Měsíc svítí jako oko kapra, jasný a kulatý. Visí nad rohem Augustova chrámu a zalévá dva tisíce let starou budovu bledým přízračným svitem. Asi září na počest své bohyně Diany, jejíž chrám stával hned vedle, a jeho zbytky jsou v budově městské radnice moc dobře rozpoznatelné.
Náměstí se v mých představách mění v antické fórum, jímž kdysi bývalo (a dodnes se tak jmenuje).
Hlučící omladinu, krmící uši hlasitou hudbou - v Kunstkafe Cvarner se právě hraje naživo - vytěsňuju, neruší mě. Koneckonců, tehdejší mládež byla stejně hlučná jako ta dnešní. Hluk utichá, v bílé tunice se širokým fialovým pruhem senátora důstojně přichází tribun Lucius Sergius Lepidus ze slavné sergiovské dynastie, která stála u založení města Pollentia. Zapálí kadidlo v chrámu, zasvěceném bohyni Romě. Nechci rušit, a tak se nořím do temných stínů opodál, iluze starověku je téměř dokonalá.
Tip na zájezdLéto je tu a vy stále nevíte, kam vyrazit na vysněnou dovolenou? Pula je jistě správná volba. Vyberte si zájezd na dovolena.iDNES.cz |
V cizím nočním městě se kupodivu vůbec nebojím, ani v zapadlé ulici, v níž fotím krásné staré dveře a prošlapané dřevěné schodiště. Aniž to tuším, majitel sedí za mnou na stoličce a hraje karty se skupinou staříků. Ani trochu se nezlobí, že mu lezu skoro do obýváku. Nějak se mu snažím vysvětlovat, že je to krása, ale on to ví sám a jen se vlídně usmívá.
Jdu dál temnou ulicí, na jejímž konci svítí jako oslnivý oranžovožlutý pomeranč aréna. Je krásná, ale jinak než římské Koloseum, jehož je zmenšenou predchůdkyní. Je také mnohem menší, milejší, přívětivější, obejdete ji kolem dokola za deset minut. Dnes je to šestá největší dochovaná římská aréna, ale mohla být o dost menší. Benátčané, kteří Pule vládli několik staletí, ji používali jako velmi kvalitní stavební materiál pro své paláce, a dokonce se objevil nápad použít mramor na opravu chátrajících Benátek. Naštěstí se to nestalo, takže se dnes můžete do arény podívat, v podzemí je malé archeologické muzeum.
Pokud se vám nechce platit 40 kun vstupného, ani nemusíte - zvenčí je dovnitř vidět jako na dlaň. Ani se nechce věřit, že se sem vešlo 23 tisíc diváků, pro které se hrálo divadlo a gladiátorské zápasy. Ty už naštěstí neuvidíte, ale divadlo ano, alespoň při každoročních letních operních a filmových festivalech.
Okolí PulyMěsto je oblíbenou turistickou destinací. V okolí se nachází např. Brijunský národní park nebo Titova letní rezidence. |
Antická Pula ovšem arénou nekončí. Rodině Sergiů také patří vítězný oblouk, jeden z mála, jež nejsou věnované slavným činům císařů, ale „jen“ vojevůdců a patricijů. Stop po starých slavných časech najdete v Pule spoustu - třeba Herkulova vrata, ze kterých mnoho nezbylo. Hezčí jsou středověké bašty, jež město obklopují. Dvojitá brána, z níž zbylo mnohem víc. A hlavně mozaika Potrestání Dirké, ta zůstala celá a je jednou z nejkrásnějších a nejlépe dochovaných z římského období. Kupodivu si ji můžete prohlédnout zdarma, pokud ji tedy ve spleti uliček najdete. Kdo ani pak nemá dost, může do archeologického muzea.
Já už dost mám. A o půlnoci mají stejně zavřeno.
Druhý den ráno vstávám brzy, poloprázdnými ulicemi brouzdám kolem sedmé hodiny - a nálada města je úplně jiná. Jako by ani nepatřilo k Chorvatsku, místo balkánské živelnosti tady cítím zašlou slávu Rakouska-Uherska. Nostalgii násobí nedělně oblečená rodinka, upíjející kávu na zahrádce restaurace, jako by vypadla z kolorované pohlednice. A ty ulice - po ránu prázdné, dlážděné kameny, mezi nimiž vyrůstá tráva, a najednou - to je skoro kýč! - vyjde ze dveří malý kluk, čapne na bobek a hraje si s toulavým štěnětem. Klidně jako před sto padesáti lety, i ty domy vypadají podobně. Já v té pohlednici snad opravdu jsem...
Tohle je Pula, nejjižnější město na Istrii - letecký pohled. Autor: Jan Dvořák, iDNES.cz
Kde je pláž?
Ale na Pule mě dráždí i kontrast staré doby a industriální současnosti. Hned před centrem města stojí loděnice Uljanik, upomínající na časy Rakouska-Uherska, před 160 lety tu poklepávala na základní kámen císařovna Sissi. Od té doby vypluly z Puly tisíce lodí, bitevních i tankerů - smutný osud jedné z nich, bitevní lodi Szent István, si později prohlížím na výstavě působivých dobových fotografií zachycujících její poslední okamžiky po zásahu italským torpédem v červnu roku 1918. To už jsem nahoře v pevnosti v centru města, z níž je krásný pohled i na rozestavěný tanker. A co teprve v noci, to je působivá podívaná: každou hodinu neony nasvítí osm obrovských jeřábů pro stavbu lodí různými barvami - tenhle projekt „Svítících obrů“ vymyslel designér Dean Skira. A stojí vážně za to počkat si do celé hodiny!
V muzeu se taky dozvídám, že vrak lodi, objevený v roce 1974, je největším v Jaderském moři, a přestože se to oficiálně nesmí, vydávají se na něj spousty potápěčů. Já se sice k vraku potápět nebudu, neškodilo by ovšem aspoň trochu se namočit. Jenže kde najít ve městě pláž? Paní Miha z penzionku, ve kterém bydlím, mi dává mapu a udílí rady: musím jet autem a zaparkovat u baru Pomidor, tady dělají ty nejlepší drinky a nenatáhnou mě prý, slibuje. Tak vyrážím, autem je to pět minut, parkuju pod sosnami, je to malebné. Až na ty pláže - většinou je všude beton, koho by bavilo na tom ležet? Naštěstí právě u baru je hezká oblázková.
Večer vyrazím uzavřít svou krátkou návštěvu do baru. Dostal jsem tip na Jazz bar Fiorin na okraji Starého Města, má fakt atmosféru, jsou tady hlavně místní, turisté ho nenašli. A živě se tu hraje swing. Nostalgická atmosféra je zpátky. Až mě bolí srdce, jak se mi z Puly nechce...
