Nejkrásnější města Jadranu za čtyři dny. Tipy z Chorvatska

Přiznávám, že jsem dosud strávil na Jadranu jediný den. Kajícně dodávám, že jsem trochu ohrnoval nos. Před týdnem jsem se však odtud vrátil a mám chuť založit fanklub. Z měst na pobřeží jsem byl vysloveně nadšený, píše Milan Vodička.
Dubrovník

Dubrovník | foto: Profimedia.cz

Chorvatsko 2012

Šibenik, to je déja vu a vzpomínka na Foglara. Už po dvaceti minutách se začínám rozhlížet, jestli na oprýskaných zdech neuvidím kresbu ježka v kleci.

V uličce, která je tak úzká, že by se v ní dva vzpříčili, mi to najednou docvakne: to jsou přece Stínadla...

Tip na dovolenou

Prázdniny jsou za dveřmi. Vyberte si z bohaté nabídky zájezdů do Chorvatska na Dovolena.iDNES.cz.

Takhle si je představuju. Absolutní chaos uliček tak úzkých, že když do jedné vlezu a potkám kočku, přemýšlím, jak se tam my dva vyhneme. Tajemné průchody, průlezy, které nikam nevedou, kamenné schůdky, střechy a stříšky, vzkazy na zdech. Kostelíky a zvonice. Dvorky a náměstíčka, kde by se ani koloběžka neotočila. Miniaturní zahrádky tak na tři květináče a jednu třešeň. Jen ty průjezdy chybějí. Tady se jezdit nedá.

Starý Šibenik je menší než Stínadla mých představ a vede do kopce k pevnosti, takže bludiště, které navrhl poťouchlý architekt Náhoda, mě zabloudit nepřinutí.
Mají tady dokonce kostel svatého Jakuba jako ve Stínadlech. Je to renesanční bílý slon, který se zvedá nad městem. Kupole je hlava, tělo je chrámová loď. Postranní vchod z náměstíčka hlídají lvi. A vše sledují oči dvaasedmdesáti kamenných hlav přilepených na římse. Tváří se všelijak. Hrůza, radost, zlost, lhostejnost. Některým čas urazil nosy, jedné čelist.

Jdu dovnitř. Ale plánek létajícího kola Jana Tleskače nevidím.

Jdu obhlédnout situaci shora. Vylezu na schody do nebe. To jméno jsem jim právě dal. Lemují dům nad střechami, jsou úzké a končí v prostoru. Zábradlí dávno upadlo. Taky jsou popraskané. Našlapuju jako horolezec na převisu. Přežili jsme oba, já i schody. Nádherný pohled: katedrála, náměstí a japonská výprava.

A pak znovu zapadnu do těch stínadelských uliček. Ještě že netrpím klaustrofobií. Domečky pro trpaslíky. Nizoučké dveře. Zlatá ulička, kterou padesát let nikdo neomítl. Z oken visí prádlo. Dveře do domku číslo 20 v ulici Juraje Dalmatinace jsou okousané časem. Vypadají jako zmenšená dvířka do dřevníku. Bydlí tady pan Vukičevič. Asi už je nezavírá, protože by upadly. Pro mě je to jasné pozvání. Vchod je tak úzký, že se v něm musím natočit i já hubeňour. Maličké schůdky, staré zdi a stropy tak nízké, že se musím přikrčit. U nich natažené dráty jeden přes druhý. Elektrika, asi telefon. Tady se EU nadře... Voní tu rybí polévka. Vyjdu ven, aby mě někdo nenačapal. Horní okenice jsou dřevěné a žluté, spodní plechové a zelené. Trubka ve zdi. Je nahá, protože omítka opadala, a najednou v půli končí.

Nechce se mi odtud. To město je mi milejší než Split nebo Dubrovník. Je opravdové. A poctivé. Má patinu. A život. Tohle je moje perla Dalmácie.
Jak se vracím, koukám, že schody do nebe jsou obsazené. Dvě dívky tam olizují zmrzlinu, shlížejí na Stínadla pod nimi a fotí si je do svých mobilů. Jen Široko se neukázal.

Chorvatsko, Šibenik

Trogir, to je tlačenice, jako když v Uljanovsku dostali v roce 1978 párky. Nádhera a moje jediná předchozí zkušenost s Dalmácií – a teď malinké zklamání.

Byl jsem si tady kdysi po cestě do Kosova oddechnout na jeden den. Pamatuju si, že jsem měl tak velkou zmrzlinu, až jsem měl pocit, že nesu míč na házenou. Město mě nadchlo. I teď čekám, že to bude vrchol cesty. Skoro ano. Ulice pořád klouže jako led. Trogir je vydlážděný bílým mramorem, jejž leštily kroky staletí.
Sotva jsem vešel Lví bránou, po pěti metrech už byla zatáčka. Pak další. I když se tyhle klikatice narovnají, jsou úzké jako chodbičky. Nicméně pořád se sem vejde malíř i se stojanem a paletou. Má plášť tak kropenatý, až mám podezření, že maluje na něj a plátno má jen proto, aby ho nepomluvili.

Maličký Trogir je kulisa pro historický film, k níž nemusíte nic přistavovat. Občas však působí až příliš turisticky. Asi jako Královská cesta v Praze.

Náměstí jako pro trpaslíky. Vylezu na věž katedrály svatého Vavřince. Je to po schodech, ale skoro jako bych lezl na strom. Domečky dole naskládané jako krabičky. Vadí mi vlajka, kterou dali i na kostel. Plácá se mi do záběru.
Ale jinak je to pořád ta samá krása jako tehdy. Někdy však až moc. Příliš "touristy", řekli by Američané. Příliš napomádované, vrstvy make-upu, až moc suvenýrů, restaurací. Málo opravdovosti a běžného života. Asi jako Královská cesta v Praze.

Občas nemůžu jít, kam chci: dav turistů mě nese jako velká voda.

Ale pořád je to krásné město. Kulisa pro středověký film. Navíc maličká, což mám rád. Starý Trogir je ostrov ne větší než půlka Václaváku. Cizinec se zde cítí hned dobře jako někde, kde to zná jako své boty. Je to důvěrné, ale taky až moc načinčané.

Vzduchem se nese chorvatský popík, z melodie čiší Balkán. Střídá ho Let’s twist again. Ale když musím odjet, mrzí mě to. Už je to však jiná řeka než tehdy.

Mapka Chorvatska

Vejdu do Zadaru, města, od nějž nic nečekám, a sotva dorazím na Národní náměstí, chápu, že jsem se spletl. A začínám přemýšlet, jak se chorvatsky řekne dolce far niente, sladké nicnedělání.

Cítím se tady jako v Toskánsku.

Tušil jsem to už před hradbami, když jsem koukal, jak se skifaři honí v zálivu. Na druhé straně byl nový Zadar a vypadal jako tutová Itálie, kterou ostatně do roku 1945 byl. Palmy, domy v bílé, žluté, okrové a benátské červené.

Ale uvnitř je to mnohem silnější. Stavby z bílého kamene, lodžie, balkony, hranaté věže, strohost linií i rozmarnost ornamentů, románské sloupy, gotika, renesance. Mišmaš stylů, tvarů a proporcí. Oranžová strážní věž: Zadar se barev nebojí.
Člověk tu atmosféru čapne hned.

Zadar připomíná stylem, životem, barvami i stavbami Itálii. Hned to praští do očí.

Nejradši by si taky sedl a popíjel dopolední kapučíno, ale musí jít dál. To hlavní teprve přijde. Forum. Samozřejmě jsou tam římské rozvaliny. Jeden sloup si nějak nevšiml, že Řím už padl, a stojí si tady tvrdošíjně dál. Kamení z té doby je tady spousta. Děti mezi ním závodí o to, kdo dřív dosprintuje ke zdi kostela svatého Donáta. Plácnou do něj a je jim ukradené, že je z 9. století. Přímo pod ním si lidičky dávají na sluníčku kafíčko, opodál je kamenná skluzavka, po níž jezdí maminka s dítětem, pes poslušně čeká vedle.

Běh, skluz a srk, to jsou tady nejrychlejší pohyby. Čas je tu líný. Jak kde: na obzoru jsou vidět ještě zasněžené hory, ale na trhu mají třešně a květiny. Obchod kvete dokonce i v krásném kostelíčku na ulici Dalmatinskog sabora, hned vedle pekárny, masny a obchodu se sýry prodávají suvenýry a šperky.

Ale pak narazím opět na něco duchovnějšího. Uslyším velryby.

Je to v místě, kde kotví výletní loď AidaAura, mastodont, který by zalehl půlku starého města a je vyšší než všechny zvonice. To pravé místo se pozná i podle toho, že se tam lidé válejí na zemi. Poslouchají ty velryby. Tak se trochu povaluju s nimi.

Říká se tomu mořské varhany. Dole pode mnou je cosi, co rozeznívají mořské vlny. Zní to něžně a smutně, jako když velryba nemůže najít plankton. Anebo jako zvuky dětského sci-fi časů, kdy Spielberg byl ještě začátečník.

Když vleže přiložím ucho až k otvoru v dlažbě, slyším fujary. Tak nevím, jak to je. Dobrá záminka, proč tam jet znovu. Vadit mi to nebude.

Kdyby to Dioklecián viděl, hodí nás lvům. Jsme v hospodě Lvxor, což je jakoby latinsky Luxor. Je to neuvěřitelný podnik. Na kamenných stupních pár nachových sedáků, jaké se dávají na židle, mezi nimi dřevěné podložky na sklenice. Ale to místo! Sedíme na antických stupních katedrály svatého Dominia, což bylo kdysi mauzoleum císaře Diokleciána. Nad námi antické sloupy a klenby hrobu bývalého pána světa a my přemýšlíme, jestli si dát pivo Ožujsko, nebo Karlovačko. Ale tady to nikoho netrápí.

Split je totiž město vestavěné do Diokleciánova paláce.

Vidím banku, která obestavěla antický sloup. Ten je uprostřed zákaznické haly. Jeden batůžkářský hostel má takové antické průčelí, že by se s ním mohl ucházet o zápis do světového dědictví. I naše hospoda Lvxor je na tom podobně. Ale kdo by se vzrušoval. Čím déle tady chodím, tím mi to přijde normálnější.

Vlezu do jednoho olezlého domu. Špinavá vstupní chodba s otevřenou popelnicí. Ze zdi však kouká antický sloup, opodál je krásná hlavice jiného sloupu. A není to žádný dovoz z Číny.

Split. Tam, kde stál opuštěný císařský palác, si lidé kdysi postavili město. A

Dá se tady chodit hodiny. Jen chodit. Je to tu uzoučké. Zajímalo by mě, co dělají, když potřebují záchranku či stěhováky.

Hned za katedrálou zpívá americký sbor v černém a s motýlky spirituály. O třicet metrů dál jsou poloviční ruiny, dům na spadnutí. Rostou z něj stromečky a květiny. U sousedů už je za oknem značka Pozor, nebezpečí zřícení. Oprava teprve začne.
Pouštím z hlavy, že nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem. Tohle je ten nejúžasnější Split.

Tam, kde kdysi císař přemýšlel, jak na vzpurné Galy, se dnes prodávají magnetky na ledničku. A tam, kde si užíval v lázních s konkubínami, teď prodávají sladoled, kopeček za sedm kun.

Život jde dál. Tak na zdraví, císaři.

Dubrovník

Dubrovníku se přezdívá Perla Jadranu. Škoda, že je tak daleko na jihu, a tím
  • Nemůže chybět, protože každý už slyšel, že se mu říká Perla Jadranu. Škoda, že je tak daleko na jihu, a tím trochu z ruky. Krásné město, které je třeba obejít po vrcholcích hradeb. Každý se samozřejmě projde po hlavní třídě Stradun. Dobrý tip: zkuste to bosi, uhlazený mramor příjemně hřeje.

Rovinj

Rovinj, velmi kvalitní reprezentant Istrie. Barvami připomíná Benátky.
  • Velmi kvalitní reprezentant Istrie. Barvami připomíná Benátky. Křivolaké, úzké uličky se ze všech stran poloostrova, na němž stojí staré jádro města, šplhají k jediné dominantě – katedrále svaté Eufemie, což je, jak jinak, kopie kampanily svatého Marka v Benátkách.

Plitvická jezera

Chorvatsko, Plitvická jezera
  • Klasika dobrá jako zastávka na cestě k moři nebo domů (ale nespěte tam, je tam draho, lépe je popojet ještě třeba dvacet kilometrů). Dobrá rada: nehledejte na Plitvických jezerech místa z Vinnetoua. Zkuste si ty vodopády a jezera užít jen tak. Stinná stránka: lístky stojí 110 kun, děti platí polovinu.

Hum

  •  Taková rarita: nejmenší město světa. Je na Istrii. A taky v Guinnessově knize rekordů. Městečko je široké 35 metrů, hradby měří třikrát tolik. Když sem vezmete děti, nemusíte už do Legolandu.

Mostar

Starý most byl most z 16. století přes řeku Neretvu v Bosně a Hercegovině,...
  • Zatímco Chorvatsko na Jadranu připomíná Itálii, tohle je osmanský Balkán jak vyšitý. Navíc je to jiná země, Bosna a Hercegovina, což jistě láká. Hlavní atrakcí je most přes Neretvu, z něhož skáčou mladíci do hloubky 23 metrů. Nechceme nikomu nic nutit, ale kdo tam pojede, nebude litovat, protože tohle je něco úplně jiného.

Nádraží Praha Vršovice

  • Nejčtenější

Svezte se nostalgickými a zážitkovými vlaky, máme jejich soupis

1. října 2021,  aktualizováno  27.3 14:07

Aktualizujeme Máte rádi vlaky a chcete zažít něco extra? Vyzkoušejte mimořádné nostalgické a zážitkové jízdy. Po...

Vstup zakázán! Ostrovu Morgan vládnou tisícovky pokusných makaků

25. března 2024

Mohutné duby porostlé chomáči lišejníků, husté křoviny a šest úzkých písečných pláží. Morgan Island...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

KVÍZ: Poznáte země světa podle jediné fotografie?

22. března 2024

Existují místa, která jsou tak výjimečná, že se dají zařadit pouze do jedné konkrétní země. Poznáte...

Nejpomalejší rychlík světa. Ledovcový Express nabízí úchvatnou jízdu

25. března 2024

Tentokrát jsme se za švýcarskými panoramaty vydali s vlaky Rhétských drah, tedy typicky červenými...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Na palubě české La Grace: Vlny tu kradou jídlo a medúzy ucpávají kohoutky

26. března 2024

Dnes brzy ráno odstartoval ve Francii největší námořní festival ve Středozemním moři. Letos má i...

OBRAZEM: Nejdivnější armáda světa. Tisíce mužů chrání posmrtný klid císaře

29. března 2024

Až osm tisíc bojovníků bylo zrozeno z hlíny, podobně jako golem, aby chránili posmrtný klid jednoho...

Český výletník: Říkali mi, že v Kolíně nic není. Tak jsem tam vyrazil

29. března 2024

Všichni si myslí, že ho znají, protože přes něj jezdí každý někam vlakem. Ale doopravdy ho zná...

Děravé království v údolí Loiry. Nejen zámky, ohromí skalními domy i koktejly

28. března 2024

Premium V některých se pěstují houby, v jiných zpracovávají jablka, v dalších farmáři chovají bource...

Sedadlo v třinácté řadě v letadlech nehledejte. Chybí tu i další čísla

28. března 2024

Třináctka má v Evropě pověst smolného čísla. Pokud se vám ale podařilo zasednout v letadle na...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...