Chtěl bych umět krájet chleba stejně jako dřív, pravou rukou," říká muzikant Jaroslav Wykrent s pohledem upřeným na své mrtvicí znehybnělé prsty. Nemoc rozhodla řadu věcí za něj.
Kromě jiného před dvěma lety ukončila i jeho víc než třicetiletou kariéru na pódiích. Jak se daří hudebníkovi a zpěvákovi let sedmdesátých a osmdesátých a autorovi řady hitů? A jak se vůbec člověk může srovnat s tím, když se v sedmapadesáti dozví, že na kytaru, která jej celý život všude doprovází, si už nezahraje? "Za svou muzikantskou a zpěváckou kariérou jsem skutečně udělal tečku. Přiznat si to a říct, už to nejde, byla jedna z nejtěžších věcí. Říká se sice, že když Pámbu dopustí, i motyka spustí, ale v mém případě to neplatí," říká smířeně Jaroslav Wykrent.
Tím přece nekončí život skladateli či textaři.
To je pravda, ale jen způli. Nabídky na otextování písniček se sice objevily i po nemoci, ale výsledek je nulový. Já jsem se snažil dokázat sám sobě, že bych ještě mohl. Ale pravda je jiná. Dva texty jsem sice napsal, jenže si k nim nemůžu přehrát hudbu. Zbyla mi levá ruka, a tu mám skutečně levou na to, abych s ní na pianu něco přebrnkával. Nejde to bohužel ani na těch já jim říkám samohrajkách, tedy různých syntetizátorech. Vždycky jsou nutné dvě ruce, aby člověk mohl rychle přehodit potřebné čudlíky. Navíc, psaní textů je pro můj mozek teď už pořádný záběr. S děsem jsem například zjistil, že na pojmy, pro které jsem dřív měl deset výrazů, mám teď s bídou dva.
Znamená to, že jste hodil všechno za hlavu a budete se jen věnovat chalupě v Beskydech?
To ne, to bych si nedovolil. Zkouším psát a zkoušet to budu. Ale v jednu c hvíli po mrtvici jsem myslel, že opravdu všechno končí. Tehdy mi pomohla právě chalupa, protože já ty valašské kotáry miluju. Můj sen, díky němuž jsem všechno v nemocnici přežil a naučil se znovu chodit, bylo podívat se tam ještě jednou. Teď už tam dokážu i vylézt po žebříku, když žena není doma, a provádím léčbu prací. Vichřice mi pokácela stromy, a i když mám výborné sousedy, kteří pomůžou, tak stejně zbytek musím uklidit sám. Takže tam takhle sedím a lámu větve. Výborně to posiluje ruku.
Ale práci jste úplně neopustil. Lidé vás mohou pravidelně slyšet v pořadu Hudební vzpomínky, který děláte pro Český rozhlas Olomouc. Nezdá se, že by vám moderování dělalo nějaké potíže.
Za tu nabídku jsem rozhlasu také strašně vděčný. Po nemoci jsem bral pár stovek nemocenské a netušil, z čeho budu žít. Nebýt poplatků z Ochranného svazu autorů za to, že se pořád ještě hrají moje písničky, nevím, co bych dělal.
Nechybějí vám koncerty a davy tleskajících lidí?
Já měl vždycky takovou teorii, že zámečník, když vypiluje k líč, tak hned vidí, jestli mu pasuje do zámku. Když ne, něco s tím udělá. Kdežto já nevidím nic. V tomhle řemesle se můžu něčeho dohadovat až po čase díky reakcím lidí. A ti ještě pořád ani po třiceti letech nezapomněli. Zastavují mě na ulicích, píší. Teď jsem dostal čtyřlístky od jedné paní. Tak si myslím, že to snad stálo za to. Jako jeden z těch mnoha kamínků v mozaice jsem snad zpříjemnil dny několika lidem.
Neříkejte, že už nemáte žádné další sny.
Ale ano. Letos bych se měl přece jen ještě postavit na pódium tady v Přerově a vystoupit spolu s Marií Rottrovou na vánočním koncertě. Tak si přeju, abych se tam nějak doštrachal a abych se přitom hned nerozbrečel. A pak mám další sen, chlebový. Strašně rád bych si zase chtěl umět ukrojit chleba pravou rukou. Tak jako kdysi.
To zní pesimisticky...
Kdepak. Ve skutečnosti můžu být vlastně docela spokojený. Pořád mám na stole malůvku svého kamaráda Jeňýka Pacáka, kterou mi tehdy poslal na jednotku intenzivní péče. Z dopisu mi vypadla smrtka z kosou a pod ní je text Nás jenom tak nedostanou!
JAROSLAV WYKRENT (1943). Muzikant, textař, zpěvák, rozhlasový moderátor, básník a skladatel. Začínal s přerovskou skupinou Synkopy, pak působil ve Flamingu spolu s Marií Rottrovou, pro niž napsal i hity Lásko, Střapatá nohatá a Řeka lásky. V Českém rozhlase Ostrava léta připravoval hudební pořady, vydal sbírku básní a často komponoval pro slavné brněnské loutkové divadlo Radost.
Kromě jiného před dvěma lety ukončila i jeho víc než třicetiletou kariéru na pódiích. Jak se daří hudebníkovi a zpěvákovi let sedmdesátých a osmdesátých a autorovi řady hitů? A jak se vůbec člověk může srovnat s tím, když se v sedmapadesáti dozví, že na kytaru, která jej celý život všude doprovází, si už nezahraje? "Za svou muzikantskou a zpěváckou kariérou jsem skutečně udělal tečku. Přiznat si to a říct, už to nejde, byla jedna z nejtěžších věcí. Říká se sice, že když Pámbu dopustí, i motyka spustí, ale v mém případě to neplatí," říká smířeně Jaroslav Wykrent.
Tím přece nekončí život skladateli či textaři.
To je pravda, ale jen způli. Nabídky na otextování písniček se sice objevily i po nemoci, ale výsledek je nulový. Já jsem se snažil dokázat sám sobě, že bych ještě mohl. Ale pravda je jiná. Dva texty jsem sice napsal, jenže si k nim nemůžu přehrát hudbu. Zbyla mi levá ruka, a tu mám skutečně levou na to, abych s ní na pianu něco přebrnkával. Nejde to bohužel ani na těch já jim říkám samohrajkách, tedy různých syntetizátorech. Vždycky jsou nutné dvě ruce, aby člověk mohl rychle přehodit potřebné čudlíky. Navíc, psaní textů je pro můj mozek teď už pořádný záběr. S děsem jsem například zjistil, že na pojmy, pro které jsem dřív měl deset výrazů, mám teď s bídou dva.
Znamená to, že jste hodil všechno za hlavu a budete se jen věnovat chalupě v Beskydech?
To ne, to bych si nedovolil. Zkouším psát a zkoušet to budu. Ale v jednu c hvíli po mrtvici jsem myslel, že opravdu všechno končí. Tehdy mi pomohla právě chalupa, protože já ty valašské kotáry miluju. Můj sen, díky němuž jsem všechno v nemocnici přežil a naučil se znovu chodit, bylo podívat se tam ještě jednou. Teď už tam dokážu i vylézt po žebříku, když žena není doma, a provádím léčbu prací. Vichřice mi pokácela stromy, a i když mám výborné sousedy, kteří pomůžou, tak stejně zbytek musím uklidit sám. Takže tam takhle sedím a lámu větve. Výborně to posiluje ruku.
Ale práci jste úplně neopustil. Lidé vás mohou pravidelně slyšet v pořadu Hudební vzpomínky, který děláte pro Český rozhlas Olomouc. Nezdá se, že by vám moderování dělalo nějaké potíže.
Za tu nabídku jsem rozhlasu také strašně vděčný. Po nemoci jsem bral pár stovek nemocenské a netušil, z čeho budu žít. Nebýt poplatků z Ochranného svazu autorů za to, že se pořád ještě hrají moje písničky, nevím, co bych dělal.
Nechybějí vám koncerty a davy tleskajících lidí?
Já měl vždycky takovou teorii, že zámečník, když vypiluje k líč, tak hned vidí, jestli mu pasuje do zámku. Když ne, něco s tím udělá. Kdežto já nevidím nic. V tomhle řemesle se můžu něčeho dohadovat až po čase díky reakcím lidí. A ti ještě pořád ani po třiceti letech nezapomněli. Zastavují mě na ulicích, píší. Teď jsem dostal čtyřlístky od jedné paní. Tak si myslím, že to snad stálo za to. Jako jeden z těch mnoha kamínků v mozaice jsem snad zpříjemnil dny několika lidem.
Neříkejte, že už nemáte žádné další sny.
Ale ano. Letos bych se měl přece jen ještě postavit na pódium tady v Přerově a vystoupit spolu s Marií Rottrovou na vánočním koncertě. Tak si přeju, abych se tam nějak doštrachal a abych se přitom hned nerozbrečel. A pak mám další sen, chlebový. Strašně rád bych si zase chtěl umět ukrojit chleba pravou rukou. Tak jako kdysi.
To zní pesimisticky...
Kdepak. Ve skutečnosti můžu být vlastně docela spokojený. Pořád mám na stole malůvku svého kamaráda Jeňýka Pacáka, kterou mi tehdy poslal na jednotku intenzivní péče. Z dopisu mi vypadla smrtka z kosou a pod ní je text Nás jenom tak nedostanou!
JAROSLAV WYKRENT (1943). Muzikant, textař, zpěvák, rozhlasový moderátor, básník a skladatel. Začínal s přerovskou skupinou Synkopy, pak působil ve Flamingu spolu s Marií Rottrovou, pro niž napsal i hity Lásko, Střapatá nohatá a Řeka lásky. V Českém rozhlase Ostrava léta připravoval hudební pořady, vydal sbírku básní a často komponoval pro slavné brněnské loutkové divadlo Radost.
