic, co by je zajímalo.
Jdeme po břehu dolů a chytáme. Tedy buď jdeme, nebo chytáme. Břehy jsou velmi těžko schůdné, nikde nevede žádná stezka. Nikde ani náznak civilizace, mobilní telefony ztratily signál. Nádhera.
Jezero se rozpouští do řeky, ta vytváří peřeje a pak zase napouští další jezero. Chytáme potočáky, a dokonce i pár arktických sivenů. Nejsou velcí, tak do čtyřiceti centimetrů (0,5 kg), ale jsou nádherní. Někdy to taky nebere, ale nikdo si nestěžuje.
Nikdo z nás nikdy nechytal na krásnějších místech. I proto nám začíná být jasné, že to do Kvikkjokku za tři dny nezvládneme. Později sice budeme v nouzi s jídlem, ale nám to za to stojí.
A zase ryby! A je jich víc!
Krajina se v dolním toku řeky přece jen trochu mění, scházíme dolů z hor. Hory v Laponsku nejsou vysoké, zde jen málo přes tisíc metrů, ale ráz krajiny samozřejmě ovlivňují.
V oblasti blíže ke Kvikkjokku je voda přece jen pomalejší, snad i o malinko teplejší, a jak říkají rybáři, úživnější. Je tu tepleji, více hmyzu, a byť je to o malinko menší romantika, je tu více ryb!
Předposlední den naší rybářské výpravy kouzelným Laponskem přichází i něco jako rozhřešení. Tedy pokud někdo pochyboval, zda jsme vlastně nachytali... Chytáme nádherné lipany, někteří mají i k padesáti centimetrům, a to pěkně prosím na suchou mouchu!
Tak ještě naposledy vysvětlení: lipan na suchou, tedy chycený na imitaci hmyzu plovoucího na hladině řeky, to je sen každého muškaře. Nádherný zážitek a snad můžu říci i vysoká škola rybařiny.
Voda je průzračná, těžko se odhaduje její hloubka. Žádné ryby v ní nejsou, tedy nevidíte je. Občas ale hladinu přece jen rozčeří malé, někdy jen těžko postřehnutelné šplouchnutí. Sbírají... Seberou i moji mouchu? Yes! A začíná boj.
Nejezděte tam prosím
Určitě se do Laponska budeme chtít vrátit. Už to nebude poprvé, takže kousek kouzla ten výlet asi ztratí, na druhou stranu budeme chtít využít nabytých zkušeností. Ale je to v laponské divočině vůbec možné? Napříště může být úplně jiné počasí, jarní tání v horách může přijít později a bude mnohem více vody. Člověk nikdy neví, co ho u vody čeká, natož za polárním kruhem.
Ale jedno vím jistě: jestli v Laponsku u vody potkám někoho z vás, budu pěkně naštvaný!
Rozpočet naší cestyCeny jsou zaokrouhlené, švédské koruny přepočítané kurzem 1:3. |
