Největší sousto - zřídit vědecké stanice hluboko ve vnitrozemí - si vzaly Spojené státy a Sovětský svaz. Američané měli obsadit geografický pól (točnu), Rusové kromě jiného zamířili k jižnímu pólu geomagnetickému. Tedy k místu, nad nímž silokřivky magnetického pole naší planety vytvářejí jakousi obrovitou nálevku, rozevřenou do kosmického prostoru. Což mohlo vědcům dovolit různá pozorování, neproveditelná jinde na povrchu Země. Podle propočtů měl tento kýžený bod ležet někde u křižovatky 78. jižní rovnoběžky a 110. východního poledníku. Sotva první sovětská antarktická expedice vybudovala svou pobřežní základnu Mirnyj, vyrazily pásové traktory po pevninském ledovci tím směrem. Řádky z deníku známého horolezce prof. Guseva naznačují, jak to šlo. Vlády se ujímaly podzimní sněhové bouře. Bylo jasné, že dopravit stovky tun materiálu včetně polárnických domků, malé elektrárny a zásob všeho potřebného na dva roky do místa vzdáleného dobrých 1400 kilometrů je na jeden zátah nemožné. Tím spíš, že podle leteckého průzkumu tam terén dosahuje nadmořské výšky 3500 metrů. Gusevovi lidé se po měsíci probili 375 kilometrů na jih od Mirného, kde zřídili malou předsunutou stanici Pionýrská a přezimovali v ní. Neustálé vichřice ji záhy pohřbily pod sněhem. Teploměr klesl až na 67 °C pod nulou. Jak asi bude tam dál? S příchodem jara útok na pól pokračoval. Štafetu převzala druhá expedice, vedená dr. Alexejem Trjošnikovem. V říjnu přišel rozhodující nápor. Kolona šesti pásových tahačů ATT s dvanácti plně naloženými saněmi minula dvě zásobovací mezistanice a postupovala dál a dál nekonečnou bílou planinou, vydechující třeskutý mráz pod modrou oblohou a oslepivým, nezapadajícím sluncem. V téměř absolutně suchém vzduchu s rostoucí nadmořskou výškou motorům i lidem docházel dech. Místy se stroje divoce kymácely na tvrdých sněhových vlnách, tzv. zastrugách, jinde hluboko zapadaly do přemrzlého, sypkého sněhu, podobného písku. Konečně 16. prosince 1957 třeskl výstřel a z velitelského tahače syčivě vyletěla k obloze červená světlice. Cíl! Šestnáct unavených mužů vyskákalo z vozidel. O několik dnů později přistál na jižním geomagnetickém pólu také první letoun. Dvoumotorový Li-2 s lyžovým podvozkem, pilotovaný Jakovem Dmitrijevem, přivezl posilu. Do éteru vyslala první rádiové hlášení stanice Vostok. Pojmenovali ji tak podle vlajkové lodi expedice kapitána Faděje Bellingshausena, který se roku 1820 poprvé přiblížil na dohled k jihotočnovému kontinentu. Stanice záhy dostala mezinárodní ráz. Spolu se sovětskými výzkumníky tam začali pracovat na svých programech i Američané, Němci, Francouzi - a mezi prvními taky Češi. Z vědeckého hlediska je Vostok jednou z nejcennějších stanic v Antarktidě. Proto funguje trvale, přes nesmírně obtížnou dostupnost a velmi nákladný provoz. A přesto, že je to - jak se záhy ukázalo - nejstudenější místo na Zemi. Mnohem chladnější než sama jižní točna, o severní ani nemluvě. Zkuste si představit celoroční práci v prostředí, kde se teploměr ani v létě nevyšplhá nad 20 °C pod nulou a v zimě se propadá pod minus 80 °C. Místní a současně ovšem světový rekord zatím činí -89,2 ° Celsia. Byl naměřen v červenci 1983.
Autor je spolupracovníkem redakce Jeden z prvních tahačů, které dosáhly roku 1957 oblasti jižního geomagnetického pólu. Zůstal na stanici Vostok jako památník. Fotografováno při 79° Celsia pod nulou. |
