Denně přijde až sto dětí
"Denně se zde vystřídá až stovka dětí," říká sportovně založená vedoucí střediska Vladimíra Nováková, která většinu pracovního dne tráví tím, že vymýšlí pro děti různého věku hry. Ráznými gesty organizuje zábavu, uklidňuje spory. Když ji děti nevnímají, upozorňuje na sebe tleskáním.
Odbíhá od právě rozehrané vybíjené, kterou hrají v prostorné zahradě bývalé školky starší děti, k přetahování na provaze, s nímž se pachtí menší kluci. "Je to zabíračka, jsme tady na ni jen dvě," říká vesele udýchaná vedoucí. "Je problém vymyslet pro ně něco, co by všechny pochopily a u čeho by chvíli vydržely. Studujeme příručky, vzpomínáme, jaké hry jsme hrávaly v dětství," vysvětluje žena, která má zkušenosti s dětmi z letních táborů.
V Oáze chybí vedoucí
Asi šest dětí se náhle v jakési hře rozbíhá ke stromům, jež rostou na zahradě. Každé se snaží co nejrychleji na jeden vylézt. Děti, které si zvykly do Oázy chodit, mají většinou mezi šesti a patnácti roky, k večeru si někdy přicházejí zahrát fotbal i osmnáctiletí kluci. "Většinou jsou to děti ze sociálně slabých rodin se spoustou sourozenců. Některé žijí na hranici bídy. Nemají doma třeba ani televizor," vypráví Vladimíra Nováková, z jakých poměrů pocházejí její svěřenci.
"Rodiče jsou většinou nezaměstnaní, často žijí děti jen s jedním z nich. Mnohé chodí do zvláštních škol," líčí a popisuje, že musí dětem vštěpovat i to, že si mají mýt ruce a stříhat nehty. Tyto děti až na výjimky nejezdí v létě s rodiči na dovolenou, na tábor ani k babičce na venkov a mnohdy se nikdo z rodiny vůbec nezdržuje tím, aby pro ně vymýšlel zábavu.
Kázeň musí ale být
"Mnohé se zpočátku neuměly chovat slušně, ale postupně chápou, že je lepší se něčím zabavit, než jen řvát a bít se," říká paní Nováková s optimistickým úsměvem. "Jsou tady třeba děti, které bydlí ve stejném domě, ale poprvé si spolu hrály až tady," tvrdí. "Paní Vlaďko, paní Vlaďko," křičí několik dětí najednou z plných
plic, když se paní vedoucí zdržela s jinou skupinou dětí.
"Fotbal se hraje tady!" přivolávají ji na druhý konec zahrady. Asi šest malých děti sedí v kroužku na betonovém plácku s Renátou Horuckou, které nabídl práci v Oáze pracovní úřad. Děti mají papíry a fixy a kreslí, co je napadá. "Paní učitelko, on ukradl v Kauflandu koloběžku," tvrdí ušmudlané děvče o chlapci stojícím opodál. Paní
Renáta jen kroutí hlavou. "Copak to povídáš?" diví se. "Ale utekl," směje se dívka a paní Horucká, která mnohokrát denně říká dětem, aby na sebe nežalovaly, neví, zda děvčeti věřit, či ne.
Na všechny se nedostane
Obrázky jsou hotové, zbývá podpis. Jeden chlapec tvrdí, že má dívčí jméno a všichni se tomu smějí. Dvě dívky kolem proskáčou na švihadlech. Malá tmavovláska se šťastně usmívá. "Jmenuji se Romanka a líbí se mi tady všechno," tvrdí dívka. Vedoucí nalévá dětem do kelímků z dvoulitrových plastových láhví vodu se šťávou. Napít v Oáze dostanou, na jídlo chodí domů.
"Nemusejí tady platit za nic. Jídlo jim ale nejsme schopni zajistit, pouze pití. Snažíme se shánět sponzory. Potřebujeme hlavně sportovní náčiní, hračky. Některé děti je tady viděly poprvé," říká vážně Vladimíra Nováková. Bránou střediska Oáza procházejí ruku v ruce dvě děti, kterým ještě není ani šest let. Malé děvče v obrovských teplácích a ještě menší chlapec za chvíli smutně odcházejí ven a několik minut ještě postávají za plotem. "Musela jsem je poslat domů. Při tom množství dětí, které tady chodí, nemáme čas se tak malým věnovat," vysvětluje Renáta Horucká.
Zazády jen suchý rohlík
"Jdu se domů najíst," hlásí asi desetiletý chlapec. "Tys ještě nebyl na obědě?" diví se Renáta Horucká, která vždy zapisuje do sešitu hodinu, kdy dítě přišlo a kdy odešlo. "Stává se, že děti řeknou, že jdou na oběd a za chvíli přijdou a za zády žmoulají suchý rohlík. Jejich rodiče zatím sedí v hospodě," žaluje žena. Středisko Oáza bude fungovat i ve školním roce, ale jen odpoledne. "Děti si tady budou moci napsat i úkoly. Uvažujeme o tom, že podle nadání dětí zahájíme s pomocí dobrovolníků a studentů zájmové kroužky, za které nebudou muset platit," plánuje energická vedoucí.
"Denně se zde vystřídá až stovka dětí," říká sportovně založená vedoucí střediska Vladimíra Nováková, která většinu pracovního dne tráví tím, že vymýšlí pro děti různého věku hry. Ráznými gesty organizuje zábavu, uklidňuje spory. Když ji děti nevnímají, upozorňuje na sebe tleskáním.
Odbíhá od právě rozehrané vybíjené, kterou hrají v prostorné zahradě bývalé školky starší děti, k přetahování na provaze, s nímž se pachtí menší kluci. "Je to zabíračka, jsme tady na ni jen dvě," říká vesele udýchaná vedoucí. "Je problém vymyslet pro ně něco, co by všechny pochopily a u čeho by chvíli vydržely. Studujeme příručky, vzpomínáme, jaké hry jsme hrávaly v dětství," vysvětluje žena, která má zkušenosti s dětmi z letních táborů.
V Oáze chybí vedoucí
Asi šest dětí se náhle v jakési hře rozbíhá ke stromům, jež rostou na zahradě. Každé se snaží co nejrychleji na jeden vylézt. Děti, které si zvykly do Oázy chodit, mají většinou mezi šesti a patnácti roky, k večeru si někdy přicházejí zahrát fotbal i osmnáctiletí kluci. "Většinou jsou to děti ze sociálně slabých rodin se spoustou sourozenců. Některé žijí na hranici bídy. Nemají doma třeba ani televizor," vypráví Vladimíra Nováková, z jakých poměrů pocházejí její svěřenci.
"Rodiče jsou většinou nezaměstnaní, často žijí děti jen s jedním z nich. Mnohé chodí do zvláštních škol," líčí a popisuje, že musí dětem vštěpovat i to, že si mají mýt ruce a stříhat nehty. Tyto děti až na výjimky nejezdí v létě s rodiči na dovolenou, na tábor ani k babičce na venkov a mnohdy se nikdo z rodiny vůbec nezdržuje tím, aby pro ně vymýšlel zábavu.
Kázeň musí ale být
"Mnohé se zpočátku neuměly chovat slušně, ale postupně chápou, že je lepší se něčím zabavit, než jen řvát a bít se," říká paní Nováková s optimistickým úsměvem. "Jsou tady třeba děti, které bydlí ve stejném domě, ale poprvé si spolu hrály až tady," tvrdí. "Paní Vlaďko, paní Vlaďko," křičí několik dětí najednou z plných
plic, když se paní vedoucí zdržela s jinou skupinou dětí.
"Fotbal se hraje tady!" přivolávají ji na druhý konec zahrady. Asi šest malých děti sedí v kroužku na betonovém plácku s Renátou Horuckou, které nabídl práci v Oáze pracovní úřad. Děti mají papíry a fixy a kreslí, co je napadá. "Paní učitelko, on ukradl v Kauflandu koloběžku," tvrdí ušmudlané děvče o chlapci stojícím opodál. Paní
Renáta jen kroutí hlavou. "Copak to povídáš?" diví se. "Ale utekl," směje se dívka a paní Horucká, která mnohokrát denně říká dětem, aby na sebe nežalovaly, neví, zda děvčeti věřit, či ne.
Na všechny se nedostane
Obrázky jsou hotové, zbývá podpis. Jeden chlapec tvrdí, že má dívčí jméno a všichni se tomu smějí. Dvě dívky kolem proskáčou na švihadlech. Malá tmavovláska se šťastně usmívá. "Jmenuji se Romanka a líbí se mi tady všechno," tvrdí dívka. Vedoucí nalévá dětem do kelímků z dvoulitrových plastových láhví vodu se šťávou. Napít v Oáze dostanou, na jídlo chodí domů.
"Nemusejí tady platit za nic. Jídlo jim ale nejsme schopni zajistit, pouze pití. Snažíme se shánět sponzory. Potřebujeme hlavně sportovní náčiní, hračky. Některé děti je tady viděly poprvé," říká vážně Vladimíra Nováková. Bránou střediska Oáza procházejí ruku v ruce dvě děti, kterým ještě není ani šest let. Malé děvče v obrovských teplácích a ještě menší chlapec za chvíli smutně odcházejí ven a několik minut ještě postávají za plotem. "Musela jsem je poslat domů. Při tom množství dětí, které tady chodí, nemáme čas se tak malým věnovat," vysvětluje Renáta Horucká.
Zazády jen suchý rohlík
"Jdu se domů najíst," hlásí asi desetiletý chlapec. "Tys ještě nebyl na obědě?" diví se Renáta Horucká, která vždy zapisuje do sešitu hodinu, kdy dítě přišlo a kdy odešlo. "Stává se, že děti řeknou, že jdou na oběd a za chvíli přijdou a za zády žmoulají suchý rohlík. Jejich rodiče zatím sedí v hospodě," žaluje žena. Středisko Oáza bude fungovat i ve školním roce, ale jen odpoledne. "Děti si tady budou moci napsat i úkoly. Uvažujeme o tom, že podle nadání dětí zahájíme s pomocí dobrovolníků a studentů zájmové kroužky, za které nebudou muset platit," plánuje energická vedoucí.
 |
 |
 |
 |
